Amsterodamské peklo aneb první maraton se musí dokončit

Byl to můj první maraton. Šlachy na kyčlích mi ho pořádně opepřily, takže bolest střídala bolest a beznaděj následovala beznaděj. Věděl jsem ale, že nemůžu vzdát, i když jsem se čas od času musel opírat o stromy. Svůj maraton jsem musel pokořit.
Zatáčka a rovinka do cíle. Finiš jsem si konečně užil a s „dědou“ jsme si...

Zatáčka a rovinka do cíle. Finiš jsem si konečně užil a s „dědou“ jsme si pokecali. | foto: Pavel Czerný

Ranní krvavé svítání slibovalo, že dnešní maraton nebude procházka růžovým sadem. Ke snídani jsem dal dva krajíce chleba s medem, což je moje oblíbená předzávodní kombinace, po níž můj žaludek zvládá dlouhé hodiny běhu bez problému, a vyrazil jsem na check-in. 

Úschovny byly vyřešeny elegantně bez návaznosti na startovní čísla, člověk si zkrátka vybral nejbližší volnější stan a do něj batoh odložil. Na startovní číslo jsme poté dostali samolepku se stejným číslem, jaké obdržel batoh.

Pak už mě čekala čekala cesta na olympijský stadion, odkud startoval jen maraton, ostatní, přidružené běhy toto privilegium neměly. Roztluče se mi srdce: za pár desítek minut ze mě bude maratonec.

Jen ten protivítr

Startovat ze stadionu je úžasná věc. Stovky lidí vám freneticky fandí a vy se cítíte jako skutečný atlet minimálně při závodu Diamantové ligy. Má to však jeden háček. Spíše hák. Přestože jsem běžel z druhého koridoru závodníků usilujících o čas pod tři hodiny, již při výběhu ze stadionu se vytvořil špunt, v němž bylo velmi těžké kličkovat i v tempu kolem pěti a půl minuty na kilometr.

A výběhem do městských ulic se to příliš nezlepšilo. První kilometr - a už jsem na svůj vysněný čas ztrácel minutu. Teprve na konci druhého kilometru jsem se srovnal na správném tempu a od té doby ho plus minus pět vteřin „sekal“ až do čtrnáctého kilometru. Ovšem Honza, již zkušený maratonec, který běžel se mnou a při němž jsem se chtěl celý závod držet, mi začal utíkat, jak se snažil stáhnout ztracený čas. Nevěřil jsem si v té chvíli natolik, abych těch pár metrů stáhl. Zůstal jsem sám, ale to mi většinou nevadí.

Sem tam se v uličkách připomenuly ranní červánky, foukal lehce nepříjemný protivítr, ale na moje časy to nemělo velký vliv. Patnáctý kilometr nás však vyvedl na břeh řeky Amstel a začala opravdová dřina. Vítr už začal být znatelný. Z mezičasu jsem zjistil, že stále ztrácím jednu minutu oproti plánu.

Na dalších kilometrech ovšem vítr ještě zesílil. Záviděl jsem borcům, kteří už letěli po druhém břehu zpět s větrem v zádech. Zkontroloval jsem si krok, jeho délku i frekvenci. Byl malinko delší než obvykle, ale nijak drasticky.

Na půlmaratonu mě ovšem čekala nemilá zpráva. Vítr mě okradl skoro o dvě minuty na šesti kilometrech. To mě psychicky celkem nalomilo. Sen o čase pod 2:50 se mi rozplynul již v první polovině závodu. Kdybych ovšem věděl, co mě čeká dál, bral bych jako úspěch jakýkoliv čas pod tři hodiny.

Ještě před dvacátým kilometrem jsme přeběhli na druhou stranu řeky, ale protivného protivětru jsme se nezbavili ani tam. Navzdory tomu se mi po jednadvacítce běželo citelně lehčeji. Předběhl jsem i krajana s českou vlaječkou na zádech a přívětivě a pozitivně pozdravil: „Nazdáááár!“

Beznaděj, beznaděj, beznaděj

Úsměv mi začal mrznout po dvacátém pátém kilometru. Ozvala se levá kyčel, jejíž šlachy přestaly zvládat naakumulovanou zátěž a vypovídaly službu. Do třicátého pátého kilometru jsem pak střídal své maratonské tempo s opíráním se o okolní stromy a sloupy v celkem pravidelném rytmu, každý kilometr jednou. Obrovská bolest se šířila dál, nebyl jsem schopný správně našlapovat na levou nohu a na zmíněné metě 35 kilometrů jsem musel přejít do výletního, šestkového tempa. Jakmile jsem se pokusil jen malinko zrychlit, tempo kolem 5:30 na kilometr mi paralyzovalo celou levou nohu a já musel opět ke sloupu.

Popsat své pocity od pětadvacátého kilometru je opravdu složité. Obrovské zklamání, že nedosáhnu ani na ten nejmenší cíl. Beznaděj, že v tomto stavu přece nemůžu uběhnout další kilometry. Nespočet pokusů rozběhnout se alespoň o něco rychleji. Hledání motivace v čemkoliv. Překonávání bolesti na každém kroku a hledání vhodného kroku, kdy se bolest dá vydržet. Ale především ona bezmoc, kdy víte, že následujících deset kilometrů vám i ve výklusovém tempu trvá kolem pětapadesáti minut, ale nyní nevíte, jestli to nebude víc než hodina. Děsivě dlouhá doba po dvou a půl hodinách běhu. Každý kilometr se neskutečně vlekl. Aby ne, když jsem ho běžel skoro dvakrát déle.

Co mě vlastně drželo na trati? Žádné hecování ani egoistické dokazování si před svými nejbližšími, že to dokážu - oni to totiž ví. Nakonec to bylo vlastně jednoduché. Nedokázal jsem si představit, že přijedu domů a na otázku „Běžel jsi někdy maraton?“ odpovím: „Běžel, ale jen kousek.“

Nenašel jsem důvod, proč vzdát. Bolest se dala obejít pomalejším tempem a vše ostatní bylo pouze o egu, že dobíhám jako šnek s časem daleko za hranicí tří hodin. A tak jsem šmatlal dál po amsterodamských ulicích doslova přeplněných fandícími diváky, kteří jako by měli strach o každého jen trochu zpomalujícího běžce a hlasitě jej začali podporovat a vyvolávali jeho jméno. Jelikož jsem byl nejpomalejší, užíval jsem si této pocty velmi často.

Fanoušci (stejně jako účastníci všech amsterodamských závodů, co se onoho dne běžely) byli z celého světa. A byli všude, na celých dvaačtyřiceti kilometrech si nepamatuji místo, kde by diváci nebyli. Výborná atmosféra, v níž se i na moje bolístky dalo zvyknout a v níž přestávaly mít význam.

Do cíle už zase důstojně

Dočkal jsem se tedy i mety sedmi kilometrů do cíle. Konečně jsem našel někoho v podobném tempu. Drobný Afričan s jmenovkou „Pacer“ si chtěl pravděpodobně po úvodním sprintu užít také celý závod. S občasnými přestávkami na protažení a s čím dál pozitivnější náladou jsem se pomalu blížil ke čtyřicátému kilometru. Dokonce se mi dařilo i malinko zrychlovat tempo.

Znovu předbíhám pana „Pacera“, který si stále vychutnává atmosféru závodu. Moje tempo už stačilo většině kolemběžících, takže jsem některé začal brát do vleku. V jednu chvíli to byl další z českých účastníků, Honza, jestli mne paměť neklame. Hecnul se se mnou až do čtyřicátého kilometru. V té době si ale moje nohy konečně odpočinuly a já svoje tempo pomaličku začal vracet skoro do normálu.

Bránu 500 metrů do cíle jsem již probíhal v naprosto důstojném tempu a vběhnutí na stadion jsem si užíval. Znovu jsem opravdu běžel. Poslední zatáčka a posledních pár desítek metrů. Nesprintuji, pouze si s každým došlapem vychutnávám atmosféru aplaudujícího stadionu a cestou gratuluji ostatním finišujícím maratoncům. Všichni, kteří přiběhli přede mnou, i ti, co dorazí za mnou, si tuto poctu zaslouží. Probíhám cílem a stávám se podle oficiálního hesla maratonu amsterodamským superhrdinou. Stávám se maratoncem v čase 3:21:16.

Nezapomeňte, že to žije také na Facebooku!

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

OBRAZEM: Známé osobnosti, které otevřeně promluvily o ztrátě dítěte

29. března 2024

Ztráta nenarozeného miminka je těžká pro každou ženu, která si touto zkušeností prošla. Známé...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...