• Překonala jsem rakovinu. Zůstala mi omezení, ale běhám

    Za měsíc to budou dva roky, co jsem opustila „brány“ onkologie jako jedna z tisíců anonymních doufajících, že se vše v dobré obrátí. A vzpomínám si na okamžik zkraje roku 2015, kdy pokus uběhnout 20 metrů na trolejbus skončil málem mým kolapsem.

    | foto: Tereza Maškovápro iDNES.cz

    Vrátím se v čase nazpět, do jara 2013, kdy se mi zhroutil celý svět. Diagnóza, kterou jsem si vyslechla, pro mě v tu chvíli znamenala konečnou. Adenokarcinom žaludku třetího stupně s metastázami. Mé myšlenky se začaly ubírat špatným směrem. Následovala operace, kdy mi kromě celého žaludku odstranili i slezinu. Chemoterapii jsem podstoupila už s měsíčním odstupem. Bylo 1. listopadu 2013.

    Po sedmém cyklu chemoterapie jsem se dozvěděla od ošetřující lékařky z onkologie, že léčba byla úspěšná. Ohromnou radost ze zprávy se mnou sdílel i můj manžel, který mi byl v tu chvíli nablízku, pokaždé mě doprovázel na pravidelnou lékařskou kontrolu. Byl to právě on, kdo věřil v mé uzdravení v době, kdy mě má víra v dobrý konec na dlouhou dobu opustila.

    Značný váhový úbytek a ztráta svalové hmoty po prodělané léčbě se na mně podepsaly, udělaly ze mne doslova trosku. Bez cizí pomoci jsem nebyla schopna sejít ani pět schodů. I když mé trvalé tělesné postižení není na první pohled patrné, přece jen mě dost omezuje a ubírá mi na kvalitě života. Zůstaly mi ale dvě zdravé ruce a nohy a s těmi se dá ještě něco podniknout. A jelikož jsem si před 27 lety vzala nevyléčitelného optimistu a motivátora, díky kterému máme běhání k snídani, obědu i večeři, nemohlo se stát nic lepšího než to, o čem chci napsat.

    Fotogalerie

    Překonala jsem zábrany a vyběhla

    Síly se zpět vracely velmi pozvolna. Na doporučení lékařky, abych tělo posilovala, jsem nejprve zkusila pilates. Jenže cvičení bylo pro mne vysilující. Na nějaký čas jsem na tělesnou aktivitu zcela zanevřela. Řekla jsem si, že na to musím jinak. Otestováním sebe sama, co jsem nebo nejsem schopna zvládnout, byly nejprve výšlapy po okolí bydliště. Nadšení z pohybu přicházelo postupně.

    Po absolvování asi 80 kilometrů chůze přišel den „D“. Své drahé polovičce jsem oznámila, že bych si přála běžecké boty. Pohled na mě a poznámka, která následovala, byla něco asi v tom smyslu, jestli jsem se nezbláznila. S myšlenkou běhání jsem si pohrávala již nějakou dobu. Ležela mi totiž v hlavě věta, kterou před nějakým časem vyslovil manžel. Tou větou a spouštěčem následných událostí bylo, že ho mrzí, že si nemůžu užívat života kvůli svému handicapu naplno.

    Zahlodal ve mně pořádný červ a rozhodla jsem se, že se s nepřízní osudu vypořádám po svém. Ještě v tom samém týdnu, kdy bylo vysloveno přání, jsem uskutečnila nákup běžecké obuvi a zároveň první výběh shodující se s datem na účtence, tedy 23. července 2015. Z obavy o mé zdraví mě samozřejmě velmi rád, ale hlavně stále s údivem, jestli to myslím opravdu vážně, doprovodil manžel. Sotva jsme po rozběhu udělali prvních pár kroků, začaly létat připomínky k držení těla, stylu, dýchání. Zarazila jsem ho hned na samém počátku, protože pro mě bylo v onen moment hlavní jen a jen to, že vůbec běžím. Styl a držení těla můžu pilovat až postupem času.

    Svůj první výběh formou indiánského běhu v délce 5,9 kilometrů jsem zvládla v čase 54:41 minut. Pro někoho šnečí tempo, ale pro mě ohromný úspěch. Zároveň to bylo také poprvé po 30 letech, kdy jsem naposledy vůbec běžela delší trasu. Následující krátké výběhy jsem již zvládala sama. Vzhledem k zátěži, kterou si mohu dovolit, si vybírám raději rovinaté trasy a zajedu si občas i 30 minut přes celé město na oblíbenou trasu.

    Líbil se ti článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Závěrečný tajný test mé rozhodnutí urychlil

    Téma závodů se u nás řeší stále. Proto není divu, že byl v řešení i blížící se noční závod NIGHT RUN PLZEŇ 2015. Čtyři dny před startem tohoto závodu na 10 kilometrů dcera oznámila, že se nebude moci postavit na start z důvodu silného nachlazení. Velmi se na závod těšila, jednak pro jeho výjimečnost a také hlavně proto, že měla běžet se svým taťkou. Jelikož taťka běhá převážně půlmaratony a maratony, příležitostí pro společný závod moc není. Byl to také právě on, kdo ji uvrtal do běhání. Přípravu v žádném případě nepodcenila a neošidila, ale zradilo jí zdravíčko. Uvažovala o tom, že startovné někomu prodá.

    Nabídka padla z legrace i na mě. Sdělením, aby mi dali jeden den na rozmyšlenou, jsem rodinu asi trošku zaskočila a šla jsem se proběhnout. Naplánovala jsem si tajně okruh 9,4 kilometrů, který měl rozhodnout o tom, jestli bych vůbec byla schopna 10 kilometrů zvládnout v limitu závodu do 1:30 hodin. Nikdy předtím jsem takovou vzdálenost neuběhla. Po návratu z výběhu bylo rozhodnuto ještě ten den. Tři dny do závodu, jdu do toho a zkusím desítku. Naběháno mám ale jen 82 kilometrů za dva měsíce. Z toho jsem ještě 14 dní vynechala pro nateklé a bolavé koleno. Až do závodu jsem už běhat nešla, šetřila jsem síly.

    Atmosféra závodu překonala mé očekávání

    Nastal den „D“ a můj první závod. Před řazením na start jsme pořídili ještě společnou fotku, protože jestli vůbec doběhnu, nebudu určitě už vypadat tak svěží. Do koridoru vcházím se svojí drahou polovičkou na poslední chvíli. Stojím ve tmě na startu na 10 kilometrů, je mi zima a netuším, co se vůbec bude dít. Srdce buší o sto šest a tepovka vyskakuje na 200! Vím jen to, že musím běžet. A je to tady! Rána ze startovací pistole rozpohybovala dav lidí, který mě mezi sebou táhl v tempu, které jsem vůbec nechtěla nasadit. Musela jsem ale vydržet, až se utvoří větší odstupy mezi závodníky, teprve pak jsem mohla běžet podle svých představ a možností. „Běž, jak potřebuješ, já se ti přizpůsobím,“ ujišťoval mě každou chvíli manžel a měl starost, zda se cítím dobře.

    Jelikož jsem se na trasu vydala bez brýlí, staly se z divácké kulisy rozmazané obrysy. Alespoň mě v ten moment nic nerozptylovalo a mohla jsem se soustředit jen na běh. Nevýhodou absence brýlí bylo pouze klopýtání po občasné nerovnosti povrchu trati. Kvůli tmě jsem neměla vůbec přehled o okolí a tím pádem ani kontrolu, jak rychle se pohybuji. Průběžné hlášení času a kilometrů vzal na sebe můj „osobní vodič“.

    Druhou polovinu závodu jsem odbyla už trošku po „indiánsku“. Čtyři sta metrů před cílem mě oslnil záblesk fotoaparátu a ze mě vypadlo prohlášení, že už opravdu nemůžu. Jenže vůle doběhnout v tento moment vyhrála, kousla jsem se a dotáhla své tělo do cíle. Jako první odměna padla velká pusa od manžela se slovy, že jsem jednička. Vše jsem stále viděla rozmazaně, ať to bylo od slz dojetí, či jen od nepříjemného větru, takže ani nevím, kdo mi v cíli zavěsil medaili na krk. Moje první opravdová medaile! A snad ne poslední, doufá rodina.

    Následovala druhá velká pusa a gratulace od dcery. Čas 1:14:34 hodin jsem nečekala a jako malý bonus mě potěšilo zjištění, že jsem „natrhla zadek“ i pár mladším ročníkům a nedoběhla poslední. I když by se v mém případě vůbec nic nestalo a o tohle vlastně nešlo. Hrdinou je přeci každý, kdo se postaví na start.

    Svůj první životní závod jsem si opravdu užila. Ještě dnes, po více jak týdnu, se k němu v duchu stále vracím. V plánu je již noční závod na 5 kilometrů, který bychom rádi podnikli v předvánočním duchu už komplet, celá rodina.

    I když boj pro mě stále ještě nekončí, věřím, že se i můj život díky běhání o hodně prodlouží. Vy, kteří jste zatím jen zpovzdálí přihlíželi, seberte odvahu, zkuste zvednout své zadečky, a pokud to jen trošku jde, běhejte. Ne o život, ale právě pro něj.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Překonala jsem rakovinu. Zůstala mi omezení, ale běhám

    Jste skvela! Gratuluji a drzim palce!!! Nekdy na startu navidenou!:)
    Páni, jste dobrá! Já taky začla běhat po chemo, ale jsem o něco mladší a všechny orgány mi zůstaly, tak to mám o dost...
    M42a55r87t63i48n
    S51t71r12a75u87c67h
    Zasloužíte si velký respekt, smekám.
    V19e64r86o25n32i97k
    C96l54e57w54n39e21r
    Jste pro mne hvezda!!! :)

    V diskusi je 7 příspěvků, poslední příspěvek 19. 10. 2015, 23:39



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.