• Já běhám, tati! Jak jsem našla lásku k dříve nenáviděnému běhu

    Když mě do něj jako malou nutil táta, nemohla jsem se s během skamarádit. Dnes jsem si k němu našla cestu sama. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale já běhám.

    S holemi v akci | foto: archiv Markéty Demlové

    Životní láskou mého otce je, kromě maminky, samozřejmě, běh. Silniční, přespolní, na tom nesejde. Začal s ním, když jsem byla malá, a když mu to zdraví dovolí, běhá dodnes. Jako všechny své záliby a dovednosti, i tuto chtěl přenést na své děti, tedy mě a mou sestru, a tak nás nutil běhat taky. Přihlašoval nás na běžecké závody, kterých se sám účastnil, a běžeckým tréninkem nemilosrdně zpestřoval naše volná odpoledne. Z duše jsem to nenáviděla.

    Rozumějte, nebyla jsem žádný gaučový povaleč, odmala jsem chodila do lyžařského oddílu, tréninky jsme měli dvakrát týdně a z tělocviku jsem měla vždycky jedničku, dokonce mě vybrali do sportovní třídy. Ale postavit se na start se skupinou holek z atletických oddílů a zchvácená s pícháním v boku dofunět do cíle na chvostu závodního pole (přinejlepším v jeho druhé polovině), to mě fakt nebralo. Nechápala jsem, jak to někoho může bavit, a nevěřila jsem tatínkovi - když jsem mu zpocenému po doběhu lovila mušky z očních koutků - že běh je radost a potěšení.

    Když mi bylo patnáct, absolvovala jsem svůj poslední závod v životě (paradoxně jediný, kdy se mi podařilo získat medaili, dokonce stříbrnou) a zařekla se, že běhat už nikdy nebudu. Ale člověk míní... a stárne a po čtyřicítce začne jeho tělo procházet podivnou změnou. Všelijaké svalové skupiny začínají ochabovat, věci v šatníku se nějak smršťují nebo co, podíváte se na dort a máte o kilo víc... a začnete si říkat, že už s tím musíte něco dělat.

    A tak si koupíte permanentku do fitka, do bazénu, k tomu máte doma rotoped, stepper, občas se vyhecujete a cvičíte podle youtube.com. Ale nějak to není ono, je těžké se přimět k pravidelnosti, a když už se k ní přimějete, musíte hodiny rušit z pracovních důvodů. Kdekdo asi ví, o čem mluvím.

    Letos (vlastně už loni) byl krásný teplý podzim. Jsem svým založením sova, ale miluju svěží rána, kdy je svět ještě zticha, a když se mi podaří nějaké zažít, jsem blahem bez sebe. A jedno takové ráno mě vylákalo ven. Pokochat se barevnou přírodou, zpěvem ptáků, dýchat svěží vzduch a trochu přitom protáhnout kostru - běhat se přece nezapomíná.

    No, já zapomněla. Po pár krocích jsem lapala po dechu jak žíznivý pes, píchalo mě v boku a pravou holeň mi sevřela křeč. Přešla jsem do chůze, moc to nepomáhalo. Ale přece to nevzdám. Park, kam jsem měla namířeno, mi najednou připadal strašně daleko. Zatnula jsem zuby (vítězství ducha nad hmotou, viď, tati) a během indiánské babičky se tam dobelhala. I cestu zpátky jsem přežila, ale pravá noha mě odmítala poslouchat, plácala se pode mnou jako zlomená. Doma jsem - celá zchvácená a s pícháním v boku - ještě čtvrt hodiny ležela s nohama nahoře, které mě příšerně bolely.

    Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem to nevzdala a po pár dnech to zkusila znovu. Za čtvrt hodiny jsem byla zpátky, ale nehroutila jsem se, a to bylo důležité. Příště už jsem vydržela dvacet minut, pak třicet... a teď už se vracím po hodině. Jde mi to čím dál líp, nohy už se mi po doběhu nepodlamují a druhý den normálně vstanu z postele. K narozeninám jsem si nechala nadělit MP3 a pod stromeček běžecké hole. A - světe div se - fakt mě to baví. Čím dál víc. Už znám ten skvělý pocit, kdy vám po doběhu endorfiny stříkají ušima a pod sprchou se blaženě usmíváte.

    Dneska byla mlha, a když jsem vyšla z domu, drobně pršelo. Zalezla jsem zpátky, ale pak mi to nedalo, nasadila jsem čepici a vyrazila. Tak to už jsem asi opravdový běžec, ne? Nevím, jestli si někdy troufnu na nějaký závod, spíš ne, vlastně po tom ani netoužím. Baví mě být sama v přírodě, která se probouzí. Mám štěstí, že bydlím na kraji města a po pár set metrech už jsem z dosahu chodníků a silnic. Líbí se mi běžet po spadaném tlejícím listí a cítit vůni zimního lesa. Po ránu nikde ani živáčka, jen tu a tam potkám osamělého pejskaře. Myšlenky se mi toulají všude možně, nic mě netrápí, jsem naprosto uvolněná. Běh je opravdu radost a potěšení. Ale k tomuhle poznání se musíte dobrat sami, protože zkušenost je nesdělitelná.

    Nikdy nevíte, kdy vzklíčí semínko, které do vás v dětství někdo vloží. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale - já běhám, tati.

    Markéta Demlová bloguje na iDNES.cz

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Já běhám, tati! Jak jsem našla lásku k dříve nenáviděnému běhu

    R76e16n58á92t98a
    S36y65n47k22o31v24á
    Narazila jsem na Váš článek, popisuje můj případ, s tím rozdílem, že já neběhala nikdy, 1500 m ve škole jsem téměř...
    H41a67n35a
    V76á34c34l84a76v37k26o57v27á
    Mam to taky tak. A vecery s celovkou fakt doporucuji. Je to moc pekny. Zacala jsem nedavno a na prahu padesatky jsem...
    V36l47a35ď21k50a
    N64o35v80o54t87n42á
    Krásný článek. Taky jsem na začátku a nehodlám to vzdát ;-)
    M47a69r38k32é28t54a
    D89e48m54l45o94v12á
    Foto Těší mě, že se vám článek líbí. Mně se zase líbí vaše odhodlání 

    V diskusi je 9 příspěvků, poslední příspěvek 9. 4. 2014, 9:51



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.