• Maraton je královská vzdálenost, která mě chytila, líčí čtenář

    Všichni známe ten pocit, kdy doběhneme, doplaveme, přijedeme z kola, a přestože jsme si dali pořádně do těla, říkáme si, že jsme mohli víc, mohli dál, mohli rychleji. A chceme víc. Oním pocitem nekonečné síly to začíná, ale bůhvíkde to pak končí.

    | foto: Radim Ošmerapro iDNES.cz

    Vítek Kněžínek varuje...

    Začalo se mi to stávat v posledním půl až tři čtvrtě roce velmi často. Po dvou hodinách běhu jsem litoval, že nemohu běžet dál, protože musím do práce. Rozhodl jsem se proto, že svůj pocit nikde nekončící energie otestuji (už z principu je nepravdivý). Nedávno jsem odložil sporttester (psal jsem o tom zde), ale rozhodl jsem se, že pro svůj test síly (vytrvalosti) vyzkouším jednu z běžeckých met. A na tu sporttester potřebuji. Rozhodl jsem se, že si zkusím zaběhnout maraton. Bez závodu, jen tak pro sebe, tak jak to mám rád. Sám v přírodě.

    Fotogalerie

    Běhám obvykle mezi hodinou až dvěma a půl. Jen jednou asi před dvěma lety jsem běžel třicítku. Byl jsem tedy podle všech možných měřítek velmi nepřipravený. Pamatuji si matně článek Vítka Kněžínka, který varoval před tím, že na maraton je potřeba příprava, že to nejsou dva půlmaratony (které běhám asi jednou týdně), že je potřeba na první maraton si počkat. Měl pravdu. Ale taky toho spoustu neřekl.

    Plány a obavy...

    Maraton jsem si naplánoval na konec prázdnin, kdy budu mít nejvíce naběháno a kdy budu odpočinutý po dovolené. To je kombinace, která mi vyhovuje.

    Prvního září jsem se probudil jako obvykle před během v pět hodin. Po ranní józe bylo v šest hodin nebe plné těžkých mraků, foukal vítr a začalo pršet. Ještě včera jsem byl se synem na koupališti, dnes bylo počasí ideální ke krbu s čajem. Ideální na můj počin, chladno a skoro sychravo. Louky lákaly tichým šepotem deště.

    Před během obvykle nejím. Nyní však vydatně snídám. Balím si batoh, tyčinky, vodu, hořčíkové tablety, náplasti, náhradní oblečení, peníze, doklady, krém na odřeniny. V sedm hodin přesně podle plánu vybíhám do polí a lesů u Moravských Budějovic (kde jsem vyrostl a mám tu rodiče). Směr libovolný.

    Hodinky Garmin měly posloužit jednak k měření, ale taky jako pojistka pro případ, že nebude fungovat navigace. Mám totiž velmi špatný orientační smysl. Jsem schopný ztratit se na vlastním balkoně, takže neznámá krajina bez telefonu s navigací je pro mne velmi stresující. Můj telefon bohužel dva dny před maratonem odcestoval do servisu a vypůjčený telefon nebyl zcela funkční.

    Vybíhám plný obav, den před tím jsem spal ve stanu, takže mě trochu bolí bedra. Nezvyklé. Batoh se mi zdá těžký. Po dvou kilometrech stále ještě nejsem ve svém tempu. Krajina ponořená v chmurném šepotu prvního podzimního deště obavy umocňuje. Neměl bych se vrátit? Uvidíme po pěti kilometrech. Zajíci. Mraky. Labutě a kachny na rybníce. Rytmus běhu se zlepšuje, ale stále se necítím ve své kůži. Sakra. Počasí přesně pro divoká prasata. V lesích jich bude spousta. Mám strach, že příroda mě dnes nechce mezi sebe a že to celé nebyl dobrý nápad.

    Stále jsem se pořádně nerozběhl. Osmý kilometr. Konečně. Přesně na to čekám. Dech a krok už jsou jedno. Záda nebolí. Batoh necítím. Mysl letí nad loukou nad lesem. Jsem jako to káně nade mnou. Miluji to. Jen to obvykle přichází dříve. Přesto však... uvidíme na patnáctém kilometru. Pode mnou pádí země a já běžím na tu vydatnou snídani. Nádrž je plná medovo-ovocno-jáhlové nafty. Necítím únavu, nevím, že běžím. Patnáctý kilometr. Zatím jen piji, nepotřebuji jíst, nádrž stále plná. Je rozhodnuto, pokusím se o maraton.

    Nová dimenze lásky...

    Dochází cukr, pomalu ho doplňuji, ale nechci se připravit o ten fantastický zážitek běžecké meditace. Jím málo, gely nepoužívám nikdy. Sedmnáctý kilometr... a až teď začíná ta opravdová běžecká euforie. Začíná čistý běh, běh o sobě, běh sám, začínám se dotýkat sebe sama. Dech je čistý, hluboký, pravidelný a propojený s dechem krajiny.

    A všechno je jiné. Šedou krajinu objímají do daleka se táhnoucí mraky bez tvarů, bez obrazů, bez fantazie. Nebe a země už dávno zmizely. Ta divná hra na dva světy je pryč. Voda propojila vše v jedno. Běžím a hledám, kam s touto krajinou. Skácelovská krajina je plná barev a slunce, tady žádné barvy nejsou. Je to svět stažený do sebe. Soustředný. Připravený na objev mystéria. Je to krajina Jana Čepa. Krajina otevírající se do druhého domova (snad se mezi běžci najdou i čtenáři).

    Míjím boží muka, kříže, obrovské stohy, nekonečná strniště a ptáky na nich, obrovská hejna černých ptáků převalujících se obzorem jako podivné vlnobití. A ty cesty jsou tak krátké, stále někde končí a navazují za mezí, za silnicí, za vesnicí. Vbíhám do lesa, ztratil jsem se. Už chybí i cesta. Jednadvacet kilometrů a v dohledu silnice. Cítím se jako nikdy dřív. Nekonečná síla, jsem šťastný, že mám před sebou zpáteční cestu. GPS v garminech mi ukazuje cestu hlubokým lesem. Mýtiny, palouky jako z pohádky se srnkami, takové ticho všude kolem, běžím po mechu a ony mne neslyší. Chudinky srnky, až když jsem byl asi na pět metrů od nich, splašily se.

    Do třicátého druhého kilometru běžím jako vítr. Nejrychlejších deset kilometrů. Na třicátém čtvrtém to přišlo. Začalo mě všechno bolet. Byl jsem rozmočený na kost, mokrá chodidla hrozí nepříjemnými puchýři. Záda, ruce a nohy bolí a bolí a bolí. Krásně bolí! Směju se na celé kolo. Bolí to krucinál tak krásně, že se nemohu udržet slastným smíchem. Rozplývám se a směji se. Běžím pomalu a stále zpomaluji. Teď už běží jen hlava. Energie došla definitivně. Žádné jídlo nepomáhá.

    Přesně tohle jsem chtěl poznat. Chci zrychlit, euforie slasti se stupňuje. Jen rozmočená chodidla mě brzdí. Opouštím své hranice a komfortní zónu nechávám daleko za sebou. Na čtyřicátém kilometru jsem na silnici, musím vyměnit ponožky, snad to pomůže. Při ohnutí mě skolí křeč v břišních svalech. Lehám si na silnici, směju se jako blázen. Pomohlo to, běžím dál. Dobíhám domů.

    Třiačtyřicet kilometrů za mnou. A v těch posledních kilometrech se to stalo. Ta zrada, to, co Vítek v onom článku neřekl, to, co asi ještě bude růst. Tady, teprve tady a teď, asi tak poslední hodinu cesty cítím novou lásku, která mě bez varování a bez možnosti návratu vtáhla do svého světa. Vše, co bylo, jsem ztratil a vstoupil jsem do nového prostoru. Do prostoru za čtyřicítkou. Jak jsem bez toho mohl existovat, nevím. Nevěřili byste (nebo věřili?), co se mi v těch chvílích honilo hlavou. Třeba to, že teprve když se něčemu/někomu dáte cele a bez rezerv, má život a svět smysl, ale to je na jiné psaní. Za moji komfortní zónou bylo nepohodlí a za ním se objevil svět nekonečné nezměrné radosti, která dává rozkrývat tajemství o mně, o mém těle, ale i o lásce všeho druhu. Už nikdy nechci zpět a všem přeji, aby ten svět za světem našli také. Nic z toho, co se onoho prvního září stalo, se netýkalo jen běhání.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.