Na začátku jara mě začalo lákat si zkusit nějaký závod mimo město, nejlépe nějaký horský závod. Když jsme měli naplánovaný termín letní dovolené, začal jsem koukat do termínovky, zda se něco, pro mě přijatelného, v okolí neběží. Do oka mi padl Jesenický maratón, jehož součástí byla i kratší, poloviční trasa.
Hotovo, vybráno. Podařilo se mi domluvit technickou podporu, odvoz na start a počkání v cíli, dědo ještě jednou moc děkuji, a mohl se s chutí přihlásit. Teď už zbývalo se jenom začít svědomitě připravovat. Než jsem se nadál, zbýval týden do závodu. Jelikož si rád věci dopředu vyzkouším, byl jsem rád, že jsem si týden před závodem mohl vyzkoušet podobně dlouhý okruh, s podobným převýšením. Otestoval si na výbornou oblečení, výbavu, boty, svoje síly. Spadla ze mě nervozita a já se začal nesmírně těšit. Jenom aby vyšlo počasí.
Sobota ráno. Je to tady. Pohled z okna. Krásně svítí sluníčko. Panorama na ČT2 ukazuje, že na Pradědu to vypadá stejně. Žádná nervozita. Těším se. Ani venkovních 9 stupňů mě nerozhodí. Když mi bude zima, běžím pomalu a budu muset zrychlit. Nachystat věci, dostat požehnání od rodinky, a už sedím v autě směr Červenohorské sedlo na start. Cestou je krásně vidět Praděd, takže i mrak halící Sedlo, mě nechává v klidu. Vystojím si frontu na číslo a jdu se pomalu k autu připravit. Lehké rozklusání a vyběhnutí kopečku už probíhá pod dohledem sluníčka. Takže se můžu začít kochat výhledem na Sedlo a Kouty. To bude prostě paráda.
Rozmluva k závodu a 350 běžců poslušně následuje pořadatele s vlajkou na start. Nezbytné předstartovní selfie a dav se dává do pohybu. Takže už asi start. Pole běžců se pomalu natahuje, lesní cesta příjemně stoupá a držím si pohodové tempo. První stoupání končí a přichází rovinka, kde je možné málo zrychlit. Míjíme rozcestník a začíná klasická turistická pěšina. Tvoří se had běžců. První slatě.
První špunt při seběhu a v dálce je vidět, že to bude zase nahoru. Tady už to není tak příjemné, a i terén je malinko horší, takže přecházím do chůze, dneska ne naposledy. Výhodou je, že se můžu začít koukat i kolem sebe a užívat si toho, že běžím v tak krásném prostředí. Rovinka. Klus. Zase nahoru. Ten kopec je snad nekonečný. Všichni jdeme spořádaně za sebou. Do cíle je to ještě daleko, tak proč plýtvat síly.
Hurá rovinka. Nohy se rozbíhají. Přebíhám po slatích a dávám si sakra pozor kam došlapuji. Nerad bych skončil v mokřinách okolo. Koncentrace na maximu. Pak to přišlo. Při obíhání kaluže levou nohou špatně došlapuji na břeh cesty a než se nadám, ležím na zádech ve 20 cm ledové vody, přilehlého jezírka. Trochu slušný šok. Hodně rychle se zvedám a běžím dal. Od prsou dolu komplet mokrý. V botách to pěkně čvachtá. Hlavně že jsem si dával pozor. Prostě musím mít něco extra.
Za chvíli dobíhám na první občerstvovačku na Švýcarně. Sundávám boty, vylévám zbytek vody. Snad nebudou v cíli moc velké puchýře. Namočím i šátek na hlavu, abych to měl komplet, a běžím dál. Probíhám jediný asfaltový úsek závodu. Alespoň se vymlátil zbytek vody z bot a tak už ani nevím o nedobrovolné koupeli. Na Ovčárně přibržďuji na další občerstvovačce a vzhůru na poslední prudké stoupání na Petrovy kameny. Opět to nemá smysl běžet a tak se snažím držet rychlou chůzi.
Je to za mnou. Díky slunečnému počasí, se můžu kochat výhledem na všechny strany a dominující Praděd. Jenom foukat by tolik nemuselo. Přichází, pro mě nejkrásnější, část trati. Hřebenovka z Petrových kamenů na Jelení studánku a dál na Ztracené kameny. Krásná pěšinka, mírně do kopečka, z kopečka, po rovince. Potkáváme turisty, kteří nás pouštějí a povzbuzují, příjemná podpora. Bohužel od výšlapu na Petrovy kameny, se začaly ozývat křeče v lýtkách. Takže mi to malinko kazí tuhle část. Snažím se na to nemyslet, ignorovat je, a běžet.
Po rovinkách a dolů to jde. Horší když se začne pěšinka zvedat. Ale co, do cíle už jsou to „pouze“ 4 km. To zvládnu. Vůbec jsem netušil co mě ještě čeká. Čím jsem se blíž Ztraceným kamenům, tím přibývá i kamenů v pěšině. Takže se pořádně soustředit a špatně nedošlápnout. Bohužel lýtkům se to už moc nelíbilo. Ztracené kameny. Určitě by tam byla hezká fotka, ale na tohle už nemám vůbec pomyšlení, pouze na to, dostat se co nejdříve do cíle. Začíná asi 3 km prudký seběh do cíle.
Hned první úsek je spíše skákání z kamene na kámen. Pak už to začíná být lepší, ale pořád spousta ostrých kamenů. Tady bych nechtěl špatně došlápnout. Konečně to končí a začíná normální lesní cesta, pořád dolů. Zastavuji. Protahuji lýtka. Běžím dál. Podle hodinek už jenom 1.5 km. Snažím se běžet po patách a ulehčit lýtkům. Začíná být jedno jak běžím, hlavně že běžím. Předbíhám závodníky, kteří toho už mají taky evidentně dost. Jenom nezastavovat. 22 km, sakra kde je cíl. Vbíhám na štěrkovou cestu. Na konci tuším cíl. Hlavně nezastavovat. V hlavě se mi jenom opakuje, běž, běž, běž. Už ani nevnímám co nohy. Vidím silnici. Vidím Cíl. Konečně. Probíhám. Sedám si a do oči se mi derou slzy. Kombinace vyčerpání, štěstí, endorfinu. Mám to za sebou. Takhle jsem si ještě na dno svých sil nehrábl. Polévám nohy ledovou vodu a vychutnávám si úlevu co se dostavuje. Jak v hlavě, tak v nohách.
Vracím čip. Dostávám tašku se zaslouženým trikem a poukázku na občerstvení. Nohy začínají zase fungovat. Sedím u klobásky a piva. V hlavě se honí směs pocitů a prožitků. Myšlenku, že bych si na přesrok zkusil Jesenický Maraton odsouvám do pozadí. Poloviční trať si ale zkusím zase a velice rád. Nádherná trať, příroda, výhledy. Skvělá organizace. Super, že tento závod nezmizel z termínovky. Takže teď jenom se na příště lépe připravit. Časem 2:25:11 na 22.51 km, jsem si sice splnil mít to do dvou a půl hodin, ale vždycky to může být lepší.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
