Je tomu už pár týdnů, co jsem se rozhodl zopakovat dobrodružství z minulého roku Keys 100 mile, 160kilometrový běžecký závod ve velmi teplém dusném podnebí jižní Floridy. Celkem to byl ale již můj šestý start na tomto běžeckém klání, kde se startuje v Key Largu a přes 40 ostrovů a mostů se do cíle dobíhá v nejjižnějším bodu USA Key Westu. Jen pětina tratě vede stínem.
Na startu jsem neměl velká očekávání. Letos jsem ovšem neměl zdaleka tak natrénováno jako minule. Sedm měsíců jsem kvůli zranění neběhal a jen dva měsíce před závodem jsem mohl poprvé odtrénovat celé tři kilometry bez přerušení. Můj cíl v závodě byl tedy pouze dokončit a nebýt ještě více zraněný než teď. Nebyl to dobrý nápad, teď už to vím.
Osamělý běh
Odstartoval jsem bez podpůrného týmu, což je v tomto podnebí vskutku velmi těžké. Od startu v šest hodin ráno jsem zvolil velmi volné tempo šest a půl kilometru za hodinu a cítil se v pohodě. K tomu jsem každou hodinu popíjel elektrolyty. Sůl jsem doplňoval i formou tablet.
Po třech hodinách už vystoupalo slunce s vlhkostí vysoko. Na čtyřicátém kilometru bylo 38 stupňů, s vlhkostí 84 procent, což dávalo pocitových 43 stupňů. Na občerstvovací stanici jsem doplnil zásoby a vyrazil dál. Šetřil jsem každou minutu v obavě, jak dlouho mi vydrží dříve zraněný kyčelní kloub.
Se mnou startovala další asi tisícovka lidí. Je fajn mít s kým sdílet cestu, i to trápení se pak zdá být menší, a tak jsem byl rád, že se ke mně připojil běžec jménem Robert. Jenže jsme spolu urazili osm kilometrů a zranil si kotník. Takže se se mnou na 48. kilometru zase rozloučil s přáním hodně štěstí a odjel autem, které ho doprovázelo. Byl jsem zase sám a k tomu to pomalu odsýpalo. Více jsem šel, než běžel, abych neplýtval energií. Co přes den ztratím, to obvykle v chládku noci doženu.
Dorazil jsem na občerstvovačku na 64. kilometru, doplnil energii a vyrazil vstříc tři kilometry vzdálenému „Hell’s Tunnel“ - Pekelnému tunelu. Ten název je příznačný, je to desetikilometrová část trasy, kde se nepohne vzduch, který je ještě o deset stupňů vyšší než jinde. Jedinými diváky vašeho pekelného smažení jsou tu leguáni, papoušci a hadi. Kdosi říkal, že je tady jako v sauně, ale to je lež, v saně je chladněji! Ale přežil jsem to jako již pětkrát předtím. Jen teď jsem začal mít k tomu problémy s kolenem na pravé noze - asi od toho, jak jsem uhýbal onomu kyčelnímu kloubu.
Na osmdesátém kilometru, v polovině závodu, si toho pořadatelé všimli. Zatímco jsem pomalu jedl a pil (protože z horka se mi zvedal žaludek), tejpovala mi jedna paní koleno a brblala, že páska nedrží. Zavtipkoval jsem, že jsem dneska fakt nečekal takové pocení, ani není den, kdy si zrovna holím nohy. Byla spokojená, že mám dobrou náladu. Vzpomněl jsem si na ultraběžeckou mantru: Když máš při běhu dobrou náladu, neboj, za chvíli se to změní, bude hůř. Natřel jsem se v citlivých partiích, už asi potřetí, a vyrazil jsem s obavou, že už brzy vzdám.
Můj parťák Robert a Willy
Tři kilometry odtud začínal jedenáctikilometrový most, bez možnosti doplnit zásoby. Tady hodně lidí vzdává. Šel jsem vstříc mostu chůzí, abych šetřil tekutiny, přemýšlel kolik pít a jak často, abych vystačil. Slunce už zapadalo a blížíc se k mostu na mě přišly vidiny. Těsně před mostem stála postava v oranžovém tričku u bílého auta. Ale nejsou to vidiny, jak jsem se přiblížil, začal být Robert čím dál víc skutečný. Můj parťák, co musel vzdát, tu teď stojí a se slovy „Když už tu jsem, ať jsem užitečný“ mi podává do ruky dvě lahve. „Budeme tě podporovat tady s Willym až do cíle!“
Most jsem zdolal a po dvou a půl hodinách chůze jsem dorazil na 96. kilometr s občerstvovačkou a oni tam na mě skutečně čekali. Nemohl jsem tomu uvěřit. Sedl jsem si, doplnil zásoby a ti dva mi zabalili na pár minut koleno do ledu. Suše mi oznámili, že se za pět kilometrů uvidíme. Jen jsem se znovu natřel a vyrazil.
Takhle spolupráce nám vydržela do 120. kilometru, kdy jsem byl na trati už 19 hodin. Na to, v jakém jsem byl stavu, to bylo vlastně super. Začal jsem počítat a došel k výsledku, že i kdybych jen šel, mohl bych závod zvládnout za 25 hodin, což by bylo také super.
Musel jsem si sundat kompresní šortky, které jsem měl pod běžeckými, abych ulevil odřeninám v citlivých partiích, což se i stalo, ale i tak mě na 128. kilometru přepadl pocit, že už nedokážu jít dál. Přesně na tomto místě jsem loni skončil, když mě ze závodu odvolali „race marshalls“, lidé, kteří dohlíží na bezpečnost běžců. Když se jim cokoliv nezdá, bez milosti vás stáhnou z tratě. Loni jsem tady měl záda ohnutá jako paragraf a nebyl se schopný narovnat.
Letos jsem byl na tom podobně, ale po několikaminutové přestávce usoudili, že jsem ještě schopný pokračovat. Já v tu chvíli nebyl vůbec schopný posoudit, jestli udělali dobře, nebo ne. Každý krok mi způsoboval bolest. Robert do mě hučel, že nemůžu vzdát, když už jsem urazil takovou dálku. Najednou mi podává telefon a co nevidím, na obrazovce je můj trenér Harvey Lewis, jeden ze tří top ultraběžců na světě. Vím, že je v Utahu, ale teď jsme propojení přes videohovor a kecáme. Dal mi pár pokynů a já se postavil: „Jdeme na to!“
Bolelo mě celé tělo, nejen koleno a kyčel. Slunce začalo pálit jako divé a záda se začala křivit. Každých sto metrů jsem se opíral o kolena a protahoval se. A znova, sto metrů chůze, kolena, strečink... Moje chytré hodinky ukazovaly 24 hodin od začátku závodu a já jsem byl teprve na 140. kilometru. Každým krokem, kterým jsem se blížil ke Key West, se můj sen o dokončení vzdaloval.
Záda už mi odešla úplně. O co se dalo opřít - strom, značka, zábradlí na mostech - to jsem se snažil využít a podepřít bolavá záda. „Sufferfest - festival“ trápení, tato slova přesně vystihují stav každého ultramaratonce, který toto dřív nebo později zažije.
Trápily mě šortky, na občerstvovačce jsem si půjčil nůžky a vystříhal si k pobavení okolí jejich vnitřek. To už jsem téměř z těchto partií krvácel. Teplo bylo nesnesitelné a jakmile jsem sešel z bílé čáry na silnici, začaly se mi tenisky lepit na asfalt.
Vypadáte jako z pekla
Pak bylo za mnou 153 kilometrů. Jsem na benzince a sedím na židli. Willy se stará o moje nohy a Robert někam odešel. Zastavuje před námi auto „Race Marshall“ a ptají se mě, jak se cítím. Chlapík říká, že vypadám, jako kdybych prošel peklem. A není daleko od pravdy.
Robert se vrací s balíkem ledu a chladí mi záda. Koukám na hodinky, jsem na cestě 27 hodin a cíl je v nedohlednu. Vůbec nemám zdání, jak dlouho jsme tam byli, usnul jsem. Robert se mnou třese, že nemůžu odpočívat tak dlouho, ztvrdl bych a už bych se nepohnul. Race marshall mi přichází ukázat medaili, kterou dostanu, když zvládnu ještě posledních sedm kilometrů. Skoro jsem se rozplakal, mozek chtěl jít dál, tělo ale protestovalo. Willy se rozhodl, že půjdeme spolu a uklidňoval mě, že máme dost času, limit pro dokončení je 32 hodin.
Další kilák a půl je za námi. Záda mě bolí, jsem ohnutý a znova - chůze, kolena, strečink. Willy mi masíruje záda každých pět minut, jinak bych se nepohnul. Další kilák a půl za námi, už jsme na promenádě Key Westu. Čtyři kilometry od konce. Robert nás dojel autem, podal nám oběma tekutiny a rozloučil se na viděnou v cíli.
Další kilometru a půl za námi. Willy říká, že to už musíme dát, i kdybychom se do cíle měli doplazit. Kdyby tak věděl, že nad tím už nějakou dobu vážně přemýšlím!
Mám toho plné zuby. Jsme u pláže a ptám se paní na procházce se psem, jak daleko je to ještě na Higgs Beach. Asi míle! Kilometr a půl! Snažil jsem se přidat, ale vážně to nešlo, šel jsem jen setrvačností. Asi 500 metrů od cíle se Willy ode mě odpojil, mám dokončit sám.
Každý dům, zahradu, stěnu a zábradlí využívám jako podporu... Vidím lidi, kteří mi ukazují směr k cíli. Slyším jak někdo křičí „už jen sto metrů!“, ale já nic nevidím. Projdu okolo budovy z cihel a asi 40 metrů před sebou vidím „FINISH 100“. Opírajíc se o kolena procházím cílem. Konečně. Bylo to nejdelších sedm kilometrů v mém životě.
Moc se mi líbilo, že běžci, co už závod dokončili, se shromáždili pod stanem na pláži a každému, kdo prošel cílem, přichystali obrovský aplaus, jako by vyhrál on. Závod dokončilo pouze 64 procent z 1 100 startujících. Klukům v cíli jsem děkoval za obrovskou obětavost a pomoc, bez které bych do cíle nedošel. Závod jsem absolvoval za 29 hodin a 50 minut, celkově jsem skončil na 97. místě. Já vím, neporazil jsem moc lidí. Ale nejdůležitějšího soupeře jsem překonal. Sebe.
Nechtěl jsem nic riskovat, chci se hýbat a běhat do 80 let života. Ale chtěl jsem si vyzkoušet, jak dokáže hlava navigovat tělo. Možná to zní hloupě, ale mám dvě fráze, které si opakuju, když je mi těžko:
1. Believe you CAN and you are halfway there. - Věř, že to dokážeš, a z poloviny máš vyhráno.
2. Tough times don’t last, tough people do! - To je slovní hříčka, která se těžko překládá, ale má asi takový význam: Tvrdé časy netrvají, tvrdí lidé vytrvají!
