1. Klid v duši
Čím více běhám, tím více mám pocit, že tento důvod je pro mne stěžejní: běh mi nabízí klid. Vždy jsem si o sobě myslel, že jsem kliďas, někdy jsem se dokonce chtěl považovat za flegmatika, leč sebehodnocení klame. Nejprve to začala škola, pak to pokračovalo v práci a s malými dětmi to dokončovala rodina: navenek jsem se snažil tvářit klidně, ale uvnitř to vřelo. Čím jsem byl unavenější, vystresovanější, zkrátka pod tlakem, tím víc se stávalo, že jsem povolil a část z toho černa ve mně se vyvalila ven. Někdy to byla až legrace, někdy se z toho stávala dlouhá období neporozumění, depresí a smutku.
Když jsem začal běhat, vůbec mi nepřišlo, že tak vlastně hledám klid. Postupem času jsem se však na samotu na trase těšil a mnohdy ji vyhledával. Dnes někdy přímo prchám pryč do klidu, do samoty, do ticha (neběhám se sluchátky).
2. Kochám se
Další důvod, pro který bych vyběhl i v papučích: kochám se okolím. Mnohdy zapomínám sledovat tělo, běh, prostě nechám svaly, kosti a šlachy, ať si běží, a já sleduji, kde se co děje. Pravda, ve městě to není tak atraktivní, jako když lítám po kopcích, ale všechno má svoje a já si vystačím s málem. Běhám už delší trasy než na začátku, takže vidím kus kraje. Naprosto mne fascinuje myšlenka, že umím doběhnout až na obzor a ještě se vrátit zpět.
3. Čas na myšlenky
Běh mi dává čas na vlastní myšlenky, snění, vzpomínání, přemýšlení. Materiálně mi mohou všechno vzít, ale to, co mám v hlavě, to je jen moje. Kdysi jsem uvažoval, jestli si nemám vzít sluchátka a učit se třeba angličtinu, "abych ten běh nějak využil", ale to by už byla práce a ne zábava.
4. Žárovka nad hlavou
Nevím, co všechno se v těle při běhu děje, zda se kromě endorfinů nevylučuje i nějaká jiná látka, ale mě napadají u běhu myšlenky! Co myšlenky, mě napadají nápady s velkým N! Mít běhající sekretářku, které bych mohl při běhu diktovat, to by bylo. Když sedím u počítače, mnohdy úplně cítím, jak je to myšlenkově ubíjející. Ale sotva vyrazím, začnou se mi v hlavě dít podivuhodné věci. Nejdříve to tak trochu zažbluňká, pak zašplouchá, v hlavě mi hrkne, v kříži mi lupne a pak se objeví … nakonec Japonec.
Na trati dochází k očistě duševní i psychické, libuje si Michal.
Prostě si tak běžím a najednou se mi začínají spojovat souvislosti a kupodivu z toho vypadávají i řešení, strategické postoje, návrhy, jak a co dělat. Když přiběhnu, jsem úplně nabušený optimismem a nápady. Srším!
5. Očista dočista
Nechodím do kostela, nejsem věřící ani jogín. Slasti šankhaprakšalány jsem si sice vyzkoušel, ale vracet se k nim nechci. Mou očistou, a to jak duševní, tak fyzickou, je běh. Ano, vím, že když dorazím, mám tělo zakyselené a vyždímané a musím mu dodat minerály a vitamíny, ale věřím, že s potem odchází z těla i velké množství hnusu. V chladnějším období se k tomu přidává odhlenění. Chápu, že to není příjemné téma, ale já prostě u běhu různě chrchlám, vykašlávám, smrkám, plivu ... a dál už raději nebudu pokračovat. Zkrátka, když je tělo rozehřáté, jde to z něj samo. Když pak doběhnu a vychladnu, nepotřebuji žádné kapesníky, zázvorové čaje, medíky, bylinky, nedej bože léky. Připadám si úplně vypucovaný a dýchá se mi i v mé rodné Ostravě nádherně.
6. Běžecká komunita
Když jsem se poprvé rozběhl, měl jsem utkvělou představu, že si budu pobíhat tak nějak sám. Asi po půl roce se to zlomilo. Byl jsem nadšený, že už někam doběhnu, a "nutně" jsem potřeboval vyzkoušet, jak mi to běhá ve srovnání s ostatními. Vyrazil jsem na svůj první závod. Šel jsem na Ostravskou hodinovku, kde jsem poznal první spoluběžce, a nakonec jsem začal běhat za MK Seitl Ostrava.
Běh rozvíjí moje strategické myšlení, říká Michal Damek.
Přijít na závod už pro mne nebylo jen rozcvičit se a odběhnout si to, ale také pozdravit a poklábosit s celou komunitou běžeckých kamarádů. Mimo závody je ale moc fajn běžet si sám nazdařbůh, potkávat neznámé běžce, říkat si "Ahoj" a bavit se, jako bychom se znali dlouho. Toho se prostě nevzdám. Běžci jsou prostě kamarádi, a to prohlašuji jako samotářský morous.
7. Fyzička
Abych se přiznal, dvacet kliků neudělám, deset shybů jakbysmet ne, s pistolemi mám problémy a tak bych mohl pokračovat dál. Můj cíl je ale jinde, nejsem závodní eliťák s ambicemi běžet maraton pod 2:45. Jsem člověk, jemuž běh učaroval. Fyzička pro mne znamená, že nejsem bečka sádla a mám rozumnou vytrvalost. Rodinka o mně ale prohlašuje, že jsem hubeňour, a vzhledem k tomu, že některé zavařeniny musí otevírat žena, na tom asi něco bude. Já si ale myslím, že nejdůležitější je se hýbat, jakkoliv. Když jednu dobu mé fyzické aktivity ustaly, získal jsem kromě nadváhy jako bonus i věčnou únavu, malou odolnost (rýmičky byly více než časté, téměř celoroční) a větší míru pesimismu, než je u mě obvyklé.
