• Cesta za pevnějším a silnějším tělem. Sebepoznání a víra v sebe samu

    Odmalička jsem byla aktivní, ale boubelaté dítě, které se rádo najedlo. Tělocvik ve škole byla hrůza. Učitelka mi dávala dvojky z milosti. Jen jsem poslouchala, že jsem sportovní antitalent. Toto přesvědčení se mě úspěšně drželo do mých 28 let.

    Cesta za vysněným tělem | foto: Profimedia.cz

    Je mi 33 let. Bohužel. Nesnášela jsem kolo, běh byla noční můra, o cvičení jsem měla za to, že na mě nemá efekt. Ani jsem se  nepokoušela cokoliv se sebou dělat, protože jsem hned věděla, a vědělo to i okolí, že to stejně nebude k ničemu. 

    Ani nevím, co moje přesvědčení změnilo. Možná se konečně probrala moje povaha. Každopádně se ze mě stal sportovní nadšenec. To na úvod, abyste si nemysleli, že jsem blázen do sportu odmalička, a že jsem do něj byla povzbuzována okolím. Právě naopak.

    V průběhu pěti let jsem měla aktivní a neaktivní období. Asi před třemi roky jsem podlehla běhu. Běhala jsem šestkrát v týdnu 10 kilometrů a dokonce jsem se přihlásila na závody. Byly sice jen na tři kilometry, ale je to úplně něco jiného, než na co jsem byla zvyklá. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem vystoupila ze své komfortní zóny. 

    Ovšem běhání nemělo na moje tělo žádný efekt. Nenaučila jsem se správně dýchat, jen jsem se hnala za počtem kilometrů. Opět jsem nabyla dojmu, že to není nic pro mě. 

    V březnu 2017 jsem přemluvila rodinu a pořídili jsme si psa, huskyho. Věděla jsem, že je to náročný pes na pohyb, a brala jsem to jako výzvu začít opět s pohybem. A povedlo se. Jenže pak jsem chtěla něco víc, ale pořád jsem nevěděla, jak to uchopit.

    Všechno odstartovala návštěva trafiky. Uviděla jsem tam časopis Fitness, kde byla na titulní straně paní, která měla přesně takovou postavu, jakou chci. Bylo to tuším v květnu tohoto roku. Ukázala jsem to manželovi a kolegyním v práci, kteří ovšem moje nadšení nesdíleli. Paní na titulce jim přišla už moc svalnatá. Nicméně mně se líbila, tak jsem se rozhodla, že její postavy docílím. 

    Nutno dodat, že jsem trochu extrémista - nic nedělám napůl a do všeho jdu s plnou vervou. Tento můj naturel mi však velmi často hází klacky pod nohy - velmi často přecením svoje síly a pak řeším nepříjemná zranění.

    Období duben - květen bylo pro mě zásadní, musela jsem si sáhnout na pomyslné dno, právě z důvodu mého naturelu. Zkrátka, vidina vysněného těla byla natolik silná, že jsem si naložila takové aktivity, obtížný plán fitness, který moje tělo nezvládlo. Velmi brzy jsem musela kvůli zdravotním problémům takřka přestat s pohybem. 

    Dostala jsem zánět do mezižeberního svalu, vyhřezla mi ploténka, která se projevila tvrdou bulkou poblíž hrudní kosti a byla hmatatelná i v prsu. Samozřejmě nastala panika, zda to není nádor v prsu. Jelikož jsem ještě ke všemu paličák a k doktorům jdu jen, když je velmi zle, přemlouvala jsem se k návštěvě asi týden. Bolesti jsem léčila všemožnými mastmi, léky, náplastmi, apod. Čekání na verdikt pro mě bylo to nejhorší. Paradoxně jsem byla úplně na nervy z představy, že se nebudu moct hýbat, že nebudu moct dělat, co mám tak ráda.

    Naštěstí jsem se dostala k lékaři, který měl pochopení a nenásilně mi vysvětlil, že takhle ničeho nedosáhnu. Že musím začínat postupně a hlavně odpočívat. To slovo jsem neznala. Jako kompenzaci svého psychického rozpoložení jsem si koupila vytoužené horské kolo. A začala nová, snad rozumnější etapa k získání vysněného těla.

    Z nenáviděného kola se stal můj nejlepší kamarád, se kterým trávím spoustu času. Stáhla jsem si do telefonu aplikaci, která mi servíruje cviky na zpevnění celého těla - kruhový trénink (třicetidenní challenge). Toto cvičím maximálně třikrát až čtyřikrát týdně, střídám s kolem a s běháním. Snažím se mít i dny úplného odpočinku. I když už zase vystrkuje růžky moje povaha (řeknu vám, je často těžké s ní bojovat). 

    A ještě strava, tu jsem samozřejmě upravila. Hodně jsem omezila sladké, bílé pečivo, převážně dávám přednost žitnému a hodně jím tvarohy, sýry typu syreček, maso a podobně. A současné výsledky jsou skvělé. Cítím se mnohem silnější, kolo a běh mi nedělají problém a dokonce si okolí začíná všímat mého vyrýsovanějšího těla. 

    Vím, že než dosáhnu svého cíle, bude to chtít ještě hodně času a práce, ale pokud vydržím umět přijmout i odpočinek a naslouchat svému tělu, určitě toho dosáhnu. Hodně vtipné mi přijdou komentáře okolí. Když slyším věty typu, že nejsou jako já, tedy blázen do sportu, že nedokážou upravit životosprávu, vzpomenu si na své dětství, jak mi nikdo nevěřil, jak se mi posmívali. 

    Snad tento článek pomůže někomu, kdo si prošel stejnou nedůvěrou jako já. Věřte, že na okolí nezáleží, pouze na vás.

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Cesta za pevnějším a silnějším tělem. Sebepoznání a víra v sebe samu

    L51u36m69i33r
    N51o35v33a59k
    pisatelka nebude takhle nikdy cajk... doporučuju spíš kolo jako dopravní prostředek (do/z práce, na koupálko a tak), 1x...
    J29i38ř80í
    J52a89n21o31t66a
    super příběh a motivace pro ostatní
    M37a86r76t79i65n
    S97l74í12v69a
    Super clanek. Diky

    V diskusi jsou 3 příspěvky, poslední příspěvek 13. 9. 2018, 9:30



    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.