Patřím k lidem, který celý život dělali trochu od jednoho, trochu od druhého, ale nic zcela pořádně. Ráda sama sebe označuji jako typ „sprinter“ (proti typu „vytrvalec“), ale ve skutečnosti to znamená, že nemám vypracovanou žádnou vytrvalost. Zcela jasně se to projevuje pravidelně při dobíhání tramvaje.
Jakmile je vzdálenost delší než klasická základková „šedesátka“, začne mě píchat v boku a dech nechávám daleko za sebou, dopředu mě pak tlačí jen vůle zase nepřijít pozdě (což je další moje neřest). Když jsem začala pravidelně lézt, zjistila jsem, že zadýchávání se mi neděje jen u tramvajových epizod. Jako hrdě vyléčená astmatička jsem začala pociťovat, že by bylo ku prospěchu věci se sebou něco udělat. Už jste si to taky někdy říkali? Výborně!
Dostala jsem radu, že na zlepšení vytrvalosti při lezení se skvěle hodí běh (společně s jízdou na kole pro mě krutě nudná, ne-li přímo hororová činnost). Všimněte si, jaký byl můj myšlenkový proces – nejdříve činnost, která mi nejde, označím za nudnou, abych měla výmluvu, proč jí nedělat. Posléze, když přijdu na to, jak průhledná výmluva to je, abych nebyla za lemru, ji ve své mysli označím za hororovou, aby bylo jasné, že dělat něco takového svému tělíčku by bylo přímo ohavné. A tak jsem tuto myšlenku nechala ležet ve své mysli a nechala ji inkubovat. Pozor, to není náhodný termín, je to terminus technicus pro jednu z fází tvořivého procesu.
Určitě už jste slyšeli rčení, že nejlepší nápady přicházejí na záchodě, ve vaně nebo před usnutím? Je to pravda, tyto situace mají společné to, že je Váš mozek ve stavu relaxace, převáží v něm alfa mozková aktivita a má prostor na asociační a konsolidační procesy. To znamená, že si může v klidu prolistovat katalogy záměrně i mimoděk získaných informací, dát je do souvislostí s již zažitými zkušenostmi a vzpomínkami a vyplivnout nějakou zcela novou hodnotu. Bohužel toto nefunguje vždy, když si sednete na záchod, mysl zároveň potřebuje podprahovou informaci, že řešíte ten či onen problém.
Takhle mi to v hlavě všechno leželo, když jsem odjela na dovolenou do Norska. Chodili jsme po městech, v přírodě, projížděli krásná zákoutí a pak v jedné dřevěné chaloupce si jen tak mimoděk prohlížím obrázky v norském časopisu a zrak mi padl na nenápadnou tabulku: Jak uběhnout 5 kilometrů od nuly za 8 týdnů! A bylo to.
Navzdory místním terénním podmínkám a bez běžeckých bot jsem do toho šla hned druhý den. Vybrala jsem v rámci možností co nejrovnější úsek a s přesným návodem, jak na to, jsem začala poklusávat. Celý systém je založen na takzvaném indiánském běhu. Chvíli jdete a chvíli běžíte. A pro úplné začátečníky je to skutečně přátelský program, počítá s tím, že nemáte žádnou vytrvalost dechovou, ani svalovou, klouby ani šlachy nejsou na podobnou zátěž zvyklé a vaše psychika k překonávání krizových okamžiků při běhu taktéž ne. Postupně se tedy přidává jak délka tréninku, tak jeho obtížnost, tedy procento běhu versus chůze.
Vždy jsem obdivovala lidi, kteří jednoduše přejdou z chůze do běhu a běží a běží, téměř jak dlouho chtějí. Jen tak. Jako by to nic nebylo. A zároveň jsem věděla, že to já nikdy nemám šanci zvládnout (v psychologii se tomu říká „limitující představy“, můžete je mít v jakékoli životní oblasti, a skutečně ovlivňují váš výkon, protože když věříte tomu, že něco nezvládnete, tak taky ne. Jak jednoduše si můžeme kazit život, že?) a to mě blokovalo v tom vůbec začít.
První týden má trénink dlouhý pouhých 12 minut! 5 minut chůze na rozehřátí, 1 minuta pomalý běh, 5 minut chůze k nabrání dechu, 1 minuta pomalý běh a to je vše. Dech mi došel „až“ v 55. vteřině druhého běhu a těch zbylých 5 vteřin už jsem nějak doklepala. Bylo to báječné, poskytlo mi to hned do začátku dobrý pocit, že něco opravdu můžu zvládnout a to mi dodalo dostatečnou motivaci v tom pokračovat. Stejný cyklus se opakuje třikrát v průběhu prvního týdne (doporučuje se pondělí, středa a pátek nebo sobota).
Už slyším hlasy ostřílených běžců „musíš běžet pomaleji, když ti dochází běh“, „to ani nemá cenu se kvůli dvanácti minutám oblíkat“ nebo „to určitě děláš něco špatně, umíš ty vůbec běhat?“. Ne, neumím, a proto začínám od nuly a postupně zvykám své svaly i plíce na zátěž tohoto typu. Bez nadměrného zatížení i bez špatných pocitů, že jsem úplně nemožná. Podívejte na přiloženou tabulku, jak na Vašich prvních 5 kilometrů za 8 týdnů. Běhu zdar!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
