Skvěle jste běhal tratě od 1 500 metrů po půlmaraton. Bylo obtížné skloubit trénink rychlosti a vytrvalosti?
Neměl jsem maximální rychlost, ale pokud máte vytrvalost, dokážete někdy i zafinišovat. Pokud si v kopcích rozvíjíte sílu a jste dostatečně vytrvalý, není problém zaběhnout dobře třeba tu patnáctku, já ji mám za 3:45. Jenže nikdy jsem se nedostal do závodu, kde bych ji běžel speciálně, vždycky jsem ji měl po pětce nebo po trojce. Přes svou vytrvalost bych ji dokázal běžet někde okolo 3:40 či 3:42. Je to jen díky tomu, že jsem měl vytrvalost a tu jsem podpořil silovou přípravou.
Volně navazující rozhovorO kariéře Jana Pešavy, současného držitele několika českých rekordů, se můžete dočíst v tomto rozhovoru, který jsme přinesli přede dvěma týdny a na nějž dnešní volně navazuje. |
Myslíte si, že by oproti dráze v tréninku vytrvalce neměly chybět tréninky kopců?
V žádném případě. Je to jeden ze základních parametrů. Nemá však cenu tahat kopce dál než 300 metrů. A spíše by se měly běhat na frekvenci, rychlost, lehkost, ne rvát to do maximální síly. My jsme do poloviny dubna nemuseli vědět, co je dráha, dalo se kvalitně trénovat v parku, v lese...
Kolik kilometrů měsíčně jste běhal v letech, kdy se Vám dařilo? A dalo by se odhadnout, kolik z toho byly tréninky kvality, tempové běhy a kolik volné klusy?
To je těžké generalizovat. Od patnácti let si vedu deník, běhal jsem 2 500, 3 500, 3 900, 4 500, 4 900, 5 200, 6 200, 7 400, 6 800, 6 700 za rok (všechny součty jmenuje Jan Pešava z hlavy a bez váhání – pozn. aut.). Vždycky záleží, jak je člověk zdravý a co si může dovolit. Pokud se dělá takový objem, je tam relativně spousta hluchých kilometrů. Na druhou stranu, pro někoho je hluché běhání běhat po čtyřech minutách. Trenér dbal na to, abychom se hodně rozvíjeli kolem hranice anaerobního prahu, takže si troufnu říct, že v roce 1994 bylo 40 procent objemu na kvalitě. A bylo to vidět, v roce 1998 byl můj anaerobní práh 2:56 na kilometr. V osmnácti letech jsem měl anaerobní práh 3:09. V šestnácti to bylo 3:18.
Jaký máte názor na regeneraci? Kdysi jste přiznal, že jste ji na začátku devadesátých let podceňoval...
Tehdy se všechno rozpadlo a já do roku 1995 nefungoval jako profesionální sportovec. Byl jsem student a skloubit školu a trénink bylo někdy těžké. Chodil jsem ráno běhat, na půli cesty mezi Jabloncem a Libercem jsem se u táty v práci převlékal, šel jsem do školy a v pět hodin jsem přijel zpátky do Jablonce, dal jsem trénink a na regeneraci už nezbyl čas. Navíc mi scházely peníze. Člověk tehdy musel do regenerace investovat sám. A když jsem nedostal ani stipendium pět tisíc, z čeho jsem to měl financovat? Nebyli sponzoři, nebylo nic, začátek devadesátých let byl vůči sportu macešský. Dnes si myslím, že kdo je dobrý, má se líp, než jsme se měli my.
Myslíte si, že selhání systému byl důvod, proč skvělá generace vytrvalců Vámi skončila?
Byli jsme poslední generace, která za něco stála díky tomu, že jsme byli produktem sportovních škol. A co přišlo dál, to už bylo všechno k ničemu. Pak byl ještě Pavel Fashingbauer s osobákem 29:20 na desítku, ale to už za mých mladých let bylo páté, šesté místo na krajském přeboru Libereckého kraje (úsměv). A dál už nebyl vůbec nikdo. Za mnou vznikla díra, a to proto, že se všechno rozklížilo. My jsme odmaturovali a konec. Ale to je globálně problém celého českého sportu. Jak je možné, že Jágr pořád hraje, do loňského roku hrál Ručinský, fotbalista Nedvěd vydržel také velmi dlouho? To jsou moje ročníky. Je to o supertalentu a také o tom, že ti kluci na něčem vyrostli.
Co jste využíval k regeneraci Vy, když ještě byly příležitosti? Byly tehdy možnosti lepší, nebo horší než dnes?
Lepší. Například v Jablonci byla přímo na stadionu rehabilitační linka, kde byl teplý bazén, studený bazén, podvodní masáž, šlapačky, vířivka a v rámci tréninku na sportovní škole jsme to využívali. Měli jsme tam rehabilitační sestru, která s námi dvakrát týdně cvičila kompenzační cviky. Podmínky byly lepší, metodicky je to však daleko lepší teď.
Jak moc je, nebo není přehnaný názor, že vrcholový běžec by měl věnovat regeneraci stejně času jako vlastnímu běhu?
Asi není daleko od pravdy. Já to zažil do nějakých devatenácti let, kdy jsme měli 500 hodin přípravy a 200 hodin rehabilitace.
Jan Pešava* 14. ledna 1972, Jablonec nad Nisou Je poslední ze „zlaté generace" českých vytrvalostních běžců. Drží české rekordy na 3000 metrů, 10 000 metrů (jako jediný český běžec pod 28 minut) i na půlmaraton, za rekordem na 5000 metrů zaostal jen těsně. V začátcích běhal za LIAZ Jablonec, největších úspěchů dosáhl v dresu Dukly Praha, trenérem byl Jiří Drbohlav. Na ME v Helsinkách obsadil sedmé místo v běhu na 10 000 metrů, když ještě kolo před cílem běžel ve vedení. V roce 1997 obsadil 16.místo na MS v půlmaratonu v Košicích. Sen o maratonu však zůstal nenaplněn, Jan Pešava ukončil kariéru v 26 letech po zdravotních problémech. Osobní rekordy
|
Jaký je podle Vás optimální počet závodů během roku?
Ještě v osmé třídě to bylo maximálně 10 až 12 závodů, víc nás nenutili, a dokonce nám to zakazovali. V dorosteneckém věku jsme se pohybovali okolo 18 až 22 závodů za rok. V dospělosti pak byla otázka, co je závod. Když jsem šel závod v tempu na aerobním prahu, nebyl to závod. Skutečných závodů tak bylo kolem 15 až 18.
Jak jste se v přípravných závodech srovnával s tím, že Vám utíkal i běžec, kterého byste jinak porazil?
To se mi nestalo (úsměv). Maximálně tak jednou za čas.
Co říkáte na další aerobní aktivity, jako je cyklistika v létě nebo běžky v zimě? Mají v tréninku běžce své místo?
V Jablonci jsme běžky dělali vždy, v zimě pomůžou upevnit ruce, záda, celý skelet. V roce 1998 jsem v dubnu jezdil na kole. Je škoda, že se to dnes možná tolik nepoužívá. Pomáhá také plavání, i když mně nedělalo dobře, neuměl jsem dýchat do vody. Nebo turistika, v zimě po chřipkách nebo na jejich začátku jsem čtyři dni jen chodil.
I špička občas udělá něco jinak. Jaký máte názor na experimentování v tréninku?
My jsme experimentovali celý běžecký život, alespoň trenér to tak vždy tvrdil. Jsou obecné postupy, ale na určité úrovni děláte všechno v rámci experimentu, proto jsem byl relativně často přetrénovaný, proto jsem měl únavové problémy. Co je trénink? To je v podstatě šok. A jak se dostat dopředu? Jedině šokem, to byla trenérova filozofie. Ne jenom čekat na to, co přijde, to by nemělo smysl.
V dnešní době jezdí atleti včetně vytrvalců trénovat do zahraničí, jaký máte názor na tento trend?
My jsme dělali totéž. Zpětně bráno vím, že pro mě bylo racionálnější být dva měsíce v Tatrách a pak na jižní Moravě a třeba od polovičky března se vrátit do Tater. Vnitřně jsem byl spokojenější a tělo nebylo v takovém šoku, jako když jsme jezdili do Itálie, na Kanáry. Přes zimu pak člověk dostal pecku - teplo tělo uvolní, začnete lítat a pak v zimě se to skřípne.
Na co jste běhal, co se týká výživy?
Já jsem v životě neuznával Redbully, gely a takové věci. Za nás to tedy moc nebylo. Moje top byla pravidelná vitaminizace a iontové nápoje. Hráli jsme si trochu se stravou, nějaký čas jsem byl vegetarián, nějaký čas jsem jedl jen bílé maso, snažili jsme se trochu regulovat jídelníček a pak pitný režim, jezdil jsem za Mirkem Krskem, který mi míchal čaje. K chemikáliím, jako jsou gely, nemám vztah dodnes.
Jak důležitá součást přípravy je podle Vás výživa?
Dneska je to jedna z nejdůležitějších částí. Je důležité, aby byla nutričně vyvážená. Myslím, že dnes se to dá i bez doplňků. Dá se sehnat kvalitní maso, obiloviny, luštěniny, všechny suroviny...
Shrneme-li to, je vedle tréninku a výživy ještě něco, co promlouvá do výsledků na závodech?
Psychická pohoda. Když jsem byl na vojně, jako profesionál, nikdy jsem nevěděl, co mám dělat s volným časem. Člověk se může válet, ale když bydlíte u rodičů, vidíte neposekanou trávu, je potřeba naštípat dřevo... Podle mě musí být člověk nějak vytížen i ve volném čase, ať je to lehká práce nebo studium, bez toho to prostě nejde. Profesionální sport je trénink, rehabilitace, trénink, rehabilitace. A co je mezi tím? Fotbalisti chodí na kafíčko, hrají počítačové hry, čumí na filmy. Ale to není náplň života. Já se třeba rok a půl učil intenzivně anglicky - a i to mně velmi pomohlo k jakémusi vnitřnímu klidu. A ten měl zase vliv na závodní a tréninkovou pohodu.
