Už nějaký ten pátek jsem si říkala, že bych kromě běhání měla dělat ještě něco dalšího – nejen proto, že v chladném počasí se interval mých výběhů prodlužuje až na čtyři týdny. Mezidobí je vyplněno rýmičkou, případně kašlíčkem, nabytými ihned po návratu z výběhu a doléčovanými další dva týdny. Neztratit v zimě kondici ale není jen tak. Uchýlila jsem se k extrémně nudnému, leč účinnému běhání na pásu v posilovně a aerobnímu cvičení ve společnosti třiceti dalších upocených žen. Asi po páté lekci jsem usoudila, že potřebuju něco pořádného. Vyřešila to za mě kamarádka, když mě k narozeninám obdarovala poukazem na úvodní „On Ramp“ kurz CrossFitu.
Zpočátku se těším, do tělocvičny v Pražských Vysočanech ale vstupuji jako do domu hrůzy. Cestou jsem totiž dostala záchvat nízké sebedůvěry, umocněný pohledem na svalnaté individuum s lodním pytlem přes rameno, právě opouštějící gym – jinak crossfitové tělocvičně snad ani říct nemůžete. Jmenuje se to tady Iron Land, tam uvnitř budou mít určitě všichni svaly ze železa, říkám si. Nakonec překonám nutkání zařadit zpátečku, pustit rádio na plné pecky a sama před sebou se tvářit, že jsem k gymu jen omylem zabloudila.
Zpátky do tělocvičny
Trenérka Soňa Karásková působí mile a vypadá, že by mě nemusela sedřít z kůže. Když si ji ale prohlédnete pořádně, uvidíte svaly, se kterými by mohla trhat asfalt holýma rukama. Moje běžecko-cyklistické packy vedle toho vypadají směšně. Ale nějakou sílu v nich snad mám, to ještě předvedu, říkám si.
První lekce je seznamovací – zahřátí na veslařském trenažéru a pak už první cviky, se kterými se člověk na lekcích CrossFitu setká. Na první pohled to není nic, co byste neznali: hrazda, kruhy, činky, kettlebell, šplhací lana... Zkrátka všechno to „nezáživné“, možná trochu nelákavé a na první pohled nepřátelské nářadí, s nímž se zoceluje i americká armáda, ale které zná běžný smrtelník spíše z ze školního tělocviku. A ano, v rohu se tu válí i pár medicinbalů.
Soňa mi předvádí přítah na hrazdě. Vypadá to jako pohodička, navíc si můžeme pomoci švihem. Když na hrazdu vyskočím a bezvládně na ní visím jako žok s obilím, přestává sranda. Tohle mně na těláku přece vždycky šlo! Ale tam byla hrazda ve výši očí. Opravdu rukama nezvednu svých pětačtyřicet kilogramů? Nakonec to ale s opakovaným vysvětlením správné techniky zvládám – i když zdaleka ne tak ukázkově jako Soňa. Zjišťuji ale, že právě o to v CrossFitu jde – nemusíme dělat všechno dokonale nebo s tím nejtěžším závažím. Počítá se snaha, vytrvalost a jde hlavně o to, aby vás sport bavil a chtěli jste se zlepšit. Základem je správná technika, kterou vám trenéři v úvodním kurzu i následných lekcích neustále osvěžují. Zbytek přijde sám.
Drsný sport pro všechny
Zatímco já funím (případně nesmyslně zadržuji dech), Soňa vypráví, že CrossFit není jen pro „nabušence“ a závisláky na proteinových nápojích. Potkáte tady paní ve středním věku, která si chce zlepšit fyzičku a shodit pár kil, i holky, co začaly tvarovat postavu do plavek, ale CrossFit je nadchl natolik, že už u něj zůstaly. Ano, občas se vám stane, že kolem vás ve výpadech kráčí svalovec třímající v rukou nad hlavou nejtěžší závaží, které v gymu našel, zatímco vy s vypětím sil vzpíráte prázdnou osu. (I bez závaží má patnáct kilo!)
Nesmíte si ale připustit, že je něco špatně. Není a všichni to tady tak berou. Což je další věc, která se mi na CrossFitu líbí. Nikdo na vás nekouká „blbě“, naopak vidíte spoustu „palců nahoru“ za snahu a pokroky. Nejde o to hned na první hodině „sekat“ cviky jako profík, ale držet správnou techniku a vše provádět co nejpoctivěji.
Princip je podobný jako třeba v golfu, kde si může profík zahrát se začátečníkem, aniž by se jeden nebo druhý trápil. „Handicap“ se v CrossFitu vyrovnává třeba tím, jaké závaží si zvolíte nebo kolik kliků uděláte – zkušený crossfitter dělá jeden za druhým, začátečník zvládne za stejný čas třeba jen pár poctivě provedených dámských kliků. Nemusíte udělat deset dokonalých přítahů na hrazdě v tempu, přitáhnete se třeba desetkrát „do půlky“. Všechno se počítá a příště to bude zase o něco lepší.
Nekončíš, když jsi unavený, ale když máš hotovo
Na dalších lekcích dostávám znovu zabrat. Na scénu přichází medicinbal, který mi připomněl natažená záda a zlámané nehty z dob středoškolského tělocviku. A co teprve, když vám to s ním nějaká vtipná spolužačka napálila do břicha... Teď naštěstí provádím pouze takzvaný wall ball – hod míče ze dřepu na terč. Na terč, který je hodně vysoko. Nejde mi to, jako největší poleno si připadám, když si čtyřkilový medicinbal pouštím na hlavu. Trenérka Soňa mě uklidňuje, když přiznává, že to zrovna není ani její oblíbený cvik. A podruhé, když mě chválí při vzpírání. Prý jsem šikovná. No, snad...
Moje ego mě donutí se předvést znovu i na hrazdě. Tentokrát to jsou méně zoufalé pokusy než posledně, dávám do toho všechno a následně zjišťuji, že jsem se hodně „sekla“, když jsem si myslela, že mě trenérka nesedře z kůže: na dlaních mám puchýř a čtyři mozoly, z toho jeden stržený do krve. „Vítej do klubu,“ říká Soňa a já už se vidím v šatně s dezinfekcí a přemýšlím, jak budu v autě řadit.
Ale ne. Ještě je dost času, tak se ještě se půjde cvičit břicho. Soňa mi předvádí cvik. Je to vlastně sed-leh, říkám si, akorát ho děláte na takovém mučicím nástroji, ve vzduchu, se zapřenýma nohama a trup protáčíte asi o dvě stě stupňů: počáteční poloha hlavou dolů v záklonu, koncová v náklonu ke kolenům. Chce to opravdu švih, zapojit všechny svaly a hlavně – neflákat se. Ani trochu. Dvě série po patnácti zvládám celkem v pohodě, i když mám trochu překrvenou hlavu a pocit, že mi praskne cévka v mozku. Prý to nehrozí.
Ráno se budím s pocitem pacienta, který se omylem probral na sále uprostřed operace. Moje břicho! Z postele se vyplazím jako lachtan. Před zrcadlem objevuji modřiny ne nepodobné cucflekům někde mezi ramenem a klíční kostí. Aha, to je asi od kettlebell. Břicho trochu spraví asi půlhodinová horká sprcha, protažení, masochistické procvičení několika sedy-lehy a další protažení. Další den je podobně zoufalý, pak už to jde. Při protažení ale svaly cítím ještě po týdnu na další lekci.
Silnější svaly i lepší pocit
Z kurzu odcházím s pocitem, že jsem pro svoje tělo opravdu něco udělala a že to nebyly vyhozené peníze za vstup do posilovny s padesáti stroji, ze kterých umím bez následků použít tak pět. Zároveň si říkám, že nesmím usnout na vavřínech, abych si pak v otevřených lekcích mohla zasoutěžit s ostatními a třeba neskončit poslední. (Už to začíná – právě soutěžení s ostatními na lekci je jednou z motivací ke zlepšení, nikdo vás do něj nenutí, ale stejně podvědomě soutěžíte.)
Za tři dny jdu běhat na pás do posilovny – pořád si sice připadám jako křeček v kolečku, ale po pár lekcích v „tvrdém“ gymu je to vyložená procházka růžovým sadem. Chci si pak ještě trochu zaposilovat a přistihnu se při tom, jak obloukem míjím stroje „pro dámy“ a mířím ke koutku s hrazdou a ocelovými činkami.
I když se asi nikdy nebudu vyžívat v hodu medicinbalem na terč, neustálém navyšování zátěže a závodech, kde se běhá s kládou na zádech, CrossFit se mi zalíbil. Především tím, že vychází z naprosto přirozených a jednoduchých pohybů, které cvičil už náš děda v Sokole. Většinu z nich děláte s vlastní vahou a je jen na vás, zda chcete „jen“ zpevnit a posílit, nebo si přidat zátěž a počet tréninků a vybudovat si svaly, se kterými se k ocelové tyči nejen přitáhnete, ale když budete chtít, tak ji i ohnete vejpůl.
