• Jak mě běh chytnul a už nepustil

      7:49
    Ne každá motivace začít běhat je ta správná. Na druhou stranu, když se člověk zakousne a vydrží, nabízí běh neuvěřitelné možnosti seberozvoje a zdokonalování sebe sama. A tak už si bez běhu svůj život nedovedu představit...

    Běh mě prostě chytil | foto: Marek Odstrčilík, iDNES.cz

    Jako dítě jsem milovala všechny kolektivní sporty. Pravidelně jsem vyrážela s kamarády ze sídliště hrát basketbal, volejbal, s kluky fotbal a spoustu dalších aktivit. Tělocvik ve škole jsem měla ráda, bavily mě dovednostní aktivity, byla jsem celkem šikovné dítě. Na druhou stranu, nikdy jsem nic nedělala „závodně“. Spousta dětí chodila do sportovních kroužků, já ne. Hrála jsem na housle a rodiče měli strach, abych si třeba nezlomila ruku. 

    Střední škola pro mě ale byla, co se sportu týče, celkem utrpení. Ve třídě nás bylo 32 a z toho bylo 29 holek… Hodiny tělocviku se nesly v duchu: „pozor, letí na mě balón, rychle pryč“. Moc jsme tedy míčové hry nehrály, pořád se dělal aerobic a podobné věci. A pak tu byla atletika… Bavily mě sprinty, na ty jsem měla „natrénováno“ právě z těch míčových sportů, ale když mělo každý rok dojít na uběhnutí „dvanáctiminutovky“, byla jsem nešťastná už měsíc předem. Nevěděla jsem, jak pracovat s vlastním tělem a dechem. Nesnášela jsem to. Neodbytně jsem prohlašovala, že běhat mě nikdy nikdo nedonutí. Pak přišel zlom. Asi před třema lety, ve čtvrťáku na vysoké, jsem zjistila, že moje váha dosáhla hranice, o které jsem si nemyslela, že ji můžu někdy překročit. Bohužel, stalo se. A tak došlo i na běh.

    V rámci jednoho portálu o hubnutí jsem se seznámila se slečnou, která na tom byla podobně a navíc bydlela kousek ode mě. Slovo dalo slovo a začaly jsme spolu chodit „běhat“. Většinou jsme se sešly tak jednou týdně. No, o běhu nemohla moc být řeč, pět minut běhu, pět minut chůze, víc jsme nezvládly. Dnes už vím, že jsme si zbytečně přepálily tempo, ale tehdy jsme měly pocit, že pokud nepoběžíme dostatečně rychle, tak to nemá vlastně smysl. Naše asi 4 kilometrová trasa byla stále nepřekonatelný problém. Není tedy divu, že nám to nevydrželo déle, než dva měsíce. Sama jsem pak občas ještě zašla na tu naši trasu zaběhat. Když jsem poprvé ty 4 kilometry uběhla, měla jsem neuvěřitelnou radost. Občas jsme ještě s kamarádkou spolu zašly, ale žádná pravidelnost v tom nebyla. Brzo mě to ale přestalo bavit. Váha nebyla dost silná motivace na překonání celoživotního odporu. 

    O rok později jsem toho měla hodně ve škole, měla jsem před státnicemi a potřebovala vypustit páru. Začala jsem znovu běhat. Pomalu, nic jsem nehnala. Nechtěla jsem v té době hubnout, jen si prostě vyčistit hlavu. Vydržela jsem takhle běhat dvakrát týdně asi čtvrt roku. Pak jsem odstátnicovala, přišlo uklidnění a s tím i vypuštění běhu. 

    Rok se s rokem sešel a moje váha dosáhla rekordní hranice. Vážila jsem při 168 cm 84 kilo. Při squashi, který jsem měla ráda, jsem přestala stíhat, do schodů jsem se zadýchávala a kamarádi začali mít velmi trefné poznámky. V září loňského roku jsem se rozhodla s tím něco udělat. Zase jsem začala s tím, co už jsem několikrát zkusila. S během. Už jsem věděla, jak na to. Že musím začít pomalu a hlavně pravidelně. Zase jsem to ale nevydržela… Do prosince se mi sice podařilo zhubnout asi tři kila, ale rozhodně to nebylo to, co jsem potřebovala, váha prostě nebyla moje životní priorita.

    Pak přišel životní veletoč, po sedmi letech se mi rozpadl vztah. Mým jediným cílem bylo nezbláznit se. Rozhodla jsem se, že prostě letos v létě poběžím půlmaraton. Potřebovala jsem nějaký „osobní projekt“, který by mi pomohl překonat tohle období. Domluvila jsem se s kamarádem, který dělal závodně atletiku, že mě bude trénovat. A tak jsem v lednu začala běhat. Opravdu běhat. Rozmanité tréninky s fartleky, kopci, tempovkami, dlouhými běhy… Bavilo mě to, těšila jsem se na každý trénink. Trénovala jsem pětkrát týdně. Ve volných dnech jsem měla obrovskou potřebu vyběhnout, ale věděla jsem, že ke správnému tréninku patří také dobrá regenerace. Uběhlo pět měsíců a běhám pořád. 

    Mám za sebou také první závod, jarní Běh Lužánkami, kde jsem skončila uprostřed výsledkové listiny. Dnes si už edovedu představit, že bych vynechala trénink. Baví mě to, vypustím přebytečnou páru i emoce. A světe div se, zhubla jsem deset kilo. Nic jiného než běh v tom není. Nebyl to záměr, šlo to samo. Squash se mi hraje mnohem lépe, do schodů se nezadýchávám, kopce, které jsem loni horkotěžko  „vyfuněla“ pěšky, letos s lehkostí vybíhám. Cítím se o 100 % lépe, snížil se mi krevní tlak, tepovka pomalu a jistě klesá… Pozitiv bych našla ještě mnohem víc. 

    Ale to největší pozitivum je, že si už svůj život bez běhu nedokážu představit. Stal se součástí mě samotné. Není to dřina ve smyslu psychické námahy, i když fyzicky mi některé tréninky dávají hodně zabrat. Je to relax, který si nenechám vzít. Běh je něco, co mi dalo duševní pohodu a klid. A přesvědčuju se o tom znovu a znovu každý den. Běh je slunce v mém životě, běh je moje jistota, běh je pro mě základ úspěšného dne.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.