Dlouho jsem otálel s tím, jestli běžet, nebo neběžet. Natrénováno moc nemám a navíc jsem jeden z těch, co mají čas od času období, kdy životospráva jde trochu stranou, trochu víc. Což byl momentálně zrovna můj případ. Ale nakonec, jako u rozeného Liberečáka vyhrálo srdíčko. Jizerky zbožňuju, vyrostl jsem tady, od mala prochodil pěšky, projezdil na kole a v posledních letech jsem byl i párkrát na běžkách. A když trasa vede místy, která Ti i po letech vhání svojí krásou skoro až slzy do očí, nešlo to jinak, prostě nešlo.
Protože jsem nebyl zaregistrovanej, musel jsem si trochu přivstat a dovalit do Béďova na stadion už na desítku, abych urval místo na startu, takže mi zbylo i dost času si před startem trochu odpočinout. Nabral jsem startovní číslo a vydal se připravit. První měření TF neukazovalo nic zvláštního, 56 v klidu. V pondělí jsem běžel 19,5 km za 1:29, ve středu s RUNGO.cz necelých patnáct, takže jsem očekával, že na týhle trati bych měl běžet něco kolem 1:50, když to nepůjde tak do 2:00. Jenomže už od začátku bylo všechno jinak.
Hned jak jsem se postavil na start, věděl jsem, že je to špatně, zapnul jsem hodinky a TF na 110, asi tréma …, ještě před startem 132 a pak se to konečně rozběhlo. TF okamžitě vylítla na 176 a to jsem si říkal, že vcelku chápu, protože na Buk to je do kopce a celej kopec jsem si říkal, v klidu chlapče, všechno to je to hlavě, hlavně se nenechej vybláznit, Tvůj čas teprve přijde, až se trochu rozběhneš. Jenomže to se vlastně za celej závod vůbec nestalo. Trať znám důvěrně, takže jsem počítal s tím, že na seběhu z vládní to spadne, chvilku si odpočinu a trasa na Maliník přes Černou Nisu, kde jsem plánoval první využití občerstvení, bude o tom se trochu pohlídat.
Bezpečně jsem věděl, že chleba se bude lámat při výběhu na Olivetskou horu. Takže jsem se před hrází napil ionťáku, trochu vody a cupital jsem na hráz. Jak rád bych se tady zastavil, opřel o zábradlí a rozjímal u vody. Ani ten vítr by mi dneska nevadil. A za hrází to přišlo, jak říkáme v Pardubicích na výbězích … zakousnul se mi pitbul do kolena. Trochu mě pobolívalo v pondělí i ve středu, tak jsem to před startem pojistil Nalgesinem. A asi přestal fungovat. To jsou pěkný vyhlídky, do cíle ještě 13,5 km a to nejtěžší před sebou. No nic, vlak jede dál a já v něm pojedu, co to půjde. Začnu šulit ten pohyb, takže to musí pro ostatní trochu vypadat, že se na trať společně s běžci vydalo nějaký postřelený zviřátko. Při výběhu za přehradou směrem na závory, to je trochu do kopce, to bolí míň a konečně mi spadla i trochu TF, zhruba kolem 168, což docela beru, ale běžím pořád stejně pomalu. Dokonce se už i ty stromy kolem přestaly mihotat, jako když jedeš autem. Tuhle štěrkovou cestu mám hrozně rád, seběh na Závory a hurá k rozcestí pod Olivetskou , pořád se mi běží hrozně ztěžka, není v tom žádná uvolněnost, spíš křeč. Vyberu zatáčku, což není až takovej problém, protože už běžím tak pomalu, že mám občas pocit, že spíš couvám.
Koukám se do země a moc se mi nechce zvedat oči, kolikrát já jsem tu šel pěšky, nebo jel na kole a teď tudy mám běžet, musím, vybral jsem si to sám. Vím, jak tenhle kopeček klame, když už to vypadá, že se narovná a jsi konečně nahoře, ještě to trochu zlomí a pokračuje dál. A zrovna dneska je dvakrát tak vyšší a delší než běžně bývá. Pomalu ukrajuju metr po metru a dneska ho fakt vůbec nepoznávám. Když konečně vyběhnu nahoru, říkám si, že dneska už mám z půlky vyhráno. Do cíle to je sice ještě 10 km, ale na trati už nic významného co by úspěšném dokončení mělo nějak významně bránit v cestě. Ale každopádně od seběhu z Olivetský už jsem běžel víc hlavou, než nohama.
Neustále jsem se musel přesvědčovat, proč se na to dneska nevykašlat, proč trpět, když běhání je radost. Protože musíš ukázat sám sobě, že máš tu vůli, že se nevysypeš a urveš to přes všechno, protože prostě musíš. Zejtra se nemůžeš vzbudit, podívat do zrcadla a říct si srabe, včera jsi to zabalil, protože Tě trochu bolela nožička, nebo se jenom vymlouváš, protože jsi v tom týdnu měl pár večírků. Moc dobře to víš, tak si to teď vyžer, ať víš jak to bolí. Žádný zejtra nebude, žádná další příležitost. Teď ta je právě teď. Takže se soustřeď a makej, na Hřebínku Tě čeká občerstvení. Po tom co jsem si promluvil do duše, nebo snad z duše, opravdu nevím, kterým to bylo směrem, nastal jeden jedinej kilometr, kdy se mi běželo dobře. Možná to bylo tím, že se blížila ta občerstvovačka. Hrknout do sebe ionťák, kousek melouna a pokračuje se dál. Ke Gregorovu kříži, Za přehradu a k občerstvovačce na Vládní to byla nejdelší pasáž závodu. TF mi padla na 160, občas i ke 155, ale to dost možná bylo tím, že jsem běžel tak pomalu, že už na to možná nebylo srdce ani potřeba, stačila ta hlava, o nohách tou dobou ani nemluvě.
A teď teprve přišlo to nejhorší, nevíš jak rychle se to stane a najednou je to tady. Občerstvovačky po tom co jsem si prováděl celej tejden prostě nestačily, nebo spíš nestačily játra a ten tejden mě 4 km před cílem dohnal. Hlaďák jak vyšitej, odbočuju u přehrady z asfaltky, kterou sotva vnímám, pořadatelé povzbuzují, to ovšem nevědí, že kolem běží probuzená smrt. Pletu nohama po štěrku a vidím spásnou ceduli, občerstvovačka 500m.
Tak to je paráda, za chvíli do sebe něco nasoukám a pak už to snad nějak dokoušu. Ale takhle dlouhejch 500 m jsem už dlouho nezažil, navíc to mírný stoupaní na vládní je pro mě v tuhle chvíli celkem brutální krpál. Teď už bych se radši zakousnul do stromu a dělal uschlou větev. Ale jo, už vidím občerstvovačku, když vidím připravenýho Máru s ionťákem, křeč na mých rtech vykouzlí malý úsměv, sotva ze sebe vypravím pozdrav a poděkování. Připadám si tady jak na tržišti v Maroku, křičí tady, ionťáky, voda, banány, melouny.
Kolem zmateně pobíhají běžci a snaží se nabrat poslední kousky života na doběh. I já do sebe naliju ionťák, kousek banánu a přeběhnu na druhou stranu pro meloun. Tady na mě něco křičí Zdeňka, ale sotva vnímám její vytřeštěný oči, natož slova, mám pocit, že mám jenom obraz, ale ne zvuk.
Mijím fotografa sedícího uprostřed cesty, kečovitě se usměju do záběru. Celej závod ždímám v ruce vooďáka a teď už si s ním i povídám, říkám mu, že jsem ho vzal na vejlet, ale teď chci, aby mi pomohl, trochu lituju, že jsem v něm nenechal zapíchnutej ten špendlík, protože bych si vyzkoušel, jestli ještě funguju, nebo už jsem apatickej úplně. TF 158 a couvám ještě víc, než jsem couval. Mám pocit, že takhle za chvíli znova potkám občerstvovačku na Vládní a to bych teď opravdu nechtěl. Ale teď už musíš, teď už to nejde nedat. Kousni se.
Odbočuju k Buku, mírně do kopce, tohle je pro mě teď to nejhorší místo, prostě to nejde, ne nejde to, nemám sílu, nic … teď už jen mírně seběh, zvládnout poslední terénní vlnu a pak už jen dolů, pořád dolů. Ale už to nejde ani dolů. Noha sotva míjí nohu. Mokrej jsem už úplně všude, tak jako nikdy.
Pak ale přijde moje velká chvíle, posledních 500 m. Sprint, tak jako na středečních výbězích. Vůbec nevím, jak jsem tohle ze sebe vyhrabal, kde jsem na to přišel, ale běželo to. Kotník míjí koleno, tohle je dneska první běh. Možná jsem se měl přesvědčit na kilometr, ale to už je teď jedno. Vbíhám na mostek, mírně doprava a už vím, že tam uvidím ty nafukovací brány, konečně cíl. Zrychluju co to jde, nebo spíš co to nejde, ale něco jsem ještě vymáčknul. Vooďáka v ruce, lidi neúnavně povbuzují i nás, loosery. Teď už to mám, moje první půlmaratonská trať.
Úplně na hardy, vyždímanej. Teď, když se konečně můžu zastavit a naládovat do sebe deset kelímků ionťáku, vody a čaje, zjišťuju, jak moc to koleno bolí. Snad se to dá přes tejden na Night run do kupy, trošku mě potěšilo získání čelovky, ta před nočním během bodne, svojí mám rozdělanou a moc se nemám k tomu dát jí do kupy.
Závod to byl krásnej, myslím, že to bude jedna z nejkrásnějších tratí v ČR vůbec.
Děkuju, že existou lidi jako vy, kteří děláte Rungo.cz, že dáváte do běhání srdíčko a že i díky vám mám s kým v Pardubicích běhat a ještě je to taková super parta. Škoda, že vám nevyšla ta návšťeva. Tak snad jindy. ;-)
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
