• Skončil na ulici. Vzpomněl si na trénink parkouru a odrazil se ode dna

    Tenkrát to vypadalo, jako bych si vylosoval tu nejkratší sirku osudu, píše čtenář a popisuje svůj příběh o životní krizi, rakovině, síle svého já, i o tom, jak je lehké se na ulici dostat a těžké se z ní dostat zpět.

    | foto: Jan Kattopro iDNES.cz

    Několikaletá krize s tehdejší přítelkyní, neustálý stres ze zaměstnání, existenční krize, starost o dítě, smrt v rodině.... Bylo  toho asi víc, než by normální člověk unesl, ale vždy jsem byl tvrdohlavý a šel dopředu i přes překážky, které mi život házel pod nohy. Býval jsem povaha výbušná a cholerická, což se ještě někdy projevuje, ale snad jsem dnes jiným člověkem a mohu vám napsat svůj příběh z trochu jiného pohledu. 

    Vždycky jsem měl rád sport a tou dobou jsem se věnoval nejvíce sportům bojovým. Obranný systém EBMAS mi dával možnost se vybíjet fyzicky a chladit hlavu. Tou dobou se ve světě objevila disciplína Le Art du Deplacement, dnes známá pod jménem Parkour. Filosofií tohoto sportu nesportu bylo „být silný a být užitečný“ (dnes, myslím, je bohužel pouze o saltech a frajeřinách). To  mne zaujalo. 

    Napište svůj článek i VY!

    Pište svůj příběh, kde sport hraje svou roli a vkládejte zde. Uveřejněné články odměníme dárkem.

    Žádné soutěže, žádné limity, obrovská volnost a možnost si pohyb přizpůsobit podle sebe.  Celé čtyři roky jsem sledoval videa těch prvních „pionýrů“, kteří se ve francouzském Lisses věnovali skákání po střechách a nejrůznějším technikám překonávání překážek v městském prostředí. Čtyři roky, kdy jsem si říkal, že na to nemám. Ale podstatou parkouru je překonávání. Nejen zdí a střech, ale především sebe sama. Překonávání strachu a vlastních limitů.  

    Dobře, jdu na to, řekl jsem si jednoho večera

    Co vám budu nalhávat, po hodině legračních pokusů o cokoliv jsem měl chuť to hodit za hlavu. Bylo mi zle vyčerpáním, a i jako celoživotní sportovec jsem se vůbec nechytal. Tři dny mne bolelo všechno. Dobře, zkusím to jinak. Zvolil jsem tedy metodu „krok po kroku“ a začal s videotutoriály, jak opravdu trénovat a brát to vážně. Po několika měsících, kdy si babky klepaly na čelo nad týpkem v letech, co skáče na tři schody, to pomalu začalo jít. Přišla síla, vytrvalost, koordinace. Po pár letech jsem měl okruh kamarádů, se kterými jsme trénovali každý den několik hodin. A šlo nám to. My horší jsme se učili od lepších a pomaličku jsme začali růst. Tak to trvalo asi dva tři roky. Zatím to vypadá hezky, že?

    Tak si představte, že se ráno holíte a najednou prásk. Mezi uchem a čelistí máte bouli. Ne moc velkou a nebolavou. Taková ta boule, co se vám udělá, když máte angínu a vy máte zduřelé uzliny. Jenomže já neměl angínu. Diagnóza zněla Non-Hodgkinovy lymfom (zkratka NHL mě pobavila) v první fázi. Celkem jsou tři. Jen pro vaši představu, tahle věc je právě to, s čím bojoval pan Gott. No a tahle neangína se za další dva roky projevila nádorem velkým jako golfový míček (dobře, trochu menší golfový míček), který znemožňoval moje zaměstnání, které spočívalo v telefonické komunikaci. No, když máte rakovinu, tak vyřízení neschopenky není úplná legrace, ale aspoň v mém případě, a když máte obvodní lékařku úplně mimo mísu, tak tuplem (paní doktorka můj případ smetla ze stolu stylem „je to jenom zánět a s neschopenkama se u mě nepodvádí“). Tady se můj život začal točit naruby. 

    V Ústecké nemocnici samozřejmě doporučili lékaři ozařování a chemoterapii. Nechtěl jsem dalších šest let pomalu umírat na zničenou imunitu a poslouchat, jak jsem já chudáček přišel o vlasy, to tedy ne, řekl jsem si. Golfáka jsme úspěšně vyoperovali z lymfatického systému a další doporučení znělo: chemo, ozařko, nic nedělat a šetřit sílu na boj s nemocí. To určitě. Z chemky mi slezou vlasy, chlupy, nehty, a z ozařování zase dostanu za deset let rakovinu někde jinde, pomyslel jsem si opět. Moje vidina byla jasná. Byl jsem smířený s tím, že mne do pár let zabijí metastázy - jenže ty mě zabijí ke konci během dvou týdnů a nemusím několik let strávit jako chudák. Přeci jen, lymfatický systém roznáší tekutiny do těla, a když se tam ta potvora dostane, tak je to skoro jistě konec. Tohle NHL je svinstvo.

    Takže moc děkuju za info moji milí onkologové a mějte se tu hezky. Ne, ani jednu z navrhovaných terapií jsem nepřijal, a dva dny po operaci krku jsem nemocnici opustil. Z nemocnice rovnou na trénink. Jistě, s patnácticentimetrovou dírou v krku se netrénuje nejlépe, ale nepřeháněl jsem a byl jsem opatrný. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly, pamatujete? Vidina smrti a obrovská touha žít. Nejlepší způsob, jak aplikovat filosofii parkouru - překážku neobejít, postavit se jí a překonat.Jsem dost alternativní člověk, takže jsem kouřil hodně trávy, meditoval a trénoval. Po předchozí zkušenosti s Kung Fu jsem cvičit Qi Qong a Tai Ji a pár měsíců jsem přesvědčoval svoje tělo o zdraví. Kontrola, která následovala několik týdnů po operaci, přinesla překvapivý výsledek. Po nemoci ani vidu ani slechu. Paráda! První fáze je za mnou. Skoro to vypadalo dobře. Zatím.

    3, 2, 1 jsem bezdomovec

    Z důvodu pozdního dodání neschopenky jsem dostal z práce vyhazov za absenci. Dobře, najdu jinou práci. Ale v našem kraji to je trochu těžší. Než najdete práci, chvilku to trvá, speciálně, když máte v pracovním indexu „áčko“. Do toho připočítejme hádky a neshody v rodině a než jsem se nadál, byl jsem na ulici. Nebudu tu rozebírat, co a jak se stalo, musel bych si sypat popel na hlavu a také vinit okolí a kdesi cosi. Ve zkratce si představte, že máte občanku, sto korun, dvoje trenky, dvoje ponožky a tepláky, co máte na sobě. Nic víc. Nemáte jídlo, střechu, teplo, rodinu. Jste sami. Úplně.

    S čerstvou jizvou na krku a malým batohem jsem se vydal načerno vlakem do Prahy. Kam taky jinam. Když potřebujete bydlení a práci a potřebujete je hned, tak Praha je jasná volba. Pamatujete na parkour? Ten sport, o kterém jsem psal v úvodu? Tak česká komunita má svou Mekku v Praze. Tou Mekkou je stanice metra Vltavská. No a pokud jste bezdomovec, tak máte na výběr, kam se v našem hlavním městě vrtnout. Hlavák, Ípák, Václavák a taky třeba Vltavská. Tady se moje sféry protnuly.  Abych vás netrápil svým literárním střevem, na několik měsíců se toto místo stalo mým domovem. 

    Zapomněl jsem vám říct, že tento pobyt na ulici jsem zahájil 21. února. Domýšlíte se správně. Je to druhý měsíc našeho kalendáře a na obrázcích od pana Lady bývá presentován jako ta nejlepší chvilka pro zimní radovánky. Můžu vám říct, že začít kariéru bezdomovce v únoru.... to je opravdu start „z vostra“.

    Nehodlal jsem skončit jako usmolený soplák s krabičákem. To ne. To ne! Shánění práce a následně bydlení byly tedy bodem jedna. Bohužel, spousta mazaných podnikatelů vás rádo zaměstná, a po měsíci (kdy týdně máte pět set zálohu), už je nikdy neuvidíte. Stejně tak vaše peníze pro které jste tolik dřeli. Takže pokud byste náhodou byli názoru, že dostat se z ulice, je v pohodě, tak vám mohu říct jedno - není. Na hlaváku je dost těch, co to zkoušeli opravdu dlouho, ale osud jim prostě zlomil ruce. Já jsem naštěstí měl vzorec, který byl v  mé hlavě několik let po každý den. Nevzdávat se, využít překážku a dostat se dál. Znovu a znovu. Řeknu vám, jde to pěkně ztuha. Venku dva stupně nad nulou, denně máte finance na deset rohlíků a možná trochu toho nejlevnějšího salámu. Věřte nebo ne. To vám ubírá chuť k životu. Už se vám nechce nic, jen spát. Chcete se někam schovat a prostě v klidu umřít. Ale to bych nebyl já. Úplná nula mě nastartovala. Dno pro odraz. Všechno nebo nic.

    Každý den jsem pracoval dvanáct hodin. Většinou jako kopáč nebo takový ten osel pro všechno. Vetšinou venku. Většinou ty nejhorší práce. Z osmdesáti kil svalů zbylo cosi, co bylo o třicet kilo lehčí a v dezolátním stavu. Neměl jsem chuť žít, ale fungoval jsem. Potřeboval jsem něco, podnět. Cokoliv, co by mi dalo znovu chuť žít. Takže na pokraji zoufalství jsem se chtěl vrátil k aktivnímu tréninku. Ale po spočítání kalorií jsem došel k jednomu závěru. Pokud budu trénovat, do týdne budu na padesáti kilogramech a bez možnosti regenerace. Z rohlíků energii neuděláte. Ale já vlastně neměl jinou možnost. 

    Když se snažíte v zimní noci usnout, bolí vás i nehty

    Bolí vás dýchat, hýbat, ležet.... Takže řešení byl opravdu jen pohyb. Když už byla zima nesnesitelná, vstal jsem a začal parkourovou filosofii v praxi. Rozcvička? Ta bolest byla šílená. Ale byl to ten moment ve vašem životě, kdy si řeknete: „Teď, to je ten moment. Teď tvořím budoucnost. Buď překonáš bolest nebo tě, hochu, zabije tvoje vlastní rezignace“. Takže přes bolest. Ta je stálá, věčná a nikdy nekončící. Ale je pouze ve vaší hlavě. Víte, pochopit bolest je úkol pro zenového mistra. Trénoval jsem každou volnou chvilku. V šest končíte v práci a za deset minut už zahříváte kolena. Trénink proti zmrznutí. Třeba dvakrát čtyři hodiny a dvě hodiny zimního spánku mezi. Když trénujete a máte pro koho žít, do vašeho těla se dostávají endorfiny a ty fungují jako drogy štěstí. A  lze na nich být závislý. Můj případ. Bezdomovci buď pijí, fetují nebo trénují. Já trénoval.

    Ještě v časech na ulici jsem poznal dívku, která mi velice pomohla. Bylo to na jedné brigádě, kde jsem mohl být ještě z půlky trochu vágus (představte si třeba bedňáka nebo securiťáka). Tahle dívka se stala mým dalším motorem. Představte si odepsaný motor, který zrenovujete a přidáte turbo s nitrem. Tak to je přibližně moje analogie. Pro ní jsem začal makat víc, jak v práci, tak v životě i tréninku. Parkour ji bavil. Moc mi pomohla jak psychicky, tak finančně, za což se dodnes šíleně stydím.

    Byla stejně svobodomyslná jako já a představa neomezeného pohybu se jí líbila. A i když jsem byl smrdutý polocikán (nic proti smrdutým polocikánům samozřejmě), líbil jsem se jí i já. S touto dívkou jsme strávili několik měsíců spolu a pořád jsme trénovali. Už bylo léto a skákali jsme pořád. Ráno v osm jsme vyráželi do centra Prahy a večer se unavení vraceli domů. 

    Tenkrát jsem porazil nemoc a ulici pro svou víru nepřestávat a zároveň zažil nejlepší období dosavadního života. Celkově se mi zvedla životní úroveň, a s ní i morál. A když si zlepšíte morál, přestanete vypadat jako troska. Když nevypadáte jako troska, dostanete i lepší práci. To znamenalo moji první ubytovnu a návrat mezi živé. Jsem naživu pro svoje rozhodnutí, které jsem učinil tu jednu noc. Jsem naživu, protože jsem kdysi začal s disciplínou, která měla překonávání problémů v meritu věci. Postupem času jsem přemýšlel o minulosti. Co kdybych tenkrát nezačal? Měl bych tu vůli? Vstal bych uprostřed noci a šel si to rozdat s realitou? Nemůžu říct. Ale myslím si, že je to povahou. Jsem z toho těsta. Mám v sobě to světlo jako úplně každý jiný člověk na zemi, jen ne všichni ho dokážeme najít. Já k tomu potřeboval odraz ze dna, nevím, jaký recept máte vy. Lidem na celém světě se stalo mnoho horších věcí než mně, já mám jen to štěstí, a můžu o něm mluvit.

    Nechci se tu vylévat o víře v boha, nechci vám popisovat každou konkrétní noc na ulici. Nechci vám povídat o tom, jak jsem to zvládnul. Chtěl bych vám předat jen kousek inspirace. Protože jestli potřebujete shodit pět nebo sto kilo, musíte mít motor. Jestli jste na vozíku, musíte mít motor. Jestli máte leukémii, tak tu mrchu střelte do ksichtu. Jen musíte vědět, kdo jste a co chcete. Musíte zjistit, kolik obětujete a jak moc to bude bolet. Pro mě to nekončí. Jak jsem řekl, tak NHL má tři fáze.... takže s tou dívkou, která se časem stala mou (nejlepší) přítelkyní, vyrážíme na další souboj. On totiž ten souboj nikdy nekončí. Ani pro mně, ani pro vás. Vždycky je za co bojovat, vždycky je co zlepšovat, vždycky můžete budovat trochu lepší svět. 

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí
    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Skončil na ulici. Vzpomněl si na trénink parkouru a odrazil se ode dna

    J38i35n79d19ř59i87c40h
    L50u93k12e24š
    Až na to mínění o onkologii (divím se, že operaci podstoupil, když je tak alternativní) pěkný příběh a držím palce.
    L22u43c98i19e
    Z50a12v68a43d40i64l39o56v92a
    Pěkné, hned se mi lépe vstává do práce
    P12a76v30e20l
    S61o98b46o61t10k70a
    Velmi dobrý příklad pro české bezdomovce.
    M92i50c29h10a31l
    K45a84š55p42a29r
    Respekt všem lidem, který se dokážou zvednout.Sám jsem zažil něco dost podobného a teď budu mít svou 2 etapu. Tak ať Ti...

    V diskusi je 8 příspěvků, poslední příspěvek 18. 7. 2018, 17:39

    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.