Řekl jsem si, že bych mohl trochu protáhnout nohy...
Běhat jsem aktivně začal zhruba před šesti týdny, nikdy předtím jsem žádný sport nedělal. Spousta mých kolegů a kamarádů také běhá nebo začala běhat, tak jsem si řekl, že bych si po práci v kanceláři mohl taky trochu protáhnout nohy. Celý svůj krátký pracovní život jsem musel přes den stát, díky tomu jsem získal jakousi odolnost proti bolesti nohou. V kanceláři máme polohovací stoly a tak se snažím stát i nyní při práci u počítače.
Nechal jsem si tedy u pána v oddělení běžecké obuvi poradit, jaký typ bot si mám koupit. Pár dnů na to jsem si navlékl kraťasy, obnošené reklamní tričko, nazul boty a vyrazil.
První dva týdny jsem běhal trasy mezi pěti a sedmi kilometry vždy kolem Stromovky, občas jsem to vzal nahoru přes Letenské sady. Vždy jsem přišel domů ve skvělé náladě s vyčistěnou hlavou, což byl primární cíl mého běhání. Něco tomu však chybělo. Věděl jsem, že ani zdaleka jsem ještě nebyl na hraně svých sil.
Začal jsem se tedy dívat na různá videa a weby o běhání a snažil se najít nějaké techniky, které by mi pomohly. Zkusil jsem se pořádně protahovat před závodem a po něm. Jinak jsem nic rapidně nezměnil. O zhruba týden později jsem si dal svoji první „desítku“. Super pocit, ale pořád to nebylo ono. Říká se, že když dá člověk 10 km, tak do půlmaratonu je to už jenom kousek.
Půlmaraton kolem Vltavy
Domluvil jsem se s kolegou z práce, že zkusíme proběhnout půlmaraton kolem Vltavy. On jej taktéž ještě nikdy neběžel, ale běhá trochu delší dobu než já, zhruba desetikilometrové tratě.
Vyrazil jsme v 9:30 s tím, že se s kolegou sejdeme v 10:00 před Tančícím domem. Nastavili jsme si svoje ideální tempo a občas byla možnost si i povídat. První krize přišla kolem 12. kilometru, kdy jsme oba dostali obrovskou žizeň. S sebou jsme nic neměli a já jsem měl ještě tu nevýhodu, že jsem se ráno málo najedl, takže mě pobolívalo břicho. Zachránila nás benzínka na 14. kilometru, kde jsme do sebe v rychlosti kopli malý džus. Po občerstvení už jsme čekali jen příjemný konec, který si užijeme na maximum. Moje plány mi zhatil pár minut poté puchýř pod levým prsteníčkem na noze kvůli srolované ponožce. Zatnul jsem tedy zuby a běžel přes bolest. Nakonec jsme to zvládli bez pár sekund za rovné dvě hodiny. Pro nás oba výborný čas, měli jsme dost, ale já chtěl ještě víc...
Dám si burger a nealko pivo a zkusím Maraton
O další dva týdny později jsem se rozhodl zkusit „plnou palbu“. Říkal jsem si v duchu, že prostě poběžím, co to půjde, a až nebudu moct, tak skončím. Začal jsem tedy studovat články o přípravě na maraton.
Prý nemá cenu razantně měnit jídelníček, protože tělo by se necítilo v kondici. Den před závodem jsem si proto dal burger a nealko pivo a cítil se skvěle. Řekl jsem o svém plánu kolegům, kteří si klepali na čelo, což zvýšilo mou motivaci. Večer jsem si připravil všechno oblečení a doplňky - boty, funkční ponožky a tričko, běžecké kraťasy, isodrink, energetický gel a energetickou tyčinku. Všechno jsem narval do běžecké ledvinky nebo kapes a těšil se na budíček v 5:30.
Bylo 6:16 a já vyrazil....
Venku bylo krásně. V kuchyni jsem si rozmixoval banán s polníčkem a zajedl to ještě jedním banánem. Pomalu jsem se převlékl, vazelínou se pojistil proti tření v zadní části těla. Bylo 6:16 a já vyrazil směr Libčice nad Vltavou. Ráno bylo opravdu krásné a první kilometry ubíhaly jako po másle. V Roztokách, po devíti kilometrech, jsem si naplánoval své první občerstvení: tři loky drinku.
Další jsem plánoval po osmi dalších kilometrech, bohužel jsem se však nepodíval, jaký kopec na mě předtím čeká. První jeho půlku jsem zvládl běžet v relativně neměnném tempu. Ale sil ubývalo rapidně rychle. Nemělo cenu si hrát na hrdinu, a tak jsem se rozhodl poslední kilometr dojít rychlou chůzí. Alespoň jsem měl čas si pořádně protáhnout kotníky, protože mě začaly nepříjemně tahat. Kopec byl za mnou, hurá! Dávám dalších několik loků pití.
Musel jsem si ještě něco málo nechat na pět kilometrů, které mi chyběly do Libčic. Zhruba v půlce cesty mě ale přepadla strašná chuť na jakékoliv ovoce. Myslel jsem na jakýkoliv kompot. Jaké milé překvapení, když jsem viděl pár metrů od cesty třešeň s dozrálými plody. Několik třešní jsem zhltnul s tím, že jsem se nezapomněl stále hýbat, abych nezatuhl. Dodalo mi to sílu a cítil jsem se skvěle. Zbytek cesty byla pohoda.
Po první polovině přichází krize
Dorazil jsem do Libčic a u prvních potravin vyndavám energetický gel, který následně zapíjím zbytkem drinku. V rychlosti koupím neperlivou Mattonku a vyrazím přes město. Na konci zahybám zpět na tu samou cestu odkud jsem přiběhl. Cestou zpět neodolám několika třešním. Hřeje mě pocit, že už jsem za půlkou. Dorazím zpět do Úholíček, kde se vydám trochu jinou trasou než předtím. Slunce ale nepříjemně pálí a nikde žádný strom. Začíná mě bolet hlava. Proto odbočím na polní cestu k lesu. Asi po půl kilometru mi dojde, že jsem to neměl dělat. Ocitám se najednou uprostřed rozpáleného pole a přede mnou, podle mapy, další tři kilometry asfaltky beze stromů.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Začíná mi být nevolno a bolí mě žaludek i hlava. Nohy vzdorují a lýtka pumpují bolestí. Teď bych potřeboval někoho, kdo by mě vzal za rameno a vyhecoval. Nikdo tam však nebyl. Zavřel jsem oči a slíbil si, že když to nevzdám, tak si hned po téhle cestě dám pořádnou dávku pití. Zatnu svaly a vyrazím rychlou chůzí přes pole. Žaludek se ozývá, jen tak tak zadržím zvracení. Poté, co sním energetickou tyčinku, se žaludek zklidní.
Po několika minutách se objevují první domy. Jsem na okraji Roztok, cesta mi vždy víc utíká, když kolem mě jsou domy a ostatní lidé. Přidám do kroku, protože bolest se už pomalu vytrácí. Krize je za mnou a já plný euforie, protože na konci téhle dlouhé cesty už mě čeká jen rovinka do Prahy. Chytám na přechodu frontu aut, kterou využiju na protažení kotníků a stehen. Sbíhám po hlavní silnici a ocitám se na cestě, odkud jsem přiběhl. Čas už mě v tuto chvíli nezajímá, důležité je doběhnout.
Rovinka z Roztok kolem Přírodního parku Trója ale k mému překvapení už nebyla tak hezká jako brzy ráno. Nikde žádný strom a slunce pálilo na hlavu. Proklínal jsem se, že jsem si nevzal žádnou pokrývku hlavy. Běžím po krajnici a myslím jen na to, až si dám doma sprchu. Příjemným překvapením pro mě je, že mě žádné auto nevytroubilo, ačkoliv jsem očividně trochu zavázel. Každý mě objel nebo zpomalil a čekal, až projede auto z protisměru.
Dokázal jsem to!
Konečně vidím ceduli s nápisem Hlavní město Praha. V duchu si jásám. Moje tělo už ale rezignuje a dává mi jasně najevo, že jsem se asi zbláznil. Jsem zhruba na 39. kilometru a mám toho dost. Můj běh připomíná kulhání, hlava mi chce vybuchnout. Pití už je dávno v čoudu, a tak se ponořím hluboko do sebe a snažím se na nic nemyslet. Ponořit se do stavu „flow“. Z hlavní cesty sbíhám do cyklostezky kolem řeky, která se napojuje na Stromovku. Potkávám několik cyklistů a hlava mi říká, ať se jich zeptám na pití.
NE! říkám sám sobě. Drž hubu a běž! A tak jsem držel hubu a běžel. Jsem už ve Stromovce a mám pocit, že umírám. Vidím dopravní značku, která mi označuje konec trasy. Posledních pár metrů ještě ze sebe vyždímu to minimum sil, co mi zbývá. Dotýkám se značky, zvedám ruce nad hlavu a užívám si explozi endorfinů. DOKÁZAL JSI TO! Blázne!
Chci další dávku!
Po zhruba minutě se dívám na mobil, na kterém se ukazuje výsledný čas 4:29:32. Trasa se mi sice započítala o 300 metrů méně, ale dle jiné mapy to bylo přesně 42,2 km. Píšu smsku přítelkyni, že jsem v pořádku, a kulhám si to zbývající kilometr domů asi další půl hodinu. Sundám boty i ponožky a jdu bos. Doma dávám sprchu a piju po malých locích vodu. Chytá mě hnusná zimnice. Lehám na gauč a spím jako mimino.
Den poté se cítím o dost lépe, než jsem předpokládal. Svaly mě jen příjemně pobolívají. Kolena a kotníky téměř necítím. Splnil jsem si jeden ze svých životních cílů a mám chuť na další (delší) dávku běhu!
Co udělám pro příště jinak?
Rozhodně začnu s nějakou lepší stravou, protože je mi naprosto jasné, jak to tělu pomůže. Věřím tomu, že při lepším jídelníčku a důkladnějším tréninku bude možné hranici posunout úplně jinam. Bude zřejmě lepší si vzít na delší tratě nad 20 km běžecký batoh. Do ledvinky toho moc nenacpete. Kdyby bylo ještě větší vedro, tak bych nestačil s pitím. Zkrátka, jíst a běhat tak, jak si tělo žádá. Nemá cenu se řídit striktně nějakými papíry. Je to jen v hlavě...
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
