Doporučujeme

Doplňovat tekutiny je u maratonu potřeba jak před, tak v práběhu a i po samotném závodě. | foto: archiv Zuzany Schwarzmaierové, Rungo.cz

Moje maratonská premiéra: zvládla jsem to, ale teď si dám oddech

  • 2
Když jsem začala trénovat na půlmaraton, měla jsem v plánu běžet i maraton, ale třeba až někdy na podzim. Věci a plány se však změnily a já začala trénovat na květnový maraton RunCzech v Praze.

Po absolvování půlmaratonu 5. dubna 2014 jsem věděla, že mou další metou je maraton a na onen den jsem byla dost zvědavá. Nemůžu říct, že jsem se těšila, ale zvědavá jsem byla dost. Tréninková dávka kilometrů se navyšovala, takže jsem věděla, že kilometry v nohách mám.

Jednadvacet kilometrů a více pro mě byl trénink, který jsem si užívala, zatím jsem si ale stále nedovedla představit, jaké to bude při maratonu.

Pak ten den nastal. Ráno bylo normální, nervózní jsem nebyla, nasnídala jsem se a s pár "gazelkama" jsem vyrazila na Václavské náměstí. Holky mě popřály hodně štěstí a já si šla uschovat věci, vystát si frontu na toaletu (v 8:55 tam bylo ještě dost lidí), ale žádný stres se nekonal. Vše se zdálo být fajn, tepovku jsem měla v klidu (popravdě, byla jsem klidnější než před půlmaratonem) a po startu a po pár tónech Vltavy jsme se pomalu rozešli. Startovní bránou jsem probíhala 9:46 minut po výstřelu.

Fotogalerie

Běželo se mi fajn, informační tabule o kilometrech jsem míjela jednu za druhou. Na občerstvovacích stanicích jsem se vždy trochu napila, občas si vzala banán a běžela dál. Vše vycházelo tak, jak jsem si přála. Počasí bylo fajn, trochu svítilo sluníčko, trochu zapršelo a někde dost foukal vítr, ale tak nějak jsem to chtěla.

Koleno, které mě zlobilo už pár týdnů před tím, také docela poslouchalo. Bolelo sice už od čtvrtého kilometru, ale žádná extra bolest, běh jsem si užívala.

Atmosféra byla úžasná, počítala jsem si kilometry, hlídala si čas, stále jsem měla asi 5:30-40 na kilometr. Do osmadvacátého kilometru se mi běželo vážně fajn.

Pak se trochu přitížilo, ale to bylo jen v hlavě a po chvíli to přestalo. Připojila jsem se ke dvěma běžcům, měli dobré tempo a běželo se mi s nimi dobře. Asi dva kilometry jsem se od nich nechala tak trochu táhnout, pak mě ale začalo postupně všechno bolet a kluky jsem začala ztrácet.

Řekla jsem si, nevadí, chytnu se někoho jiného. Najednou se mi běželo zase fajn, to vydrželo na čtyřiatřicátý kilometr, ale ony kluky jsem už nedohnala.

A pak to začalo.

Od pětatřicátého kilometru jsem si to tak trochu protrpěla. Ale nic by mě nedovolilo to vzdát. Pořád jsem si říkala, když alespoň trochu poběžím, budu tam za chvilku. Nejhorší byl sedmatřicátý. Začala se mi točit hlava, bylo mi zle, takže jsem přešla do chůze, rozdýchala to a došla k občerstvovací stanici, kde jsem se napila, vzala si hroznový cukr, banán a pomalu šla a pořád pila. To mě nakoplo a já mohla zase trochu běžet. To už mě ale předbíhali vodiči na 4:15 a já věděla, že teď s nimi tempo neudržím, přehodnotila jsem plány a dala si cíl doběhnout.

Limit na maraton je sedm hodin, takže času jsem měla pořád dost.

Do čtyřicátého kilometru jsem se snažila běžet. Běžecký styl bych přirovnala… snad k hadrové panence, která za sebou táhne nohy a občas šoupe botičkami o zem.

Poslední dva kilometry byly nekonečné, ale nezbývalo nic, prostě musím běžet. Ještě jsem se chvilku prošla a pak se už objevila cedule hlásající, že do cíle zbývá pět se metrů. To už mě nezajímaly výlohy Dolce&Gabanna ani modré, červené a žluté šaty vedle, to už jsem chtěla být jen v cíli.

Už jsem vůbec nedokázala zrychlit.

První myšlenky v cíli, s medailí na krku, zabalená do aluminiové folie? Byla jsem prostě ráda, že to mám za sebou. Zvládla jsem další svoji metu. Jednou to ale stačilo, časem to možná přejde, ale momentálně budu běhat půlmaratony. Jednadvacet kilometrů si užívám s úsměvem na rtech a těším se na ně.

RunCzech jsem doběhla za 4:27:04. Hlavně ale můžu říct "Dala jsem maraton", to vyrovná to trápení na trati.

Nejčtenější