Kniha Můj dlouhý běh počítá i se čtenáři, kteří aktivně neběhají. Biografie Daniela Orálka vypráví o tom, kterak Danovi pomohla láska k běhání, ale hlavně síla vůle překonat fyzické i psychické limity.
K dokonalosti dotáhl knihu sám Daniel ve spolupráci s publicistou - běžcem Lubošem Brabcem, úspěšným autorem knih o běhání. Tak až si budete příště myslet, že je něco nemožné, přečtěte si Danův příběh.
Recenzi této běžecké autobiografie najdete zde.
Ukázka Jak jsem běžel s indiány na dno Měděného kaňonu
V 6.45 se konečně kolem čáry shromáždili všichni místní politici a společně, aby se nehádali, kdo je hlavním startérem, zdvihli bílé praporky. Závod začal. První vteřiny připomínaly evakuaci po vyhlášení poplachu. Smečka indiánů v sandálech, sukýnkách a tričkách se dala zběsile na úprk, až se za ní zdvihala mračna prachu. Z výšky to muselo vypadat, jako když u startovní čáry vybouchla bomba a všichni utíkají z epicentra neštěstí pryč. O taktice zřejmě nikdo z nich v životě neslyšel. Měl jsem co, dělat, abych přes
Silný běžecký příběhKnihu Daniela Orálka a Luboše Brabce Můj dlouhý běh kupte v akci na Knihy.iDNES.cz  |
Kousek za startem si někteří indiáni odskočili do houští. Nebylo to z důvodu, proč obvykle běžci náhle opouštějí trasu; potřebovali si nalámat klacky, aby mohli běžet, jak jsou zvyklí z rarájipari. Někteří začali divně poskakovat po jedné noze. I to mělo jednoduché vysvětlení: praskaly jim řemínky u huaraches, slavných a vychvalovaných bot, které jsou vyrobené z kousku pneumatiky a kůže – a které evidentně mají svoje mouchy. Nejsou tarahumarskou specialitou, jak si hodně lidí myslí, ale v chudých částech Mexika nejběžnější obuví, protože nejlevnější. Stojí pár drobných. V obchodech jsem viděl naskládané pásy gum z pneumatik, ze kterých se vyřízne „kopyto“, přidá se kožený řemínek a bota je na světě. Běželo v nich i pár gringů a vypadalo to, aspoň v mých očích, zvláštně. I proto, že ti nejlepší z Tarahumarů, třeba Miguel Lara, měli klasické maratonky.někoho neupadl, ale zároveň jsem nemohl zůstat stát, protože by mě asi ušlapali. Po chvíli se tempo ustálilo a já se mohl začít davem prodírat vpřed.
Trvalo mi pět kilometrů, než jsem se řídnoucím davem propracoval do čela závodu, zvládl jsem první velké stoupání a před Guadalupe jsem byl už druhý. Každým krokem jsem se blížil k prvnímu závodníkovi. Najednou ale udělal věc, kterou jsem nečekal. Střihl to zkratkou, zatímco my ostatní jsme běželi dál po trase. Mohl získat tak 200 metrů. Po otočce to zopakoval. V mžiku měl skoro půlkilometrový náskok. Naštval mě, chvíli jsem přemýšlel, že příště to udělám jako on, ale potom jsem si řekl, že na něj kašlu. Ať běží, jak chce. Stejně je teprve začátek závodu. Než jsem doběhl k mostu, měl jsem ho zase na dohled, a ve stoupání jsem ho předehnal. Chvíli jsem byl první, pak se přede mě dostal Lara. Mladý podsaditý kluk s šátkem kolem hlavy, něco přes dvacet let. V kopci bylo poznat, že je vážně dobrý. Měl krásný, lehký krok. Když rozkmital lýtka, vypadalo to, že běh pro něj není žádná námaha. Jako reklama na Caballovo heslo „run free“. Tehdy byl Lara známý jenom v Mexiku, protože dlouho trvalo, než dostal víza do USA a mohl se předvést i na tamních slavných ultra trailech. Myslím, že z mladé generace Tarahumarů je nejlepším běžcem.
Nechtěl jsem v kopci ze sebe vydat všechno, tak jsem si nechal Laru utéct a věřil jsem, že v klesáních nebo na rovině ho zase doženu. Přidal jsem až ve chvíli, kdy se ke mně zezadu přiblížil další Tarahumara. I za cenu bolesti v nohou, které už byly omlácené od cesty plné kamení. Chvíli jsme běželi i vyschlým korytem řeky, pak nás zase čekaly kilometry prudkého stoupání po úzkých stezkách. Jediným náznakem civilizace bylo několik políček a stavení roztroušená po okolních svazích.
Proslulí indiáni z kmene Tarahumara, zdroj: archiv Davida Orálka
Na další občerstvovačce jsem se chvíli zdržel, protože obsluha si nedokázala přeložit moje „thirty one“, ani když jsem se snažil slabikovat. Musel jsem jim číslo napsat. Doplnil jsem vodu a mohl běžet dál. Z ní jsem měl na začátku trochu strach, bál jsem se, jakou budou nabízet. V Mexiku se totiž voda z kohoutku nedá pít. Místo potrubí mají hadice a především do rozvodu jde odstátá voda z velkých nádrží, která v sobě může mít úplně cokoli. Proto ji všichni převařují. Tady jsem naštěstí mohl být v klidu. Měli ji v PET lahvích, vyskládaných do výšky půldruhého metru. Zkusil jsem i pinole, kukuřičnou mouku rozpuštěnou ve slané vodě. Ale nedá se pít, pokud na ni nejste zvyklí. Mouka je namletá na hrubo a nepříjemně škrábe v krku.
Za chvíli jsem, někde ve výšce 1200 metrů nad mořem, narazil na další zajímavou věc. Na pole plné bílých kvetoucích máků. Ne, ty asi nebyly do buchet. Za úrodu z tohoto políčka jste mohli dostat miliony dolarů, nebo hodně dlouhý nepodmíněný trest – záleží, na koho byste narazili. I při závodě byla znát smutná realita dnešního Mexika, tedy válka drogových kartelů s vládou i navzájem mezi sebou. U trati postávali vojáci s automatickými puškami a v neprůstřelných vestách. Další jsme později potkali za vesnicí. Když jsme si je chtěli vyfotit, Milan nás opatrně zarazil: „Radši foťák schovejte. Tihle mají kalašnikovy, ti určitě nepatří k vládě.“
Pořád se závodilo svižně. Ať v údolí, kde už jsou rozmlácené prašné stezky, kterými se dá projet jenom offroadem, nebo ve vesnicích po betonových cestách. Maratonem jsem proběhl v čase 3:14 a za řekou začínala další velmi náročná pasáž v podobě kopcovitého trailu na farmu Los Alisos. Cesta byla důkladně značená bílým vápnem, potom jsme vystoupali do prudkého svahu, kde rostly převážně kaktusy, a povrch se změnil na sypkou hlínu proloženou kameny. V seběhu jsem Laru předehnal a dlouho jsem se držel před ním. V jednom okamžiku jsem se ohlédl a viděl jsem, že mě nepronásleduje sám, ale je za mnou skupinka indiánů. Byl to doprovod, který mu nesl vodu a pinole. Proč ne. Pak se mi podařilo špatně odbočit a indiánská skupinka se málem přede mě dostala. Musel jsem překonat pás kamení s kaktusy a vrátit se na správnou cestu. To mě zase nakoplo, a i když nohy byly už rozbité, znovu jsem přidal. V Urique, kde jsem probíhal za velkého ohlasu přihlížejících, jsem měl na Laru a spol. náskok dobrých 800 metrů.
Bylo poledne a vrcholilo horko. Jasné slunce oslepovalo, že jsem chvilkami nebyl schopen číst prašnou cestu před sebou. V mírném kopci za vesnicí jsem chytil první křeč do stehna. Brzy odezněla, ale musel jsem si dávat větší pozor. U mostu přes řeku jsem vzal další láhev vody a upaloval směrem na Guadalupe. Pohledem dolů do serpentin jsem zjistil, že skupinka Tarahumarů má stále odstup 3-4 minuty. Bohužel stoupání přineslo další křeč, tentokrát do obou stehen. Musel jsem zastavit a čekat, jestli nepřestane. Nepřestala.
Nohy byly nepoužitelné a měl jsem co dělat, abych neřval moc nahlas. Tohle bylo moje dno Měděných kaňonů. Zkusil jsem se rozběhnout, ale po 500 metrech jsem zase stál. Bezmocně jsem přihlížel, jak Lara a jeho suita jdou přede mě a začínají se mi vzdalovat. V kopci nad Guadalupe jsem viděl, že jejich náskok roste, a pomalu jsem přestával doufat, že je doženu. Bylo to k vzteku. Sil jsem měl dost, akorát ty nešťastné křeče… Bohužel tělo nebylo na vedro zvyklé a skok z brněnských mrazů do mexického vedra byl pro něj příliš rychlý.
Po obrátce v Guadalupe jsem v protisměru potkal Germána Silvu, byl třetí a ztrácel na mě víc než dva kilometry. Do cíle jich chybělo asi sedm. Strategie dohnat Laru se proto změnila v cíl udržet náskok na Silvu. Štěstím bylo, že pokud jsem netlačil na pilu, svaly zase, byť s obtížemi, fungovaly. Když jsem se konečně dostal na betonový most přes řeku a přede mnou byly závěrečné dva kilometry, věděl jsem, že druhé místo udržím. V Urique už jsem si mohl dovolit zdravit se s diváky a mávat jim.
Ve chvíli, kdy jsem v čase 6 hodin a 46 minut proťal cílovou pásku, kterou přede mě natáhli, se na mě vrhl houf místních politiků a dalších lidí, kteří mi chtěli podat ruku, vyfotit se, nebo mě aspoň poplácat po zádech. Kromě focení jsem musel zvládnout i rozhovor pro místní televizi, od dalších novinářů mě naštěstí zachránil Caballo. Pět minut po mně zajali Germána Silvu a ten jim vysvětlil, že doběhl až třetí proto, že ráno zaspal start. Nevím. Nechce se mi věřit, že by ho ten randál před začátkem závodu neprobudil. Možná jenom nemohl překousnout, že ho předběhl jakýsi Daniel Oralek from Czech Republic. Ale to je jeho věc.
Při slavnostním vyhlašování v Urique, s šekem za 2. místo
Šel jsem se osprchovat na hotel, nohy jsem měl pokryté prachem a v podobné kondici byly zřejmě i plíce. Do večera jsem pak fotil dobíhající závodníky. Někteří Tarahumarové běželi v džínech a tričku, ženy v sukních, jedna měla dokonce plastové střevíce a osmdesát kilometrů zvládla i v nich. Až do setmění seděli místní lidé na zídkách, na chodnících a vůbec všude, kde se dalo, sledovali závod a svým zvláštním plachým způsobem běžce povzbuzovali, občas se do cílové rovinky zatoulali kůň nebo osel. Byl to neobvyklý závod. Ale nádherný.
