• ROZHOVOR: Při takových závodech vám vlci nedovolí zastavit, říká Francke

    Běh v minus 50 stupních není adrenalin pro každého. Honza Francke se na extrémní závod Yukon Arctica Ultra vrátil letos znovu. Minulý rok se jeho žena pokoušela o maraton a letos spolu šli 160 a pak se vydal dál sám na 700kilometrovou mrazivou pouť sám. “Byla to taková naše svatební cesta,” říká Honza.

    Jan Francke miluje zimu. nejraději má drsný Yukon. | foto: Jan Francke

    Jak tě vůbec napadlo vydat se se ženou na Yukon?
    Už kdysi jsem začal číst o polárních výpravách, ani nevím proč, ale láká mě sever. Když jsem pak byl v Kanadě, zjistil jsem, že největší závod je Yukon Arctica Ultra. Řekl jsem si, proč to nezkusit.

    Je složité se na takový závod přihlásit?
    Ani moc ne. Vyplníš přihlášku, když nemáš zkušenosti se zimou, musíš absolvovat kurz nebo zimní závod. Bez toho tě nepustí.

    Fotogalerie

    Vzdáleností je to brutální (700 kilometrů), počasí nevyzpytatelné..
    Nestrašila mě ta dálka, jako spíš počasí a psychická stránka věci. Nejvíc mě ale strašila a zároveň lákala nekonečná příroda kolem. Asi právě divočina a pocit rozlehlosti tě poté láká zpátky.

    Je to extrémní závod. Více se při něm běhá, nebo chodí?
    Dá se běžet, když jsou dobré podmínky. Loni jsem běžel hodně, kolem 70 procent. Letos jsem to spíš šel. Je to dlouhá vytrvalost, zvlášť když za sebou táhneš saně. Popravdě, já nemám rád chůzi, takže radši běžím, pokud to jde.

    V čem byla letos jiná příprava než na váš premiérový ročník?
    Už jsme věděli, jak se připravovat. Letos jsme hodně tahali pneumatiku, loni jsem byl totiž trošku překvapený ze saní, které táhneš za sebou. Trénovali jsme hodně kopce, roviny jsme nechodili. Hodně jsme šli na sílu.

    Co zima? Otužovali jste se?
    Já se otužuju dlouho, ráno jsem a skákal do polozamrzlé vody. Vydržel jsem tam maximálně čtyři minuty, otužilci by se mi vysmáli. Jsem však na zimu zvyklý, neumím si představit, že bych běžel někde na Sahaře, zima je přijatelnější.

    Tvoje žena skončila na stém kilometru kvůli bolavým kyčlím. Už je v pořádku?
    Pořád ji bolí, musíme to řešit.

    S Yukonem máte tedy nevyřízené účty, protože ani ty jsi nedokončil. Hodláte se tam vrátit?
    Ano, nedokončil jsem kvůli zánětu achilovky. Jednu noc napadl sníh, takže se to bořilo. Propříště vím, že se musím připravovat ve sněhu. A ano, je to nevyřízené a my neradi necháváme nevyřízené účty. Určitě se vrátíme. Nechtěl jsem to Petře říkat hned a čekal jsem, až s tím přijde ona. Vidíme to tak za dva roky, až seženeme peníze.

    Procházka zmrzlou krajinou není vždycky idylická.

    Co tě na takovém extrému vlastně láká? Chceš poznat svoje hranice?
    To ani ne. Když jsi v divočině, tvoje jediná starost je jít dopředu, najíst se a odpočívat. Já si ani nebyl jistý, jestli je úterý, nebo středa, nevěděl jsem, kolik je hodin. Láká mě svoboda, animálnost, divočina. Ne poznání sebe sama, to je klišé.

    Když se vydáš na takovou štreku se ženou, jak to ženská zvládá?
    Přesně vím, co by řekla ona: Že se na takových distancích vymazává rozdíl mezi chlapem a ženskou. Já si myslím, že ženský dokážou táhnout trošku víc než chlapi. My jsme nezačali moc rychle, já ale začal zrychlovat. Byly před námi tři ženský. Dvě ženský dokončily tu nejdelší trasu. Psychicky jsou někdy drsnější než chlapi.

    Když jsi zjistil na stém kilometru, že tvoje žena má od začátku problémy s kyčlemi, “pochválil” jsi ji za to?
    Trošku jsem byl naštvaný, že to neřekla dřív. Na druhou stranu jsem na ni byl hrdý, že se kousla a šla. Bylo to emotivní. Ona by to stejně nepřiznala.

    Takže od té chvíle jsi šel sám. Je velký rozdíl jít ve dvou a pak najednou sám?
    Je to ohromný rozdíl. Plusy dua jsou v tom, že ti cesta daleko rychleji utíká a že když jsi na kaši, můžeš to sdílet. Mínusy jsou v přizpůsobení se tempu, a já se nerad přizpůsobuju. Následujících pět dní jsem šel sám, poslední večer jsem došel dva týpky. To bylo něco úplně jiného, dodalo mi to energii, pocit bezpečí, byť ten je v tak drsných podmínkách vždy falešný.

    Nebál ses, že takový extrémní závod může vyvolat mezi partnery ponorku a že možná vyplavou i nějaké zasuté zásadní problémy?
    Dělali jsme si z toho srandu, pojali jsme to jako naši “svatební cestu”, řekli si, že se pozná, jestli se máme opravdu rádi.

    Co tě na sobě nejvíc překvapilo?
    Vždycky jsem překvapený zásobami energie. Myslel jsem si, že to psychicky budu zvládat hůř. Vůbec mě nenapadlo, že bych to mohl vzdát. Žádné zásadní novinky o sobě jsem se ale nedověděl.

    Honí se toho člověku hlavou hodně?
    Přesně tak. Nejdřív je nádherná krajina, svítí sluníčko, máš euforii, během pěti minut tě to sere a jsi na dně. Jednou se ti v hlavě honí spousty věcí, pak zase jen tupě jdeš.

    Polární záře při Yukon Arctica Ultra.

    Vyřešil jsi něco během cesty v sobě?
    Nic moc jsem neřešil. Uvědomil jsem si, jak moc mám rád svou ženu.

    Co všechno si vlastně táhneš na saních?
    Je tam povinný vybavení, spacák, karimatka, vařič, zásoby jídla, náplně do vařiče, bivak.

    Jaké jsi zvolil boty a kolik jsi jich s sebou měl?
    Čtvery. Dvoje Inov-8 Race ultra, jedny větší o číslo a půl, druhé o dvě, pak jsem měl Rock lite s gore-texem. A jedny silniční, ale ty jsem nakonec nepoužil.

    Nebyla ti v tom zima?
    I když byla velká zima, mně nebyla ani jednou. Boty jsem měl o dvě čísla větší, takže se noha mohla trochu hýbat, byl jsem v pohodě.

    Spodní prádlo jsi měl asi merino, co?
    Ano, dole na nohách jsem měl Montane gatě a na tom polartec kalhoty. Nahoře pak taky věci od Montane

    Byl moment, kdy tě během závodu přepadl strach?
    Strach jsem měl každou noc, přes den je skoro každý hrdina, v noci je to náročnější. Já se rozhodl, že budu cestovat v noci, protože byla hrozná kosa, ale bylo to psychicky velmi náročný. Měl jsem tam jednu noc, kdy jsem zažil pořádné dno. Šel jsem asi sedm hodin celkem svižně, pak tam byl hustý les, úzká cestička, úsek dlouhý na čtyři pět hodin chůze, proto jsem chtěl zabivakovat, jenže tam bylo strašně stop od vlků, nakonec jsem se bivakovat neodvážil. Pokračoval jsem a věděl, že mě sledují vlci, chtěl jsem si odpočinout, ale strach mi nedovolil.

    Řešil jsi třeba i to, že smrt může kdykoli přijít, že jí jsi blíž?
    Uvědomuješ si to, je to věc, která tu je, ale nestraší mě to. Ten pocit je spíš pozitivní, bereš to jako samozřejmost.

    Co tě taková cesta, závod naučí?
    Žít skromně, vážit si maličkostí, uvědomovat si, že čas s přáteli je strašně cenný.

    Dostali jste nějaké rady před závodem?
    Každý ti řekne, že vlk na tebe nezaútočí. Jen kdyby měli hlad a našli slabého jedince. Takže ti to moc nepřidá. Měl jsem jen švýcarský nožík. (smích)

    Můžeš mít s sebou zbraň?
    Můžeš, je to tvoje volba.

    Šli jste i po řece, nebál ses, že se propadneš?
    Je tam jistá pravděpodobnost. V mínus čtyřiceti ale stačí, že se namočíš. Jednou jsem si sundal rukavice a během půl minuty jsem necítil prsty.

    Jak to bylo, když jsi potřeboval na velkou?
    Strašná rychlovka, sundáš kalhoty, zasedneš, neutíráš. (smích)

    Láká tě to tam znovu?
    Je tam něco, co nedokážu popsat, vrátil bych se, i kdyby nebyl závod, šel bych se ženou někam pěšky. Rád si ale odškrtnu, že jsem to tam dokončil. Budu se tam vracet celý život.

    500 kilometrů po zmrzlém Yukonu Honza Francke zvládnul. Tady jeho pouť skončila. Do cíle mu zbývalo sto kilometrů.

    Co místní, když potkají někoho jako vy?
    Místní to mají na pohodu, mají nás za magory. Jsou přátelští. Pomáhají. Pořád se smějí. My umíme říct ne, oni občas věší bulíky na nos, protože se stydí říct ne.

    Vodu neseš na těle. Kolik litrů?
    Měl jsem na zádech tři litry ve vaku pod oblečením, aby nezmrzla. Hlavně si musíš hlídat hadičku, vyfukovat zpátky tekutinu, aby ti to v tom nezmrzlo.

    Měl jsi čistou vodu, nebo ionťák?
    Ionťák. V té kose vůbec nemáš žízeň. Musíš si to proto hlídat, napít se každou půl hodinu.

    Jak často jsi jedl?
    Ze začátku každou hodinu, pak to tělo odmítalo. Byl jsem překvapený, jak málo jsem jedl.

    A čím ses krmil?
    Ze začátku hodně sýry, salámy, pak jsem to ani nemohl vidět. Taky jsem jedl čokoládu, oříšky. Je důležité jíst to, co máš rád a na co jsi zvyklý.

    Nějaké další fígle pro podobné mrazuchtivé dobrodruhy?
    Moc si neutahovat boty. V utažených bývá zima. Zbytečně se moc neoblíkat. Měl jsem jednu vrstvu termo, druhou mikinu, na tom lehkou péřovou bundu, když jsme zastavili, přehodil jsem přes sebe tlustou péřovku. Je důležitý se nepotit, to hned zamrzá.

    Kolik kilometrů jsi urazil průměrně denně?
    Ze začátku kolem sedmdesáti, pak to bylo míň.

    Na cestě jsou kontrolní stanoviště. Je jich dost?
    Jsou asi po 55 až 100 kilometrech. Skoro každý den nějaký mineš, můžeš si doplnit vodu, nabídnou ti jídlo. Saně tedy nemáme naložené na celých deset dnů, každý den si můžeme něco nabrat. Odkládat ale nic nemůžeš.

    Co kdyby přišly žaludeční problémy?
    Hodně lidí kvůli tomu skončilo. To se pak nedá.

    Když jsi skončil na 500. kilometru, co s tebou udělali?
    Já jsem došel na point 500 kilometrů a ten byl přístupný po silnici, takže mě nikam nesváželi. Neoficiálně jsem dokončil tedy 500 kilometrů.

    Jak vypadaly následující hodiny?
    Jdeš do teplé místnosti, dají ti teplý jídlo, žena mi donesla pivo. Padla na mě únava a radost současně.

    Lehneš a spíš několik dní?
    Hrozně jsem několik dní jedl, pořád jsem spal. Ale loni jsem byl unavený po 160 kilometrech více než letos po 500. Šel jsem tehdy moc rychle.

    Jakým tempem v průměru jdeš/běžíš?
    Kolem pěti kilometrů na hodinu.

    Za celý závod žádné omrzliny?
    Jen malou na prstech. Dva kluci tam ale přišli o prsty. Já byl dobře vybavený a měl jsem velký respekt.

    Kolik peněz si musí člověk nastřádat, pokud by chtěl dát takový závod?
    Oba dva nás to stálo asi 268 tisíc.

    Není lepší to utratit třeba za auto nebo tak něco?
    Zážitky jsou cennější.

    Šel bys příště radši s kámošem, nebo se svoji ženou?
    Radši se ženou. Nemám takového kámoše, se kterým bych si tak sednul. Možná bych to šel s bráchou, je to taky takový blázen.

    Co je váš společný sen?
    Baví nás cestování a dobrodružství. Neumím si představit žít normální život. Dokud to jde, budeme jezdit. Budeme jezdit i s děckem. Chceme si užívat život na plno, běhat, cestovat. Můj ohromný sen byl jít pěšky na Jižní pól.

    Co ti sport obecně za celou dobu dal?
    Jsem mu vděčný za to, že jsem, jaký jsem, jak žiju, co dělám. Byl jsem tak vychovávaný odmalička, je to moje součást. Naučil mě být skromný, disciplíně, mít radost z toho, že se můžu hýbat.

    Řešíš obecně vybavení? Zajímají tě novinky?
    Je mi to celkem jedno. Neřeším to. Je toho tolik, trh je přeplněný. Nakonec je však všechno stejné. Já mám svoje vyzkoušené věci, novinkám se nebráním, musí mi je ale někdo strčit pod nos.

    Hinza si všechno musel táhnout za sebou. Přesto se občas našel moment, kdy běžel.

    Honzo, který sport hrál u tebe v mládí největší roli, běhání?
    To ne. Úplně původem jsem plavec, do svých patnácti let jsem závodně plaval. Pak jsem šel na sportovní gympl, tam jsem začal dělat triatlon. Táta byl atlet-triatlonista, máma zase plavkyně, byl to přirozený proces.

    Ale k běhu máš kladný vztah?
    Určitě. Velice kladný.

    Co ti z těch tří disciplín šlo nejlíp?
    Ve srovnání s triatlonisty to bylo plavání, protože jsem dobře plaval. Jinak to byl běh, byl jsem schopný běhat docela rychle na to, že jsem to netrénoval.

    Pak tě to omrzelo a chtěl jsi něco náročnějšího a extrémnějšího?
    Přesně tak. Na gymplu jsem dělal silniční triathlon, jenže to pak začala být nuda. V té době jsem cestoval a objevoval kouzlo delšího běhání a vůbec běhu. V Austrálii jsem potkal jednu Australanku, která běhala dlouhý trasy, začal jsem tedy běhat s ní. Strašně se mi to zalíbilo. Tak jsem se vlastně dostal k dlouhým běhům a k extrémnějším věcem.

    Co jsou pro tebe dlouhý trasy?
    Od padesáti výš. Začínal jsem ale kratšími, můj první závod byl asi šedesát kilometrů.

    Jak na to vzpomínáš?
    Jsem závodní povahy, takže jsem byl v čele asi čtyři hodiny, pak jsem dostal strašnou čočku, sotva jsem se doplazil do cíle. Nesrazilo mě to, naopak mě to motivovalo. Není dobré hned vyhrávat.

    Tyhle dlouhý běhy ale nejdou přece napálit, je to o hlavě, ne?
    Je to tak. Dá se říct, že jsem se přesunul postupně od závodní povahy k tomu, že závodíš sám se sebou. To je další krok v běhání a ve sportování.

    Pralo se to ze začátku v tobě hodně?
    Určitě. Několik dalších dlouhých závodů jsem měl problém s tím, že jsem pořád závodil svaly, ne hlavou, bylo to dlouhé a těžké.

    Radil ses se zkušenějšími?
    Ani ne, já si rád hledám cestu sám. Všude tvrdím, že je důležité poslouchat svoje tělo, takže jsem šel cestou pokus - omyl.

    Ne každý ale umí správně poslouchat svoje tělo…
    Určitě. Měl jsem výhodu, že jsem dělal triatlon a měl dobré trenéry, vždycky jsem se zamýšlel nad tím, co dělám. Když mi trenér napsal trénink, tupě jsem ho nenásledoval, ale přemýšlel jsem, co dělám. Když mi napsal, že půjdu desetkrát dva kilometry na devadesát procent a já se necítil, řekl jsem si, že není ten správný den.

    Když ses chystal na dlouhé tratě, jel jsi podle tréninkového plánu?
    Něco jsem si vytvořil já sám bez trenéra, bylo to převážně na vytrvalost, buď jsem déle běžel, nebo šel na dlouhý výlet do hor. Prostě hodně vytrvalost. Spousta lidí si myslí, že jsme denně běhali padesát kiláků, to je ale hloupost.

    Čím se vlastně živíš?
    To je těžký specifikovat. Přes léto máme na Mácháči rekreačku, postavili jsme tam bar, tak děláme se ženou za barem. Jinak většinou odjedeme někam do světa. Vedeme takový kočovný život. Přes léto je větší příjem, ten nám umožní někam vyjet. Teď jsem byl v Kanadě na stavbě. Přináší to zážitky, poznáš nový lidi, to mě naplňuje nejvíc. Neumím si představit, že bych dělal někde od pondělí do pátku.

    Zajímá mě to vzhledem k tomu, že tvoje sportování přece jen vyžaduje spoustu času.
    Já hodně trénuji za běžného provozu. Jsem nepřítel posilovny, v tom mi dala hodně práce na stavbě, nabral jsem tam hodně svalové hmoty. Dělali jsme v dešti celý den s kladivem.

    Tak to se hodí při dlouhém závodě, zvyklý na špatně počasí, že?
    Když mám cíl, s počasím nemám problém. Naopak, užívám si, když je hnusně.

    Jdeš za cílem hlava nehlava?
    Ano. Moje žena je naštěstí stejný blázen, takže se tolerujeme. Když já budu mít cíl, ona mi bude pomáhat. Jediný, na co se ohlížím, je zdraví. Mám zkušenosti z triatlonových let, kdy jsem přecházel různé záněty, teď už rozhodně ne.

    Chystáš se na nějaké české závody?
    Letos je můj hlavní cíl mistrovství světa v triatlonu na Sardinii. Chci tady běžet přespoláky. Pak ještě nějaký dlouhý běh, který bude mým letošním cílem. Sám pořádám běh na Mácháči.

    Jan Francke

    2015
    Ultra běhy
    Yukon Arctic Ultra 700km - dnf (ale na 500km 3. :)

    2014
    Ultra běhy
    Yukon Arctic Ultra 100mil - 3.místo

    Dlouhý triatlon
    Swissman X-treme - 13.místo

    2013
    Ultra běhy
    Horská výzva Jeseníky 65km - 2nd overall
    Krakonošova 100km - 33.místo celkově

    Terenní triatlon
    MS Xterra  - 21.místo  Elite
    Xterra Germany - ME - 10. místo Elite
    Xterra Czech - Světový pohár - 19. místo Elite
    Xterra Krusnoman -  Czech tour - 4th Elite
    Off road triathlon Vansdorf - 2nd overall
    Auto Enge off road triathlon - 1st
    Rohozecky triathlon (run-bike-4 beers:) - 1st overall

    Orientační běh
    Czech mtbo pohár - 8.místo long distance, 23.místo middle distance

    Bohemia 5ti denní  - 3. místo v  M21C kategorii 

    Český pohár orientačního běhu Kokorin - 7.místo M21C 

    Více najdete na blogu Honzy

    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    ROZHOVOR: Při takových závodech vám vlci nedovolí zastavit, říká Francke

    V81l47a83d18i78m21í80r
    F63i83a96l60a
    RESPEKT!!!
    Š51á10r57k95a
    P14e42t23ř97í48č53k67o23v87á
    Moc pěkný článek! Gratuluji a přeji mnoho dalších úspěšných výprav!
    V15á45c91l43a55v
    P56ř60í89v53o19r29a
    Foto V Rusku jsem si při mínus 30 cigárem utrhnul kus pysku a vousy jsem měl samý led docela by mně zajímalo jak se vyrovnal...
    J78a58n
    N83o78v22á89k
    kde na takové pošuky chodíte?

    V diskusi jsou 4 příspěvky, poslední příspěvek 5. 5. 2015, 16:10



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.