• Jsem celoživotní „metráček“, ale nevzdávám to a pořád na sobě pracuji

    Metráčka se jí porazit zatím nepodařilo. Stále však bojuje. Přečtěte si čtenářčinu osobní zpověď, jak došla přes spinning, fitko, běh a zvedání železa až ke svižným procházkám s nordic walking hůlkami. A co vše se naučila o snech.

    Na výšlapu s nordic walking hůlkami, rok 2017 | foto: archiv autora

    Proč to nedokážu vzdát? Tu otázku si kladu zas a znovu dokola, když se po stopadesátépáté zas a znovu ocitám na rozcestí.

    Každý máme svého kostlivce ve skříni a každý s ním bojujeme po svém. Ten můj se jmenuje OTP (okrasný tukový polštářek) a je to pěknej neřád.

    Usídlil se u mě již v dětství a s rodinnou podporou typu „nežer, budeš tlustá“ nebo „nic si z toho nedělej, když tě někdo bude mít rád, vezme si tě i tak“ jsem dorostla do podoby rudolfovského Metráčka.

    Rodina měla, bohužel i bohudík, pravdu v obojím. V dvaadvaceti letech jsem se vdávala skoro devadesátikilová a pro svého muže jsem bohudík úplná Bridget Jonesové a miluje mě takovou, jaká jsem.

    Jenže když jsem po pěti letech od svatby šla rodit druhé dítko již se 115 kilogramy, věděla jsem, že tohle už je vážně moc. A začala jsem zkoušet všechny světem zaručené diety. Naštěstí jsem ale měla dost rozumu na to, abych jimi své tělo ještě víc nezničila a poznamenala ho jen naprosto zpomaleným metabolismem.

    Můj manžel mi vždycky byl tou největší oporou a pro děti jsem vždycky byla ta nejlepší máma, ale znáte ten pocit, když nemůžete vydržet sami se sebou? Když to prostě pořád není ono? A tak jsem se vydala na svou cestu slůněte za snem.

    První krok de facto odstartovaly mé děti, protože jen myšlenka, že se jim spolužáci posmívají, že mají tlustou mámu, mě děsila. Jak rostly, přibývala i obava, že mi dřív nebo později prostě utečou či ujedou, zkrátka, že jim nebudu fyzicky stačit.

    A poslední pomyslnou kapkou byla nutná stabilizace bederní páteře. Můj neurochirurg řekl, že pokud se nebudu o sebe starat, skončím na vozíku. A tak jsem se do toho pořádně obula.

    Financí po osmi letech na mateřské nebylo nazbyt a taky jsem si neuměla představit, že naklušu do fitka mezi vystajlované slečny a nabušené mladíky … to by bylo pokoukáníčko. Využila jsme své lásky k bicyklu, rok šlapala dvakrát týdně na spinningu a čekala na zázrak, který se nestal. Kondička se sice dostavila, ale tukové bestie se držely dál.

    Proto jsem se rozhodla, že navzdory varováním ortopedů, že slůňata opravdu běhat nemohou, budu funět na školním oválu, který mám u nosu, je to zadarmo a nemusím se splašeně honit na čas do fitka. Samozřejmě se sešel půl rok s půl rokem a moje klouby dávaly jasně najevo, že takhle tedy vážně ne. A tak jsem opět seděla doma a zoufale bulela do bílého jogurtu.

    Co dělám špatně? Skoro nejím, hýbu se, co to jde, a pořád jsem hodně přes cent. Nemám co na sebe, ve všem jsem jak v pytli a další léto na krku, kdy se budu pařit v tričku s rukávy minimálně k loktům, neboť mé povislé paže vypadají jako křídla motýlí a mávají si nekoordinovaně kdykoli a na kohokoli.

    A jak si tak ředím jogurt slzami, na polovinou národa zavrhovaném Facebooku na mě blikne trenérka z Kladna, která svým lidským přístupem mobilizuje moje poslední síly k boji. Píšeme si, podporuje mě, jen je to pro mě k ní do fitka 50 kilometrů cesty, a tak o nějaké bližší spolupráci nemůže být řeč. Přesto jsem tuhle úžasnou bytost potřebovala poznat, a tak jsem se za ní s kamarádkou vydala.

    Říká se, že v životě se nic neděje bez příčiny a všechno má svůj smysl, a já bych za to dala ruku do ohně. Jedna jediná návštěva mi stačila k tomu, abych si uvědomila, že snu se nikdy nevzdám. Hned za měsíc nato jsem se na dva roky upsala do blízkého dámského fitnesscentra, kde jsem potkala další spřízněnou duši, díky níž jsem pochopila, že dokud nepřestanu trápit své tělo hladem, nikdy se mnou nezačne kamarádit.

    A tak jsem se kromě tréninku třikrát týdně začala učit jíst a můžu vám říct, že je lehčí trénovat na maraton než vysvětlit hlavě, že jídlo není zlo. Bohužel, hlava je mocná a sebevětší předsevzetí a chuť někdy nestačí. Po měsíci jasně předepsaného jídelníčku se mi zvedal žaludek už jen při sepisování nákupního seznamu a zase jsem byla tam, kde dřív. Copak jsem takový rebel, který nedokáže dodržovat jednoduchá pravidla?

    Během letitého boje s jídlem jsem vyslechla spoustu rad od mnoha lidí. Tělo si zvykne, přestane ukládat a začne spalovat, říkali. Vydrž, říkali. Nevzdávej to, říkali. Vzpomněla jsem si na ně a vzala jsem si z toho zase to své. Namísto tvoření jídelníčku výživovým poradcem jsem se s jeho pomocí naučila skládat jídelníček sama. Pochopila jsem, že nejen vesmír, ale i bílkoviny, tuky a sacharidy musí být v rovnováze. Začala jsem o jídle přemýšlet.

    Ony se také jinak redukují přebytky lidem, kteří jsou single a můžou si k večeři dopřát lososa či steak z kravičky, a jinak mámě od rodiny, která ze stejného rozpočtu musí ještě nasytit dva teenagery a jednoho živitele rodiny. A tak jsem se naučila krabičkovat si jídlo do práce, neodbývat se jablkem v poklusu a zároveň pětapadesátikilogramovému manželovi uvařit guláš se šesti.

    A moje fyzické vybití? Dvouleté upsání se v dámském fitness mě po roce přestalo bavit, neboť všechny stroje už jsem dávno jela „na max a na pohodu“. Ale taky mě přestalo bavit být zavřená někde uvnitř, když venku bylo táááák krásně. Pochopila jsem, že do rovnováhy musím doladit i kardio a silový trénink, a tak jsem doma kradla synkovi železa a venku kroužila po přilehlých lesních cestách.

    Jenže ouha, tentokrát klouby sice vydržely, ale železy vyztužená záda povolila o „patro výš“ a já si vyhodila další plotýnku. Díky zlatým rukám svého dvorního fyzioterapeuta jsem se tentokrát naštěstí operaci vyhnula, ovšem s varováním, že jestli se nezklidním a nezpomalím, budu u něj zpátky co by dup. Jeho slova „Luci, klidně běhej dál, já ti to zase hodím zpátky“ nade mnou visí pořád. Doporučení, že bych se měla věnovat jen kolu a chůzi, jsem naprosto upřímně obrečela. Kolo miluju, ale pod 20 kilometrů mi nestojí za to na něj lézt. A já hledala aktivitu, kterou bych vmáčkla mezi příchod z práce a vaření večeře, a chodit jen tak bezcílně po sídlišti mě teda fakt nelákalo.

    A pak přišla rada, ani nevím odkud, zkusit chůzi s nordic walking hůlkama. Tak to ani náhodou, byla moje první reakce. Už to vidím, jak s nima vylezu na sídlišti před barák a potkám úúúúplně všechny lidi, co znám, a nejlépe najednou! Na řadu ale přišlo mé další oblíbené rčení „nikdy neříkej nikdy“. První s podporou přišel manžel (“Tak to zkus, koupím ti růžové, aby ti ladily k těm tvým růžovým keckám“). Pak se o téma začaly zajímat děti (“Mami, když se holkám, co běhají, říká běhny, tak to ty, co chodí, jsou šlapky?“). A nakonec řekla moje nejvěrnější kamarádka, která šlape za snem poslední čtyři roky bok po boku se mnou,  že když 20 let mohla chodit s tátou, bude teď ťapat se mnou. A tak jsem tam, kde jsem si nikdy nemyslela, že bych někdy mohla být.

    Opět díky Facebooku jsem do třetice potkala skvělou slečnu, která mě do chůze s nordic walking hůlkami zasvětila,  a poznala jsem spoustu nových tváří, které víceméně spojuje stejný osud - vyměnit svůj nabušený, aktivní život za poklidně působící procházky, i když ve svižném tempu, doplněné typickým klapotem hůlek. Většině z nás, co se družíme v tlupách s „fofrklackama“, bohužel kvůli zdravotním omezení moc jiných sportovních aktivit nezbývá. A smířit se tím, že se na sport už budeme jen dívat v televizi, vážně nikdo z nás nechce. A tak se z občasných výšlapů stal pravidelný trénink a všichni vědí, že jak je v kalendáři zkratka NW, znamená to jediné.

    Malé slůně si šlape cestu za svým snem a věří, že nejenže to nikdy nevzdá, ale že i kdyby nikdy nedošlo k cíli, už vlastně vyhrálo. Překonalo svou vrozenou nechuť k pohybu, překonalo předsudky okolí a naučilo se mít rádo sebe samu. I při současných 108 kilech se totiž uvnitř slůněte skrývá vysportované tělo, ze kterého zdraví a radost z pohybu tryská špek nešpek. Když otřeme uplakané oči a jasným pohledem se rozhlédneme kolem, zjistíme, že zatímco jsme se tak krásně litovali, život nám přihrával jednu šanci na změnu za druhou a my je jen neviděli. Není důležité, jestli máme 60, 80 nebo 100 kilo, nejdůležitější je nevzdat se svých snů a nenechat se prvním, pátým či dvacátým nezdarem svést z cesty.

    Nikdy totiž nevíme, jak náš cíl vlastně vypadá a jestli náhodou nemůže být i malé slůně velkou motivací. 

    Motivoval vás příběh?

    Cestu za lepším tělem pro nás popsala čtenářka, která se začala aktivně účastnit pražských výšlapů s nordic walking hůlkami, které pořádají čtenáři RUNGO.cz v čele s Terezou Horáčkovou. Přidejte se k nim! Fungují i v Brně.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Jsem celoživotní „metráček“, ale nevzdávám to a pořád na sobě pracuji

    P77e47t93r
    K51a33ň58o68v22s56k25ý
    Samozřejmě držím palce, jen připomínám, že bývá často lepší se neoznačovat jako slůně, metráček apod., protože se tím...
    J38a48k68u72b
    V46i92k43t37o28r94a
    Osobně je mi milejší pozitivní slůňátko, než negativní a do sebe zahleděná gazela -]">
    P88a40v81l30a
    Č64i12h94á91k91o24v51á
    Pěkně napsané. Mně také chytl NW. A doplnila jsem ho snímačem TF, abych si hlídala chození ve spalovací zóně a na...
    Děkuji za hezký článek. Také bojuji a také se odmítám vzdát :-) Zastávám názor, že když už mám být "velká"...

    V diskusi je 14 příspěvků, poslední příspěvek 5. 12. 2017, 18:22



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.