Hanka: zkusila jsem překonat sama sebe, tedy hranici 66 kilometrů

  15:19
Přiznávám, že během řeším také neutěšený chaos v mé hlavě, který se mi tam za poslední roky nastřádal. Ultramaraton mi přišel jako skvělý nástroj na úklid a částečně se osvědčil. Kromě toho mi absolvování Jizerského Ultratrailu přineslo poznání, že když už opravdu nemůžu, ještě pořád můžu.
S Blankou Detlefs před startem

S Blankou Detlefs před startem | foto: archiv Hany Marvanové

Kde začít…. asi u mé hlavy, která si tohle všechno umanula a posunula běžeckou metu od maratonu zase o kus dál, o hodně velký kus dál. Jeden z parťáků na trati v Jizerkách pronesl větu: “Chceš zažít bolest? Jdi na ultra.”. To vystihuje vše, bolestí jsem chtěla přebít všechno špatné v hlavě, co se tam nashromáždilo za poslední roky. Ptáte se, jestli se to podařilo? Jen částečně, ale i tak ten zážitek stál za to!

Několik týdnů jsem koketovala s myšlenkou zkusit Jizerský ultratrail. Přesvědčovali mě kamarádi, lákaly mě hory, lákal mě trail obecně, poznat zase něco nového. Konečné rozhodnutí padlo měsíc před závodem, a tak byla opět krátká doba na přípravu. No co, říkala jsem si, maraton už v nohách mám, běžela jsem ho pod své možnosti, to musím dát i s prokládáním chůzí. Limit čtrnáct hodin pro mě nebude problém, ambice byly okolo deseti hodin (hooooodně naivní!!!).

Týden před závodem jsem začala rychle doplňovat výbavu - batoh s hydrovakem, hůlky, gely, cukry, sušené ovoce, energy tyčinky a jiné sladké dobroty, anticrampy, náplasti, tejp, opalovací krém, několik variant oblečení do různého počasí (přece jen se objevila i předpověď s deštěm), a hlavně kompresky na lýtka, bez kterých už delší trasy nedávám. Výběr bot byl jednoduchý, ze dvou párů silniček vzít ty osvědčenější, které mi sedí i v terénu po dešti.

Přečtěte si, jak závod prožili závodníci, kteří se umístili na prvním a sedmém místě

Vít Kněžínek

Co se týče pitného režimu, dala jsem tomu víc, než kdy jindy, ale pořád to bylo málo. S jídlem to bylo trochu horší, nervy pracovaly, v tom horku ani hlad nebyl, pár sacharidů denně jsem do sebe natlačila. Jenže co bylo nejhorší, skoro žádný spánek! Moje děti se prostě rozhodly, že mě budou každou noc týrat co nejvíc to jde. Průměrně jsem naspala cca 2-3 hodiny denně, pochopitelně ne v jednom kuse. Do toho poslední tréninky ve vedru… Prostě ideální příprava! U mě už to snad ani jinak nebude.

V pátek odjezd do Jizerek, opět horko na padnutí, ale usínám v autobuse. Při přestupu na vlak v Jablonci mi volá Jindra, domluvená parťačka na závod, že kvůli náhlým zdravotním potížím v sobotu nepoběží. Hm, taková dobrá podpásovka (já srab se totiž bojím sama v lese), ale chápu to. Zbytek cesty do Josefova Dolu lítám myšlenkama někde po Jizerkách v temných lesích, ale stíhám i sledovat spolucestující ultraběžce. Při vjezdu do Josefáče na mě oknem dýchne příjemný chlad z lesa, v tu chvíli mizí veškeré obavy a opět se těším na závod. Cestou z nádraží vyzvedávám registraci, kupuji večeři a pokračuji vycházkovým tempem s nehorázně těžkou krosnou na zádech směr penzion. V penzionu potkávám dalšího běžce Petra, který mi nabízí odvoz ráno až na start. Dva kilometry do kopce, to beruuuuu! Uuuuf, dávám zaslouženou sprchu a hned začínám balit batoh na zítřek. Hlavně ty hůlky si nezapomeň!! Sacharidová večeře, prostudovat rychle mapu a pokyny od organizátorů a v devět spát.

Ty kráso, v půl čtvrté se budím, a pak už jen čumím do stropu. Z fleku bych mohla vyrazit, pěkně čerstvá. Jenže v pět zase vytuhnu, v šest budík a já mrtvá, hm super. Sprcha, k snídani půl koláčku a hlt vody (sorry trenére, já vím, že 

S Blankou Detlefs (vlevo) před startem.

dostanu kapky), rychle sbalit a na start…. kde zjistím, že nemám ty hůlky!!! Tím pádem odpadá starost co s nimi, když zrovna nebudou potřeba. Zdravím se s kamarády z Rungo, a překvapivě taky z Triexpertu Brno. Ještě rychle namazat… opalovacím krémem, ne slivkou, uložit věci a jde se na to. Řadím se vedle Blanky Detlefs, zkušené to běžkyně, která má v nohách několik maratonů a horských závodů. Hážu poslední úsměvy do foťáků, ať mám taky vzpomínku, než se totálně zrakvím a budu přes zuby cedit ostrá slova.

Tož Bezďoooo, už to odstartuj! 8:15 tak činí, ani nevím jestli výstřelem z pistole, nebo jen zařval do mikrofonu. Nějak nevnímám, asi jsem z těch městských závodu s hrající Vltavou totálně zblblá. Seběh z kopce, samé vtípky, focení a jsme skoro poslední. Od prvního stoupání Blanka zavelí “jdeme”, a taky že pomalu jdeme, dělá mi radost ta holka. Po půl hodině telefonát od starostlivého tatínka. “Říkala jsem NEVOLAT! Šetřím baterku.” “Co děláš?” “Šlapu do kopce!” (funím jak lokomotiva). “Ty už běžíš? Tak brzo?!” No nic, popobíháme dál, doháníme skupinku pěti dalších magorů co neví, jak trávit sobotní volno. Zavěsí se za nás nějaký Slovák, ze kterého se po pár kilometrech vyklube výborný parťák na zbytek tratě jménem Robert. 

Na cca 18. kilometru. Vodopády Černé Desné a překážky na trati.

Ha, první výhledy, bombaaaa to se mi líbí, děláme pauzu na focení. Pak rychlý seběh do Jiřetína, kde je nějaký sraz veteránů, plno lidí, tak se snažím o pěkný styl a slušné tempo. Máme za sebou asi deset kilometrů, pěkně nám to odsýpá. Tlačím do sebe půlku tyčinky, anticrampy a dobře dělám. Šmankote kdo sem dal tu sjezdovku?!?! Hůlky, kde jsou moje hůlky? Jen pěkně makej děvče, vyšlapat to musíš tak jak tak. No, šlapu, s přestávkama… Blanka stíhá ujídat borůvky a chlubit se supr tepovkou, zato mně vyfukuje pára z uší. Nakonec to vyfuním až nahoru k lanovce, znovu do sebe nacpu anticrampy a snažím se doběhnout Blanku, abych ji nezdržovala. V Albrechticích nedočkavě hledáme první občerstvovačku, ale nikde nic. Zase šlapeme do kopce, ale těší mě, že předháním i cyklisty. Joooooo, občerstvovačka, hurá! První kontrolní podpis do mapy, úžasná studená kofola, ještě studenější voda do vaku, banán se solí a jdeme na Mariánské schody.

Hned u nich fotograf: “Usměj se na mě pěkně! Zamávej! Klukům na facebooku!” (Haha, vtipnej pán.) Vytáhnu mobil a taky fotím. Trnu kde se kdo vyseká. Naštěstí nikdo. Robert upozorňuje na jeho roztrhlou botu, takže v Desné pauza a lepíme tejpem, což drží až na třetí občerstvovačku. Pokračujeme k vodopádům Černé Desné, nádherné místo. Neodolám a jdu se zchladit k řece, výborný nápad! Celá se opláchnu vodou jako křen, na cestu namočím ještě šátek a s čerstvou krví v těle šlapu do kopce. Potkávám tři odpadlíky, mezi nimi i Petr z penzionu, počasí mu nesedlo. Když konečně doženu Blanku s Robertem, objeví se skalní fanynka Rungo Martina Steklá, která to po bodnutí vosou a následné alergické reakci raději vzdává, což je nejrozumnější. I v tom horku mi z toho běhá mráz po zádech. Ocitáme se na 

33. kilometr poblíž pramene Jizery

hřebeni, na Jizerku je to jen kousek, tak se snažíme zase běžet. Další občerstvovačka je tu, kamarádka Danča se o nás pěkně stará, doplňuje zásoby, já se cpu salámem jak pominutá, cítím velký nedostatek soli. Chvilku kecáme a kecáme… a kecáme.. sakra autogram do mapy nemáme! Šup tam s ním.

37. kilometr, fotím Blanku na jizerské magistrále a horko nás ubíjí

Pozvolně stoupáme na další hřebenovku k prameni Jizery, nahoře nádherné rašeliniště, potůčky, a ty výhledy! Upozorňuji, že stále jdeme, neběžíme, i když terén k tomu chvílemi vybízí. Není síla v tom vedru a odrovnat se uprostřed divočiny, to není dobrý nápad. Navíc Blanka už si hodnou chvíli stěžuje na bolest hlavy a malátnost, začínám mít obavy. Celkem rychle přicházíme ke třetí občerstvovačce, kde právě křísí běžce pravděpodobně s úpalem. To je pro mě varovný signál, plním vak vodou po okraj, kopnu do sebe kofolu, pořádně se najím a nechám se polít studenou vodou. Robert mění design na své botě, tentokrát izolepou. Sms od tatínka: „zastav zavod, jeste mas jet ke mne“. Taky milujete svoje rodiče? :)

Vedro, šílené vedro. Dochází slova, nálada se horší. Blanka dává pauzu na wc a já s Robertem pokračuji dál. Scházíme do skalnatého údolí kolem vodopádu Velký Štolpich. Nejdřív se kochám okolím a fotím, pak se musím asi kilometr soustředit na cestu kvůli kamenitému povrchu z prudšího kopce. Odbočujeme zase do stoupáku krásným lesem, všude obří balvany, užíváme si to. Zdoláváme maratonskou vzdálenost. Blanka pořád nikde, Robert mě ale ujišťuje, že bude tak pět minut za námi. Držíme si slušné tempo a doháníme další závodníky. Jejda, bere mě křeč do klenby. Povoluji tkaničky a snažím se uvolnit nohu, trochu to pomáhá. Za chvilku se ozývají kyčle, no to snad neeeee toto. Přichází krize, ale pořád se snažím stíhat rozjetému Robertovi. Míjíme občerstvení na Hřebínku. Klenba pořád zlobí, kyčle řvou a moje hlava začíná stávkovat. Volám Blance, zda je v pořádku, naštěstí ano a po pár minutách nás někde na devětačtyřicátém kiláku dohání. Mám radost, že ji vidím živou a plnou síly, dokonce běží. V tu chvíli na mě doléhá krize plnou vahou, nohy jsou 

Robert Nürnberger, před chvílí jsme překonali maratonskou vzdálenost

unavené, cpu do sebe cukry, pak gel, crampy, hodně piju… nic nezabírá. Všechno je jen v hlavě!! No taky že je, morálka upadá, vyhrožuju trenérovi, že to vzdám. Přichází odpověď, že on už je v cíli, hodiny mu naměřily bez kiláku sedmdesátku a morální krizi si mám nechat na později, budu ji prý potřebovat. Pcheeeeeee! Končím, tohle už fakt nedám, kašlu na to, na příští občerstvovačce to balím. 

Procházíme kolem přehrady Bedřichov, fuj horko a Blanka mě ještě nutí k běhu, což nakonec zvládnu (ale nechtějte vidět jak). Po dalších letech strávených v lese… pardon, asi třech kilometrech, vítězoslavně dorážíme na kraj Bedřichova k poslední kontrolní zastávce. Beru vodu a jídlo, sedám si a cítím na nohách puchýře. Říkám pořadatelům, že to asi vzdám. Ale nakonec nevzdám! Budí se ve mně tvrdohlavý lev a řve hlady :) Dávám studenou sprchu na hlavu a lýtka. Tak čus děcka, uvidíme se v cíli.

50. kilometr, míjíme přehradu Bedřichov.

Hm, tak zas tak rychle to nebude, musím za stromeček. Mezitím mi ti dva zase zdrhli. Dávám se do mírného kačeřího poklusu, doháním je na dohled a snažím si je udržet. Začíná zapadat sluníčko, v lese už se pomalu stmívá. 

Následuje seběh do vesnice, tak píšu trenérovi “heč už jsem v Josefáči u kostela”. “Neke! Počkej, ale tam se neběží kolem kostela. Hele to jsi v Janově, to máš před sebou ještě dobrých deset kiláků.” Zuřím… na sebe, ale i na zbytek světa. Snažím se vyjít krpál kolem hřbitova, kde bych to nejraději zapíchla. Pak nástup do lesa… haha a je to tady, jsem sama, bez čelovky, v lese je šero, v šeru vidím bez brýlí prd, a klepu se strachy z každého šustnutí. Začnu nahlas nadávat, abych trochu zocelila odvahu, a zrychluji, dokonce do kopce běžím. Dostávám se na louku mezi rekreační chalupy. Nějaká paní mi nabízí vodu, asi vypadám otřesně, vodu odmítám a ženu dál. V dáli na dalším stoupání vidím Blanku a daleko před ní Roberta. Kašlu na to, fotím si západ slunce a výhledy na Ještěd. Natlačím do sebe sladký Piknik a přebíhám kolem lyžařských vleků. Dole v Hraběticích potkávám Blančinýho tatínka, který mi cpe čelovku. Frajerka nechci, ani s vidinou dalších minimálně pěti kilometrů před sebou… jak jsem stará, tak jsem hloupá. Ale co mě nakopne, Blanka je prý pět minut přede mnou. 

Přemlouvám nohy a běžím, tepovku někde okolo 170, ale nijak mě to netrápí. V lese ještě zrychluji, sluuušný tempo, sotva se vyhýbám kořenům. Pak výšlap kousek do kopce k Josefodolské přehradě. Tam nastává slušný útlum, všude asfalt a mě píchá v koleni. Hmmm to není dobré. Kulhám k druhé hrázi, odtud fáborky směřují dolů do lesa. Neeeee, tam je už tma jak… Přepnu hlavu na úsporný režim, před sebou mám jen vidinu cíle, snažím se nevnímat bolest a ženu to z kopce až do Josefova Dolu přímo ke sjezdovce Lucifer. A koho nevidím, Blanku!! Hurá na výstup po sjezdovce, ani jsem netušila, že je ve skutečnosti tak prudká. Zpráva trenérovi “dohnala jsem Blanku, šlapeme sjezdovku v Josefáči, čelovky nemáme”. U odbočky do lesa máme na něj počkat, čelovku donese. Ale co udělají dvě ženské? Na nic nečekají, odbočí do lesa a svítí si mobilem. Ale můj strach mi nedovolí jít do lesa hlouběji víc jak deset metrů. Zpátečka pro čelovku. Jenže zjišťuji, že už nestíhám limit, je po desáté večer, tak to chci vzdát. Jakmile dostanu čelovku na hlavu, rozsvítí se mi i uvnitř a okamžitě upaluji do lesa dohnat Blanku. Zmatkuji, hledám fáborky, kličkuji jak zajíc, všechno poctivě a bez zastávek běžím naplno. 

Vybíhám na cestu vedoucí přímo do cíle, zbývá cca dvěstě metrů. Nabírám rychlost, sprintuji do kopce k bráně, vidím světla a slyším povzbuzování. Přestávám vnímat, hučí mi v uších, před očima tma. CÍL!!! “Ona se ale úplně utavila.” slyším z povzdálí. No ty kráso, to je slabé slovo, já tam nechala totiž úplně všechno! A dokonce jsem to stihla v limitu, později zjišťuji, že pět minut před limitem. Finisherská vesta už se mi nese. Musím si sednout, celá se klepu, berou mě křeče do spodních stehen. Gratulujeme si s Blankou a Robertem, ale pořád jsem nějak mimo. Nedocvaká mi, co se stalo, čeho jsem dosáhla. Dostávám šílenou zimnici, tak rychle sprchu, teplé oblečení, vypít regene nápoj a něco teplého sníst. Do postele se dostávám skoro v jednu v noci.

Ráno se ozývá levé koleno, nemůžu pořádně stoupnout na nohu, nakonec kulhám celý den. Jinak mám na památku otlačené nohy (později modrající nehty na palcích), spáleniny z kompresek a jeden puchýř z boku na patě. A blahem chrochtající ego.

Dík Bezďovi a spol. za nádherný závod! Mělo to grády, i jako nezkušená běžkyně jsem si to dokázala užít a o tom to přece je. Fakt síla, doteď to nepobírám. Co vím jistě, už teď se těším na další ročník.

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

OBRAZEM: Známé osobnosti, které otevřeně promluvily o ztrátě dítěte

29. března 2024

Ztráta nenarozeného miminka je těžká pro každou ženu, která si touto zkušeností prošla. Známé...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...