Doporučujeme

6 Cradle Mountain Run: Selfie | foto: Ondřej Pavlů

Běhání v ráji: šest tipů jak si užít ultramaraton

  • 2
Splnil jsem si sen, kvůli němuž jsem s ultramaratony před necelými dvěma lety začal. Úspěšně jsem doběhl Cradle Mountain Run, 82 kilometrů dlouhý závod napříč tasmánskou divočinou ve společnosti vombatů, tasmánských ďáblů a jedovatých hadů. Přečtěte si ponaučení, která jsem si odnesl.
Reklama

Cradle Mountain Run je skromná legenda australského ultra trail runningu a jeden z nejstarších běhů svého druhu na červeném kontinentu vůbec. S parametry 82 kilometrů a hodně přes dva tisíce metry převýšení kopíruje trasu slavného Overland Tracku napříč člověkem nepolíbenou divočinou v Tasmánii. Až do roku 1981 byl Overland Track považován za náročný několikadenní pochod. Pak se ale jeden bujarý večer parta místních běžců vyhecovala, že by to mohli přeběhnout během jednoho dne.

10 Cradle Mountain Run: Krajina

Navzdory své téměř čtyřicetileté historii si závod dodnes zachovává původní genius loci. Žádní sponzoři. Žádné reklamy. Žádné hodnotné ceny. Vítěz dostane papírový diplom a rytinu svého jména na putovní trofeji. Závod má tvrdá kvalifikační kritéria, která nepřipouští žádné výjimky, hvězdné běžce nevyjímaje. Kapacita je 60 lidí a každý rok se naplní do pěti minut od spuštění přihlášek.

Ale pojďme na věc. Jaký tedy byl můj závod a jakých pravidel je dobré se při podobných dobrodružstvích držet?

1.Hlavně se dostat na startovní čáru

O ultramaratonech se tvrdí, že nejtěžší je dostat se na startovní čáru. Při vysoké tréninkové zátěži není těžké odpálit si achilovky, natáhnout sval, přetížit koleno nebo si během tréninků v technickém terénu oddělat kotník. To se bohužel podařilo mně. Na Štědrý den, pět týdnů před závodem. Následovaly necelé tři týdny bez běhání. Pak jsem dva týdny zlenivělé tělo znova rozhýbával a hurá rovnou na startovní čáru.

Během posledních dvou až tří týdnů před závodem je potřeba být opatrný, nezkoušet nic nového, nesnažit se o nový osobák na pětce ani nehonit na poslední chvíli kilometry. To je klasická chyba, která v lepším případě skončí unavenými nohami ještě před startem závodu.

2.Nepřepal to
Reklama

Na každém ultra potkáš borce, kteří do toho na začátku začnou řezat hlava nehlava, abys je o čtyřicet kilometrů později viděl motat nohama. Mnohem rozumnější je rozjet to postupně. Eliminuješ riziko výbuchu a s každým předběhnutým závodníkem ti poroste sebedůvěra. A hlavně, ultramaratony začínají až na 42. kilometru.

Kvůli svému tréninkovému výpadku a stále ještě ne úplně zdravému kotníku jsem Cradle Mountain Run rozběhl hodně konzervativně. Díky tomu jsem ale na rozdíl od mnoha jiných v druhé polovině závodu nevytuhnul. Na 50. kilometru jsem se pohyboval kolem desátého místa a na první místo ztrácel 26 minut. Nakonec jsem ale od vítěze dostal jen 23 minut a doběhl si pro pátý flek.

Fotogalerie

3.Táhni za jeden provaz

Ultramaratony bys měl běžet v tempu, v jakém ti nedělá problém konverzovat, aniž bys po dvou větách začal polykat andělíčky. Se závodníky na trati vždy prohoď pár motivačních slov. Občas se zakecáš i na podstatně déle. Nejste totiž soupeři. Jste spíše takoví bratři v triku. Spíše než mezi sebou soupeříte společně s tratí samotnou. A vítězem je každý, kdo se dostane do cíle.

Ultramaratony jsou dneska tam, kde byly ještě pár let zpátky maratony, než se z nich stala mainstreamová záležitost. Závodníci se navzájem znají a závody si stále drží i svůj sociální rozměr. Jasně že při doběhu do cíle si nedáte nic zadarmo. Zároveň se ale nemusíš bát loktů v žebrech ani sešlápnutých achilovek od nadržených poloprofíků.

4.Jez, i když jíst nechceš

Na delších distancích člověk obvykle nemá zrovna dvakrát velký apetit. Zejména pokud už si pochutnal na několika energetických gelech. Pravidelně nejíst je ale spolehlivá cesta do pekla. Než hasit krize je lepší jim předcházet pravidelným doplňováním paliva. A to i když se na to fakt necítíš. Důležité je také okamžitě reagovat na jakékoliv náznaky křečí nebo fyzické slabosti.

Když mě asi na 50. kilometru začaly tahat hamstringy, hned jsem do sebe nasypal tubu solných tablet a prolil se namíchanými elektrolyty. Za chvilku se nohy zase rozběhly. Čtyři kilometry před cílem se mi začaly trochu motat nohy. Z představy dalšího gelu se mi sice zvedal kufr, přesto jsem ho do sebe natlačil, představujíc si, že se láduju hamburgerem.

5.Užij si to

Ať už je cílem sebepřekonávání nebo obdivování krás přírody, ultramaratony jsou pro většinu smrtelníků především zážitkem. A tak je k nim potřeba i přistupovat. Těžko uběhneš 100 kilometrů, pokud tě to nebaví. Pokud tě rozhodí bebíno na rozbitém koleni. Pokud chceš hodit flintu do žita při prvních křečích. Nebo pokud se ti strachy stáhne zadek, když potkáš jedovatého hada. Pozitivní přístup k závodu tě dostane do cíle spolehlivěji než stokilometrové tréninkové týdny.

Běhání je tak trochu moje droga. A tenhle závod byl dost slušnej 9.5hodinovej trip. Doslova jsem utekl z běžné reality. Viděl jsem úžasný věci. Cítil silný prožitky. Měl nadpozemskou sílu. A hned po proběhnutí cílovou páskou jsem chtěl víc.

6.Odměň se

Nejdřív jsem se ale chtěl pořádně nažrat. Jídlo miluju a dokážu si ho vychutnat v jakékoliv formě či podobě. Jídlo po ultramaratonu je ale jiná liga. Když do sebe deset hodin v kuse tlačíš gely a müsli tyčinky, fakt se těšíš na ten hamburger v cíli. Na chipsy, colu, pivka, gumový medvídky, hranolky. Vlastně úplně na cokoliv. Protože víš, že to bude chutnat jako nebe s příchutí ráje a fialek. Často je to právě představa pozávodních hodů, co mě žene do cíle a pomáhá mi nevnímat bolavého člověka.


Epilog

Když se ti podaří spojit výše popsané elementy, máš zaděláno na skvělý den. Mně se to až na drobné klopýtnutí v prvním bodu podařilo dokonale. Technicky velmi náročnou 82 kilometrů dlouhou trať jsem zdolal za 9 hodin a 34 minut a při svém druhém nejdelším běhu v životě si doběhl pro poměrně překvapivé páté místo. Hlavně jsem si ale závod náramně užil. Nepřišla žádná krize, žádné černé myšlenky, žádné nadávky. Strávil jsem parádní den na nejčerstvějším vzduchu na světě, viděl super scenérie, pokecal s několika ostřílenými borci, potkal spoustu tasmánské fauny (skoro až moc) a zase o něco více poznal sám sebe a své možnosti.

Tak vzhůru na to, člověče!

Ondřej Pavlů

Běhá odmala. Odkojen byl na dráze, dorostl v lese při orientačním běhu a v Austrálii ho začaly bavit delší trailové vzdálenosti. Pracuje v Sydney jako manažer digitálního marketingu.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

2 příspěvky v diskusi

Reklama