Před pár dny mi zavolal kamarád, jestli bych si nechtěl jít v sobotu brzy ráno zaběhat. Jako správný blázen, který pokaždé skočí po možnosti udělat něco šíleného, jsem bez váhání souhlasil, i když akce začínala už v půl šesté. „Super nápad, jdu do toho!“ Když jsem to pak volal přítelkyni, nesmírně jsem ji tím pobavil: „Ve čtyři vstávat? Jen si jdi, já se hezky prospím.“
Druhý den mne však začala pomalu opouštět odvaha - běhat v tuhle hodinu není úplně můj šálek kávy. Naštěstí mi zazvonil telefon: „Ahoj miláčku, bude ti vadit, když poběžím s tebou?“ Odvaha byla nazpět. V sobotu po půl šesté jsme už stáli na vyhlídce Žižkovské věže s čerstvě nafasovaným triky, vypůjčenými Ultraboosty a plni očekávání. Sledovat z takové výšky ospalou tichou Prahu byl úchvatný pohled. Až takový, že jsem málem přeslechl organizaci běhu s rozdělením do skupin podle délky trasy ( pět a osm kilometrů) i možností seběhnout si seshora po více než osmi stech schodech dolů.
Jdeme na to! My odvážnější nebo chcete-li bláznivější, se pouštíme po svých. Při představě, kolik mám pod sebou metrů „ničeho“, se mi podlamují kolena. „Proč jsem proboha šel tudy, vždyť nesnáším výšky.“ Protože za mnou běží spousta dalších lidí, sbírám odvahu a snažím se na to nemyslet. Soustředím se na snižující se číslovky pater 24, 23, 22... a najednou jsem dole, tak akorát, abych mohl s ostatními vyrazit na Letnou.
První živé duše potkáme až v Riegrových sadech. Nevěřícně na nás zírají, evidentně ještě pokračují ve včerejším večírku. S úsměvem jim máváme a pádíme z kopce, pro zpestření pozpátku a hned na to si dáváme pod vedením trenérů rozcvičku.
Pak se rozběhneme - občas si připadáme jako fakíři, to když přeskakujeme lahve rozbité po bujaré noci. Na Václaváku vyrušujeme překvapené turisty a noční hlídače. Situace se opakuje na nádvoří Národního divadla. Tady se nejenom kocháme pohledem na umělecké instalace, ale také na společensky unavenou partičku, která při pohledu na třicet stejně oblečených a v tak brzkou hodinu běžících lidí křičí „Neběhejte, smažte!“ Naštěstí si jejich slova nebereme k srdci a pokračujeme dále.
Na magicky působícím, téměř prázdném Karlově mostě si nás fotí japonští turisté a stáváme se součástí svatebních fotografií hned několika mladých čínských párů. Nezůstáváme ušetření ani dalším objektivům zahraničních milovníků památek, někteří s námi dokonce kousek popoběhnou nebo si alespoň plácnou. Atmosféra je vynikající.
Po náročném výstupu po Letenských schodech na nás u metronomu čeká překvapení - okolo obřího kyvadla je naskládáno několik desítek modrých karimatek a vítá nás cvičitelka Eva, připravená provést nás závěrečným strečinkem. Kolemjdoucím se tak naskýtá úchvatný pohled na stovku nadšenců protahujících se při józe.
Závěrečná snídaně už byla jen skutečně sladkou tečkou originálně prožitého rána. Krásně to shrnula moje přítelkyně Soňa: „Opravdu to stálo za to, vstávat tak brzy!“
