V den startu jsem do deseti do večera ležel a koukal na televizi, v půl jedenácté večer už jsem byl ale na výkladu k trati. Promítala se trasa celého závodu a zdůrazňovaly se chuťovky, co nás mají potkat: celkem šest sjezdovek a dalších pět stoupání lesem, přelézání elektrického ohradníku, který ale má být vypnutý, i běh přes louku, kde bude kůň, co ji prý umí hlídat a nezvané návštěvníky vyprovodit, stačí snad však jen dupnout.
Po výkladu zpátky do penzionu hodit na sebe věci na běhání, čelovku, dolít camelback, narvat kapsy gely, chia semínky, žitným chlebem s vysočinou, magneziem, promazat řádně mastí místa, kde by to mohlo dřít, zalepit bradavky, do rukou hůlky a hurá na start.
Cíl: doběhnout
Tam se mi honí hlavou dvě myšlenky. Jestli bude pršet a co tu sakra dělám. Svůj čas odhaduju na asi 20 hodin, během okamžiku ale ambice měním: stačilo by mi prostě doběhnout do cíle. A i to se mi zdá jako velká troufalost. Slibuju si, že jestli doběhnu, zhřeším a dám si pizzu, celou.
Tři, dva, jedna, start. Vydávám se na 107 kilometrů dlouhé dobrodružství v těžkém, podmáčeném, bahnitém a kamenném terénu. S vědomím, že toho nemám odběháno moc: HV Šumava, B7 2013, Šutr na Šumavě, TNF Lavaredo a Lysohorský čtyřlístek. Bude to bolet, to se ví, ale lepší celou noc běžet než třeba někde kalit, ne? Po opuštění asfaltky a odbočce na louku na konci Bystřice mě Beskydy přivítají louží až po kotníky pro obě nohy. Od téhle chvíle mi už nohy ani boty do cíle neuschnou.
První stoupání ještě do půlky běžím, abych si aspoň chvilku užil favoritů závodu, jako je Pavel Paloncý nebo Zuzka Urbancová. Následoval seběh dolů po louce, cestě nebo rozbahněné cestičce na osmý kilometr, kde bylo první občerstvení. Něco málo popiju, pobrečím si, že mi teče camelback. Celá záda mokrá a batoh promočený, to není fajn pocit do začátku.
Trasa pokračuje nahoru další necestou, kterou tu vyšlapali srnky a prasata. Je tu super blátíčko, kde mi ani speedcrossy nedrží a kloužu jak na ledě. Od teď si přestávám stěžovat na cestu, protože lepší to nebude. Blížíme se k hranici s Polskem, startovní pole už je pomalu roztrhané, chvilku běžím sám, nebo se předbíháme pořád s těmi stejnými závodníky.
Při stoupání na Malou Czantoriji je v lese taková mlha, že není vidět pořádně pod nohy, do toho padá jemný deštík, takže viditelnost maximálně tři metry. Kvůli tomu se Zuzkou Urbancovou kufrujeme, naštěstí jen padesát metrů. Já si pak dopřávám ještě jeden menší kufřík.
Konečně vítězíme nad Malou Czantorijí, sbíháme dolů ke kontrole na třináctém kilometru a hurá do první sjezdovky. Nahoře je krásný pohled do Polska na osvícenou Wislu, kousek po hřebenovce směrem na Velkou Czantoriji, ale za chvilku jsme zase v lese. Na chvilku si hraju na Kiliana, nějak se musím zabavit, a přeskakuju kameny. Padá mi ale kvůli tomu čelovka, sjíždí mi a zrovna našlapuju na uvolněný kámen: v kotníku louplo, naštěstí se hned vrátil na své místo, cítil jsem ale pichlavou bolest a tlak, jak se mi v něm rozlévá krev. Kolem třetí hodny ranní se ozývá spací krize, ani žaludek si nezpívá blahem, a to mě čeká šestsetimetrová sjezdovka na Velkou Czantoriji.
Odtud až do padesátého kilometru kus po hřebenovce, hra na schovku s fáborky v mlze, dolů po cestě a zpátky nahoru sjezdovkou nebo po cestě. Svítání mě chytlo při posledním stoupání sjezdovky na Velký Sošov, jdu s budoucí vítězkou Ladou Mandlíkovou. S rozedněním se rozpršelo a už ani nevím, kdy přestalo, možná tam prší ještě teď.
Na občerstvení na 48. kilometru v galerii Kukuczka strašně moc milá dámská obsluha, vysočina, záchod a teplý čaj. Hotový ráj, to se pak těžko rozbíhá na zbylých 59 kilometrů. Ale kousl jsem se a už jsem v hotelu Grůň na 58. kilometru. Teplá polévka, chvilku posedim, obsluha a taťka se o mě starají fakt moc pečlivě, to asi musím vypadat hodně tragicky. Dávám si kafe, kolu, převlíkám se do suchého trika.
Startovní pole už je dál tak roztrhané, že se potkávám pořád s pěti těmi samými lidmi. Už mě čekají jenom dvě sjezdovky a už vím, že doběhnu. Počítám, že poběžím ještě deset hodin. Při tréninku si říkám, že si přidám ještě tak půlhodinky, tady je řeč o deseti hodinách a vůbec mě to neznervózňuje – v tom je krása ultra.
Od kontroly na 65. kilometru docela dlouhá rovinka, na kterou navazovala krátká, ale o to výživnější sjezdovka. Pak kousek po hřebenovce a pro změnu zase dolů, hezkej krpálek, takový sklon nemá ani naše střecha. Začínám pomalu cítit stehna. Není to dobrá zpráva, když mě čeká další sjezdovka nahoru. Naštěstí ji mám rychle z krku, přelézám ohradník, je opravdu vypnutý.
96. kilometr: největší krize
Dole na občerstvovačce klasika, kafe, kola, chleba, doplnit camelback, gely, ztratil jsem tam skoro dvacet minut. Čekají mě poslední tři stoupání a stejný počet klesání. Na občerstvení na 96. kilometru mě chytla největší krize za celý závod, každý krok strašně bolel. Puchýře nechtěly prasknout a stehna pomalu přestávala fungovat. Jak já bych brečel, škoda, že je tu cesta a někdo by mě mohl vidět. Připadá mi, že seběh nemá konce. Strávil jsem tu snad celé mládí.
Potom občerstvovačka, ještě si mě natáčejí. Prosím kameramana, ať mě vystřihne, cítím se hrozně a vypadám ještě hůř. Přímo na občerstvovačce mě natáčí další kameraman, dávám mu krátký rozhovor, to budou hlody, uvidím to někdy? Po občerstvení jdu do posledního stoupání a pak hajdy domů, do cíle, do Bystřice. Začínám závodit, otáčím se, jestli to někdo nemete za mnou a nechce mi vzít moje devatenácté místo. Je možné, že má cíl kolečka a ujíždí mi? Nohy mě ale zázračně přestávají bolet a běží samy (taky to mohly udělat na 60. kilometru), takže nakonec jsem cíl dohnal, přidala se ke mně mamka.
Pocity? Úleva, že už nikam nemusím. Chci si jen lehnout do auta a spát. Čas 18 hodin, 55 minut, celkově devatenácté místo, ve své kategorii čtrnácté. Gratulace od organizátora Makyho, pivko. Ani pivo, ani zelnici, co jsme dostali po doběhu, nedávám celé, nemám hlad ani chuť. Dává se do mě hrozná zima. Nechávám se odvézt do sprch, žádný zdržování a šup do auta ležet. Chci co nejrychleji usnout, abych se zbavil bolesti kolen a kotníku. To mi však nejde, asi začaly fungovat všechny gely, co jsem do sebe narval. Nakonec únava vítězí a já se vzbudím až o půlnoci, kdy dorazíme domů.
Nezmar byla těžká lekce pro hlavu i tělo, a když se mě dva dny později Zuzka Urbanců ptala, jestli za rok znova, nebyl jsem jí schopný říct ano, nebo ne. A jinak, kotník je opravdu podvrknutý, vyfasoval jsem "finišerskou ortézu" a čtrnáctidenní klid.
Více najdete na: www.nezmarmaraton.cz
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
