Orientační běžec potřebuje bystrou hlavu i rychlé nohy v každém věku | foto: Zdeněk Spáčil

Orientační běh je jako běžet maraton a u toho hrát šachy

  • 1
Orientační běžec toho příliš nepotřebuje, jen svou hlavu, mapu a znát sever. Závodit v této disciplíně může každý, stačí si vybrat tu správnou trasu. Zkuste to, při běhání v terénu můžete zažít spoustu dobrodružství.

Aby orientační běžec mohl běhat v lesích, musí umět skloubit nohy a hlavu, ani jedno nesmí svou rychlostí převyšovat to druhé. Pokud má rychlé nohy, potom bloudí, pokud jsou nohy pomalé, ostatní mu utíkají.

„Když má někdo lepší hlavu než nohy, v orienťáku má šanci porazit rychlejší soupeře. Nedělat chyby znamená předběhnout i někoho, koho by člověk v klasickém závodě neporazil,“ říká Kamil Arnošt, trenér orientačního běhu. „Nutná je také pokora. I pokud to člověk dělá dlouho, musí se stále perfektně koncentrovat. I po letech si může připadat jako začátečník.“

Kdo může běhat orienťáky

Tratě jsou běhu přizpůsobené, běhat mohou všichni od batolat po kmety, mapové podklady se podle toho mění, na lehkých trasách překážky nebývají. Jednoduché tratě zvládnou i začátečníci, ale bez úvodního vysvětlení například mapových značek to moc nejde.

Kamil Arnošt

Je trenérem 3. třídy v orientačním běhu, dlouholetým úspěšným závodníkem v orientačních sportech, zakladatelem a hlavním organizátorem oblíbeného cyklistického podniku Bike Adventure.

Začátky u dětí jsou individuální, je to hodně rodinný sport, většinou ho provozují rodinné klany a členové začínají jezdit na závody od miminka. Jde to zorganizovat, protože není hromadný start, rodiče se mohou prostřídat. Na některých akcích jsou navíc dětské školky. Na závodech bývají dětské tratě, takže děti se orientační běh učí odmala, mohou pak závodit s doprovodem dospělých. V šesti a sedmi letech mohou zkoušet tratě i bez rodičů. Soutěžní orienťák začíná kolem desátého roku, měl by umět mapové značky, umět se orientovat, zvládnout pohyb v lese.

Na co se při závodě nejvíce soustředit

Základem je naučit se spolehlivě mapové značky, to za rok za dva zvládne každý. Potom je to na dravosti a fyzické kondici, důležitá je také motivace.

Člověk si pořád musí dávat pozor. Je to jako by běžel maraton a přitom hrál šachy. Dlouhé elitní tratě se běhají i dvě hodiny a je na nich nutná absolutní koncentrace. Každá chybička může stát vítězství, ti nejlepší dobíhají do cíle v rozpětí třeba dvou minut. Udržet koncentraci je alfa a omega orientačního běhu, nutné je udržení pozornosti na aktuální výkon, nemyslet dopředu. Rušit může například v hlavě přehrávaná písnička, práce, přemýšlení, co bude po doběhu v cíli. Tyto věci při závodě do hlavy nepatří. Důležité je rozkouskovat si postup, myslet jen na nejbližší záchytný bod, to pomůže koncentrovat myšlenky na to, co závodníky čeká a nenechá je rozlítat.

Bez čeho se běžec orienťák neobejde

Neobejde se bez hlavy, všechno ostatní se může půjčit nebo se dohledá. Důležitá je hlava a mapa.

Ale pár dalších věcí závod určitě usnadní. Až na pár položek není třeba nic speciálního, na orientační běh je lepší nosit spíše staré věci. Při běhu v terénu hrozí jejich zničení, například roztržení o ostružiny. Obuv by měla mít krosový vzorek, závodníci mívají i hřebíčky, ale pro začátečníky to není třeba. Při běhání v lese jsou výhodnější dlouhé nebo tříčtvrteční kalhoty. Zkušenější běžci používají návleky, které ochrání spodní končetiny, a speciální podkolenky s ochranou holení.

Další stránkou je technické vybavení jako mapa, buzola (není úplně nezbytná, důležitá je orientace mapy) a čip pro elektronické měření (ten si člověk může půjčit).

Co dělat jako první věc po startu

Platí pravidlo, že první kontrolou se závod nevyhrává, ale dá se tam promrhat. Důležité je nevypálit, to člověk snadno udělá chybu. Hlavní složkou úspěchu je zorientovat si mapu, na první kontrolu běžet opatrněji, aby se závodník dostal do mapy, po jejím nalezení se zklidní a může zrychlovat. Pro hobby běžce je určitě důležitá orientace mapy a její pochopení, nevyrazit zbrkle.

Když se v lese ztratí, jak se co nejlépe zorientovat

Bloudění za starými fáborky

Jeden desetiletý klučina při závodě seběhl z trasy fáborků a narazil na staré neodstraněné, ty ho odvedly do jiné vesnice, než byla základna závodu. Ptal se tam lidí, nepříliš ochotný pán ho bez peněz poslal na vlak. Naštěstí kluk potkal běžkyni, ta zavolala městskou policii. Ti zrovna hledali jiné ztracené dítě. Policisté na webu našli mobil na trenéra, zavolali mu a dítě předali. Kluk byl na tréninku oceněn jako hrdina, protože dokázal situaci vyřešit.

Hlavně u začátečníků je důležité minimalizovat časové ztráty, zastavit, zorientovat se v mapě, najít chybu, poznat podle okolí, kde jsem. To je ta nejrychlejší varianta, například pokud si člověk splete pěšiny. Jestliže se to nepovede, je dobré zeptat se dalšího běžce, houbaře, už děti v oddílech se učí zeptat se i anglicky. Pokud není nikdo kolem, je fajn vrátit se na poslední známé místo. Stojí to však čas.

Občas někdo vyběhne na druhé straně lesa

Ztracená trenérka

Při cestě na posed lovci narazili na osamělou vyčerpanou a bloudící běžkyni. Ukázalo se, že je to trenérka orientačního běhu, která chtěla vyzkoušet turistickou mapu horského běhu a zabloudila při tom v Brdech, bez jídla a mobilního telefonu. Byla moc ráda, že je vidí.

To se stává, hlavně u dětí. Vždy je nutné, aby to děti braly jako dobrodružství, aby se lesa nebály. Je třeba jim vysvětlit, že les je kamarád. Vždy mají najít někoho, kdo jim řekne, kde jsou, poradí cestu tak, aby se dokázaly vrátit. Většinou je najde pořadatel při sbírání kontrol, dívá se po nich, protože ví, že v cíli na ně čekají rodiče nebo trenér.

Jak je to při závodech s divou zvěří

„Platí vzájemná symbióza. Pro děti je zvěř atrakce, zajímavost. Učí se, že je to přirozená součást sportu,“ popisuje Kamil Arnošt. „Dospělý závodník už zvěř nevnímá, koncentruje se na mapu. Divočáci i v noci vždy utečou, zvěř běžce většinou uslyší, protože dupe a funí.“