Nikdy jsem nebyla extra soutěživý typ (alespoň jsem si to vždy myslela), ani sportovní. A závodů jsem se účastnila naposled jako dítě, když na táboře vyhlásili táborovou olympiádu, kterou jsem z duše nenáviděla, protože mně bylo jasné, že nikdy, opravdu NIKDY, nedonesu žádnou medaili ani diplom (pokud nebudu počítat „čestná uznání“ z výtvarných soutěží, většinou za originalitu), protože jsou všichni menší jelita než já. A to jelito nadívané, málo pohyblivé jsem jako dítě byla doopravdy (to bylo asi tím sezením u pastelek).
V adolescenci jsem sice v rámci hubnutí začala jezdit na kole, ale brala jsem to vždy jako ventil, útěk z paneláku a od vyzvídání mojí mamky, jestli někoho mám. Sportovní ambice jsem neměla a kolo mně poskytlo možnost, jak si rozšířit obzory dosud poznaného kraje a relativně rychlého přemístnění bez nutnosti čekat na autobus.
A teď, v pozdnějším věku, to přišlo. Kolo sice je stále důležitou součástí mého života (i když teď už více jako dopravní prostředek do práce, než jako relax), ale objevila jsem běh. V březnu. Nyní je to půl roku a já běžím svůj první závod, aniž bych měla jakékoliv ambice kohokoliv porážet (nejsme přeci krávy, abych někoho porážela, myslela jsem si v duchu).
Mé přihlášení bylo víceméně dílem náhodným. Jedu takhle koncem srpna tramvají po Brně a vyslechnu hovor dvou slovensky mluvících studentek: „...áno, behám tak dvakrát do týždňa, je to fajn relax.“ „Ach, ja by som tiež chcela sa viac hýbať, musím sa v tomto semestri prihlásiť na telocvik.“ „Tak vieš čo, môžeš chodiť behať so mnou a koncom septembra pobežíme 5 kilometrov po Brne, to je taký závod, som niekde videla plagát.“ „5 km? Hm... to nie je ani tak veľa, ja som zatiaľ ubehla vždy tak dva kilometre, ale ak pôjdeme pravidelne, tak tých päť hádam zvládnem.“ „Jasné, ja behám tak tri kilometre, to natrénujeme. Ja Ti pošlem odkaz na registráciu...“ Vystupuji a v duchu smekám před jejich odvahou, ale pravda, za měsíc se to natrénovat nejspíš dá.
Po pár dnech objevuji ve městě na dveřích mého oblíbeného knihkupectví ten plakát. 5/10 mil Brnem. Tak ne 5 kilometrů, ale 5 mil! Malinko rozdíl, holky zjevně v té rychlosti nepostřehly, že to nebude 5 kilometrů, ale ve skutečnosti 8. A natrénováno mají na tři kilometry… Mno, zdá se , že dívenkám odvaha nechybí. Čtu dál, objevuji odkaz na webové stránky. V práci o pauze mi zvědavost nedá, a webovky prozkoumávám. A, ty jo, to se běží na Špilberk, pak dolů a na Petrov a dolů. Tak to je mazec, to nebude jen takové „šolichání“, to chce opravdu trošku tréninku. Ze stránek se na mne valí propočty časů, jak rychle kdosi a kdysi běžel a nic mně to neříká.
Nicméně hovor těchto dvou „běžkyň“ mi vnukl myšlenku, postavit se na start. Když můžou ony, tak můžu také. Běžně běhám trasy 7-13 kilometrů (ty delší po rovině), tak bych měla zvládnout i osm. No jo, ale do kopce!
Mno, to nebude legrace. Registruji se přes net, platím startovné a je to. Už musím. Musím mít natrénováno, musím reprezentovat a musím přinést domů MEDAILI, když dceři se jich převěšených přes poličku z různých disciplín houpá několik, včetně dvou pohárů.
Mám na to měsíc. Chtělo by to běhat každý den. Předsevzetí hezké, snadno se řekne, hůře udělá. Jelikož je září, dceři opět začíná škola a než se usadí a zažije opět pravidelný rozvrh, chvíli to trvá. V pondělí úkolů více než předtím, jelikož jim přehodili angličtinu, kroužek plavání v úterý, musíme se sladit, abych věděla, kdy mohu vyběhnout. Středa a čtvrtek fajn, odpoledne se na běhání nabízí vždy dvě hodiny , kdy je dcera na kroužku. Sice to není moc, navíc dva dny po sobě, ale lepší než nic. Chtělo by to ještě jeden den o víkendu a třeba v pondělí. Zbožné přání. Nevadí.
Dívajíc se do mapy závodu sprásknu rukama a říkám mé guru: „Musím trénovat kopce, aby mne při výběhu na Špilberk netrefilo, vždyť to bez zadýchání nevyjdu ani pěšky“. Ona na to suše: „To dáš“. ‘No, dám,‘ říkám si v duchu, když už jsem se přihlásila, musím. Nebude to ale zadarmo, v nohách to muset mít budu.
No, ale kde ty kopce trénovat? Ne, že by u nás žádné nebyly, ale všechno lesní stezky, které při tom stálém pršení, jsou rozbahněné až hrůza. To se fakt nedá. A poznámku: „Tak trénuj na schodech“, fakt ignoruji. Schody ne, schody jsou úhlavní nepřítel, možná ještě úhlavnější, než kdysi asfalt. Nicméně při cestě domů, kochajíc se modrou oblohou nad naším vesnickým kostelem a dumajíc nad tím, kam vyběhnout, aby to nebylo do zabláceného kopce, mně docvaklo: Vždyť já mohu trénovat ten kopec na naší cestě ke kostelu, pak seběhnout a opět si dát kopec, mírnější ke statku. A to mi nasimuluje i tu trasu, co se poběží (Špilberk na kopci a na druhém Petrov).
Ke kostelu a na statek není dlouhá cesta, to mohu zkusit běhat i ráno, před prací to stihnu. Jen vstávat dřív, jako kdysi, když jsem začínala. Nebude se mi po ránu chtít, ale když jsem si vymyslela závod, mám to mít. Snažím se moc nedívat na displej telefonu, když nastavuji budík na pátou ranní.. Šílený čas. Vstávám do tmy. Ještě štěstí, že tam jsou lampy. Ke statku. Ke kostelu ne. Je to vedlejší cesta, neudržovaná, když padne listí, šíleně to klouže. Běžím rovinku na nádraží a zpět, pro zahřátí. Mezitím už trochu svítá, cestou ke kostelu je už vidno. Ale jen po dobu několika dnů. Pak je tma po ránu delší a delší, takže vyběhnu jen statek a fičím domů.
Nicméně, není to nic moc běžet takhle po ránu. Teď už to poznám a mám s čím srovnat. Kdysi, když má přítelkyně říkala, že ona by po ránu běhat nemohla, že ještě spí, já jí říkala, že mne to probudí. Kdysi. Teď to nějak nefunguje. Jsou to utrápená rána, navíc s vědomím, že nemohu přiběhnout domů ani o pár minut později, ať stihnu nachystat sebe a také zkontrolovat vstávající dceru, která začíná „pubertovatět“, tj. vytáhnout ji z postele - je čím dál těžší. Středy odpoledne dodržuji, daří se mi i pátek či sobota a zbytek… No, jak kdy.
Běhání odpoledne je o dost pozitivnější. Nemám pocit, že „musím“, radost z běhu je x-krát znásobena, nejspíš i tím, že mě čas nijak zásadně nehoní. Mou oblíbenou trasu ani v polovině září běhat kvůli dešti nemohu (vyběhnout, či spíš vyplazit se prudkým svahem po polní stezce na vrchol kopce a pak přes les, napojit se na lesnickou asfaltku a seběhnout dolu do vesnice). ALE! Já ji přeci mohu dát z opačné strany – tj. z vesnice, kdy jindy běžím po asfaltce dolu, teď poběžím nahoru… Jak jednoduché, běží mi hlavou a současně mi skáčou vykřičníky s nápisy: Jsi šílenec! Blázen! A málem se mi žaludek obrací jen z pomyšlení na ten kopec (3,5 km permanentního stoupání, které je od roviny k vrcholu stále prudší, nejhorší úsek je posledních cca 500 m pod vrcholem). No nic, závod je závod, když chceš dát Špilberk a nebýt bábovkou, co víc kráčí, než běží, musíš to alespoň zkusit.
A tak zkouším. Zastavuji snad tisíckrát. To se nedá. Plíce mám spíš v kapesníku než v hrudi. „Tys to přepálila, co? Ty sis chtěla udržet tempo? Aha… ale víš, že si máš udržet tempo, jako frekvenci kmitání nohou a ne rychlosti? Vždyť to nejde udržet si stejnou rychlost do kopce. Jako bys nikdy nejela na kole, vždyť to je to samé…“Aha!“ říkám si, když mi má guru spílá. „To je fakt!‘ Jenže já se zatvrdila jako buldog, že prostě ten kopec pokořím a bylo mi jedno jak. Za každou zatáčkou jsem v naději vyhlížela konec a on nepřicházel. Až u kostry (která je tam jako motivace - POZOR, SMRŤÁK! - pro cyklisty před těmi posledními 500 metry nejhoršího úseku) jsem si vydechla, že brzy mé trápení u konce. Dobelhala jsem se nahoru a šťastná, že to mám za sebou, utíkala druhou stranou dolů. Když dám tento kopec, tak i ten Špilberk bych mohla dát, říkám si v duchu a přemýšlím, kdy si to trápeníčko zkusím znovu, ale v klidnějším tempu. „Nejhorší je to poprvé, když člověk neumí odhadnout, co ho čeká. Budu si tu trasu závodu muset projít pěšky, ať vím, s čím počítat,“ stanovuji strategii přežití na závod.
Druhý pokus za pár dnů je lepší. Zastavení už o poznání méně, ne však z důvodu vyplivnutí plic (ach to mé čůrání). Podstatně lepší pocit. Třetí pokus také o poznání lepší. Ještě několikrát a snad to dám i bez zastavení. I když… to bych nesměla pít. Prý se běháním posiluje i dno pánevní, čímž se samo vyřeší i to čůrání. No nevím, mně se zatím osvědčila taktika nepít několik hodin před běháním kávu ani čaj a vody tak o polovinu méně než obvykle. Ale je pravdou, že s tou vodou se neomezuji. Pak musím dělat zastávky, jak se mně natřásají vnitřnosti (připomíná mi to stav těhotenství někdy, kdy mě dcera tlačila na močový měchýř a já co chvíli chodila na WC). To bude asi největší oříšek celého závodu. Jak doběhnout a nemít mokré kalhoty.
Na víkend přijíždí moje běžecká guru. Telefonuji jí cestou a ověřuji, jestli vzala boty na běhání. Vzala. ‚Super,‘ sděluji, ‚poběžíme můj kopec.‘ „Těším se,“ ona na to. Společný běh byl málem ohrožen z důvodu její zdravotní indispozice, ale zaťala zuby: „Nebudu Ti kazit radost, pojď mi toho tvého kopečka ukázat.“ Běžíme společně, ale bohužel indispozice je silnější. „Běž, nahoře mě počkáš.“ Po několika ujištěních, že ji mohu nechat samotnou, běžím dál a průběžně se ohlížím a kontroluji, kde je. Asi to bude už lepší, pomaloučku běží také. Běžím také pomalu, ať ji mám nadohled a div se světe! Krom té jedné zastávky, kdy jsem se od ní odpojila, jsem nemusela dělat už žádnou další. To je objev! To je tím pomalejším tempem, kterým jsem schopna to dát na jeden zátah!
Guru dobíhá a při vydýchávání komentuje: „Jsi šílená! Když toto natrénuješ, tak Špilberk dáš levou zadní, vždyť je poloviční!“ ‚Poloviční?‘ Podivuji se sama sobě‚ to se mi nezdá, to mě chce určitě jen tak uklidnit, budu si to muset fakt projít.
Mezitím začalo svítit slunce, výhled počasí nadějný. Další den jsme šly do lesa, krásnou stezkou začínající na konci naší ulice, táhnoucí se do kopce. „Tady máš parádní kopec a není po asfaltu.“ Upozorňuje mě na tuto skutečnost. „No to nemyslíš vážně“ odpovídám, „vždyť tady kolabuji, jen když jdu pěšky“. „Jo, ale ty strašně ženeš, jak při chůzi, tak při běhu, zvolni a dáš to.“ ‚Tak jo, zkusím to,‘ slibuji si v duchu a nejbližší středu, kdy je dcera na kroužku, se jde na věc. Šlak mě trefuje, cestou nahoru zastavuji třikrát, snažím se krotit a běžet fakt pomaleji. Oběhnu lesem a vracím se domů. Krásných 6 km. Paráda. Ale dva kilometry do celkové délky závodu mi ještě chybí. Nevadí. Stezka se mi líbí moc, běžím jí několikrát, sice ji nikdy nezvládnu na jeden zátah, ale jde to. A je to určitě prudší kopec než Špilberk, tím jsem si jistá.
Závody se nezadržitelně blíží. Přemýšlím, jakou strategii zvolit, ať opravdu nemusím cestou odbíhat ke keřům. ‚Nedám si v ten den kávu ani čaj. Vůbec. Budu pít jen dopoledne a odpoledne jen ucucávat. A na WC půjdu tak „stokrát“ do začátku závodu. Pro jistotu. Raději ať mám žízeň, než si trhnout ostudu, omílám si neustále v duchu.
Běh je již za dva dny a já už do Brna nemám cestu. Já si ale neprošla tu trasu! Chytá mě panika. Co když je to delší, prudší, brutálnější… než jsem počítala? Co když… Stres, jako by šlo o život. „Hlavně klid, o nic přeci nejde. Jdeš to zkusit, a když tak se pak už na žádný závod nepřihlásíš. Natrénováno máš, uvidíš, spousty lidí tam bude jen tak, ani na to fyzicky nemají.“ posílá mi povzbuzení přes SMS guru. Tak jo. Dobře.
Co budu dělat ty dva dny? Mám zrovna volno. Nohy jako na trní, tak se jdu proběhnout dopoledne, několikrát ke kostelu a statku a zpět. Odpoledne po „Smrťákovi“. Spokojená. ‘Dvojfázový trénink, hm… paráda, škoda, že to tak nejde každý den,‘ notuji si v duchu a užívám si úžasný sluneční den. Den před závodem. Měla bych odpočívat. Nohy však nechtějí a vynořují se obavy. Co když… Co když nemám dost natrénováno? Co když délku trasy nezvládnu, přeci je jen delší, já teď běhala kratší trasy. Co když ten kopec nezvládnu? Co když….
Zahazuji ‚Co když…,‘ oblékám běžecké věci, beru baťůžek, protože vůbec ještě nevím, kam dnes jdu. Či vlastně poběžím. Mám chuť na „Smrťáka“? No, proč ne… vybíhám zvolna, jsem nahoře a hlavou poletují myšlenky ‘Co teď…‘ Mně by se ještě chtělo utíkat. ‚Tak jo, nožičky, tak si běžte,‘ povoluji jim a běžím. Dolů z kopce, stále, několik kilometrů… Už by i stačilo, ať zítra nemám zatuhlé nohy na závod. Konec cesty ale není. Musím doběhnout až do nejbližšího městečka. No to jsem si dala! To se zítra ani nehnu! Ke konci už pletu nožkama a mám šílený hlad. Jak jsem si vyběhla jen na „chvilku“, tak jsem jídlo neřešila předtím, počítala jsem totiž, že do hodiny nejpozději jsem doma. A ono nic. Já ve městě, s bolavýma nohama, tisíc výčitek a nadávek sama sobě, že jsem se teď odrovnala a domov daleko. Musím dojet zpět vlakem či busem. Udělám alespoň nákup a až v autobuse se jedním očkem podívám do aplikace na telefonu, kolik že to vlastně bylo (odhadem si na to ani raději netroufám pomyslet). 16km! Tak to je na pár facek. To je zatím nejdelší trasa, co jsem kdy uběhla! Vždyť to je tolik, co ten delší závod, a ten já přeci nepoběžím. Zítra se ani nehnu, raději nemyslet.
Doma se rozmazluji, dám si horkou sprchu, udělám masáž, nanesu vrstvu zahřívajícího gelu na nohy, zabaluji se do teplého oblečení a snažím se nenechat nohy moc zatuhnout, sem tam zastrečuji. Ráno kontroluji „tělesné funkce“. Cítím stehna, ale nijak tragicky. No uvidíme. Dnes mě čeká ještě přes den chození po vesnici kvůli hodům, alespoň to rozhýbu.
Snažím se držet mého „pitného plánu“, balím věci do batohu a odpoledne jedu do Brna. No, jsem zvědavá, jaké to bude. Jak to bude zorganizováno, zda nezabloudím a budu tam, kde mám být, včas. Po telefonu sděluji obavy své guru a ta mě chlácholí: „Neboj, nejsi určitě jediná, která jde na start nějakého závodu poprvé. Hezky si to užij, vždyť to poprvé je jen jedinkrát.“ Tak jo, jdu do centra dění, všude uzavírky, dobrovolníci ve žlutých vestičkách, organizátoři v oranžových, stánky s „běžeckým“ zbožím, bubenická kapela udává rytmus a pumpuje adrenalin do žil, start dětského závodu… hm… už se mi nálada zlepšuje, dokonce tak, že mně to přijde srandovní, já-účastník takové akce. Davy nesnáším, soutěživá nejsem… Nechápu své myšlenkové pochody, které mě sem přihlásily. Dokonce zvažuji, že nenastoupím a zůstanu divákem. „Jen pěkně běž, když jsi už tam. Kdybys neběžela, budeš si to vyčítat.“
Dobře tedy, prodírám se čekajícími a povzbuzujícími rodiči k budově, kde je zázemí pro běžce, vyzvedávám svou startovací tašku a jdu na věc. Obléct, našněrovat čip do boty dle návodu, zavázat vlasy do culíku, nasadit šátek, připnout startovní číslo kamsi na pupek, odevzdat tašku do úschovny... Slabá hodinka do začátku. Tak a čůrat. Vycházím ven, nasávám atmosféru, dívám se, jak se někteří (asi profíci či co), rozehřívají pobíháváním i několika desítek metrů tam a zpět, pro reklamní účely to nejspíš nebude… Každopádně závidím jim ten elán, já mám scvrklý žaludek, jako kdybych měla běžet minimálně maraton. A do toho opět nutkání použít WC. A pak ještě jednou. Snad už to bude stačit. Komentátorka něco hlásí, lidi se začínají přesouvat, jdu také. Ke startu. Nevím, kde je nejlepší pozice pro to, aby mě neumačkali kolem „souběžící“, uvidíme, až to vypukne. Třeba jsem si vybrala tu nejhorší. A vedle mě dvoumetrový čahoun. No, ten když mi stoupne na nohu a já padnu, bude legrace, pomyslím na možný katastrofický scénář.
Bubeníci začínají zase hrát, bouchají pravidelně do rytmu, lidi na startu poskakují, vypadá to, jako kdyby všichni stáli na obrovském vosím hnízdě. Poskakující několikasethlavý dav. Přidávám se k davové psychóze, poskakuji také, ať se po startu dostanu rychleji do svého běžeckého tempa. Navíc mi je zima, když jen tak stojím. Komentátorka cosi říká, ale přes bubny a mumraj lidí není slyšet. Za zábradlím vykřikují přihlížející, povzbuzují známé v startovním poli, samé „zlom vaz, to dáš, jsi jednička, usmívej se, teď ses pohnul, mám to rozmazané, už to začne, držím palce, jo, budu čekat u cíle, mamiii, ahoooj, zamávej mi, jsi dobrá zlato…“ Bubeníci o něco zrychlili. Nebo se mi to jen zdá? Nezdá! Lidé přede mnou se začínají jemně naklánět, hýbat rukama. Nohy se jim odlepují od země v delším kroku, který zvolna přechází v pomalý běh. ‘Hlavně to nepřepal na začátku, drž si své tempo, nežeň!´ bzučí mi hlavou. ´Je jedno, že tě předběhnou, hlavně ať doběhneš…‘ Už můžu běžet normálně, probíhám startem. A je to. Běžím svůj první závod!
Předbíhá mě snad tisíc lidí, mám pocit. Ne, nezrychlím, i kdybyste mě měli zválcovat. Všichni mě uctivě obíhají za strašného dusotu. Spousty nohou v kompresních ponožkách, funkčním oblečení, ale i…! Tak to ne, to je děs, obíhají mě tygrované, kytkované a jiné elasťáky, o jejichž funkčnosti vážně pochybuji. V duchu srovnávám velikost pozadí majitelek těchto vzorovaných parád s mým pozadím a vnitřně se nedovedu smířit s tím, že mě předběhly.
„Ne, poběžíš rovnoměrným tempem, nedáš se rozhodit,“ přesně jak ti říkala guru. „Kašli na ně, ony určitě běží jen tak z hecu,“ nazvala tuto kategorii dost trefně. „Na začátku poběží jak splašení koně a pak… vždyť sama uvidíš.“ Snažím se nevnímat ty zebrované, pruhované a jiné vzorované nohy s natřásajícími se polštáři. „Uvidíme se na Špilberku“, posílám jim tiché pozdravy.
A je to tady. Stoupání po kostkách. Snažím se držet ten samý rytmus, rychlost mého běhu padá. Stále mě předbíhají davy. Neuvěřitelné, kolik těch lidí ještě za mnou je. Blížím se pomalu ale jistě k první zebřičce. Vždyť ona jde! Po pár metrech do kopce se její běh změnil v chůzi, i když rychlou. Po dalších pár metrech míjím tygřici, gepardici, žirafu a jiné africké vzory. Zajímavé… Začíná se ve mně rozlévat dobrý pocit, že přeci jen to běhání do kopce nebylo marné.
Přichází úsek, kdy je to mírně dolů a africká sekce mě začne tempem, jako kdyby je honili lvi, předbíhat. Přijde mi to strašně srandovní a s úsměvem málem od ucha k uchu se už musím opět soustředit, není tady moc světla, slyším ťapání bot po vodě, tak ať se zbytečně nenamočím, či neuklouznu na blátě. Další úsek serpentinami do kopce mám zdárně za sebou a v duchu si říkám, že kdo to tady nezná, ten se tady může přerazit třeba o lavičku či o sloup lampy, která je prostě přesně uprostřed trati.
Povzbuzování lidí, stojících kolem trati,okolo je moc milé, většinou je pro konkrétního běžce, ale potěší i ostatní, mne tedy určitě. Cítím se, jak kdybych někomu minimálně zachraňovala život, a to si běžím jen tak pro sebe, abych si něco dokázala. Zasekáváme se na schodech na nádvoří Špilberku, čas na vydýchání se, tygřice mi fučí málem do ucha. Vždy jsem měla pocit, že strašně funím, vedle této osoby mám pocit, že ani nedýchám. Schody nás vyplivnou na nádvoří, běžíme tam a zpět jednou stranou, tam a zpět druhou, lidé v restauraci si otočili židle směrem k trati a za popíjení vína, zabalení v dece, pozorují jednoho po druhém, jak probíháme. Nějaký pár v slavnostním oblečení, slečna na podpatcích, se omylem zamotali do běžícího davu, snažíc se být co nejblíže zdi ať je lavina lidí nevezme s sebou. Wau, to je krása. Nejraději bych se zastavila a jen tak koukala na ty tisíce světélek ve městě. Vyběhli jsme z nádvoří a odsud je to vždy nejkrásnější výhled. Ještě párkrát toužebně očkem pohlédnu a běžím dál.
Začínám mít hlad. Dala bych si něco k jídlu. Alespoň kousek banánu. Pod hradbami si beru u občerstvovačky kelímek s vodou, svlažuji pusu, snažím se kelímek strefit do koše, ale vidím, že to je vlastně jedno. Ostatní běžci to neřeší, pobíhá tam pár mladíků s pytlemi v ruce a snaží ty kelímky posbírat. Zvěřinec jsem nechala za sebou snažíc se najít někoho s mým tempem, ať se v těch zatáčkách neztratím. Je to sice scestná myšlenka, protože na každém rohu, či jen trošku matoucím místě, stojí dobrovolník máchající rukama s baterkou a ukazující směr.
Sbíhám po serpentinách dolů, přede mnou běžkyně s kytkovaným tričkem, mám pocit, že jsem jej dnes už potkala. A dole také to stejné tričko. Aha, nějaké organizované slečny. Tato má stejné tempo. Tak to je fajn, běžíme víceméně vedle sebe, na rovince mi utíká, ale to nevadí. Tady se neztratím, horší to bude při výběhu na Petrov. Probíháme nádvořím radnice a už to jde do kopce, míjím kytičku, která se mě snaží mermomocí doběhnout a přede mnou kytička další, ta jde ve stejném tempu…
A schody. Široké, běžet se po nich dá, ale nikdo neběží. Každý si je vyťape sice rychlejším tempem, ale běh se tomu říkat nedá. Poslední schod je málem, jako by to měl být poslední krok před odpadnutím, to proto, že se před námi vztyčil kostel a je jasné, že opět poběžíme. Obíháme kostel a mně je jasné, že už to bude jen dolů z kopce a cíl není daleko. Jsem si jistá, že můžu přidat, nechávám za sebou i druhou kytičku, předbíhám pár funících běžců – nosorožců, chystám se předběhnout jednu růžovou elasťačku a do prčic!
Já zapomněla na kopeček zpět na magistrát! Tam se běželo přes schody kostela na Dominikánském náměstí, ale zpět pod nimi, takže do kopce. Nabrala jsem ale tempo a mám pocit, že ani zásadně nezpomalila. Předbíhám tu růžovou, vbíhám na nádvoří radnice a ona přede mnou. Tak ale toto ne. Na poslední chvíli mě předbíhat nebudeš. Vím, že už můžu běžet plnou parou, jen nezakopnout. Elasťačka si určitě říká to samé, tak si dáváme na posledních sto metrech závod. Je to velmi těsné, ne-li nerozhodné.
Vbíhám přes cíl do prostoru pro konec pětimílového závodu, ale jsem tak rozohněná, že mám chuť běžet dál. Dostávám na krk medaili a někdo na mě pokřikuje „sundáváme čipy, sundáváme čipy, rozšněrujte se, čipy odevzdat“. Rychle sundávám botu a třesoucíma rukama se snažím rozšněrovat mé důkladně zavázané boty. Za pár minut to mám, házím do krabice a s rozvázanou botou se belhám do prostoru občerstvení. Ach, vytoužený banán. Házím do sebe rovnou dvě půlky, beru vodu do ruky a piji velkými doušky.
Jdu stranou na chvíli strečovat a volám své dojmy mé guru. „No výborně, já byla také běhat, ať jsem v duchu s tebou, zrovna dobíhám.“ Gratuluje mi, ale já jí místo toho říkám, že jsem měla běžet ten delší závod, že toto bylo jen takové tréninkové kolečko. Ta mě ale rychle uzemní a říká: „Na poprvé a na vyzkoušení je to super, nemůžeš hned běžet maraton. Příště.“
Rychle se zklidňuji, hlavně poté, co jsem si uvědomila, že jsem vlastně uběhla můj běžný trénink, dokonce ten kopec na Špilberk, kterého jsem se tak bála, byl mnohem méně vydatný než můj tréninkový „Smrťák“. Akorát mě po doběhu doma takové královské občerstvení v podobě nakrájených banánů, pomerančů, optimálně chlazené vody a pár koláčů s povidly nečeká.
Dívám se s úsměvem na rtech, jak dobíhají všechny ty afričanky a plácají se uznale po rukách, ramenou a sdělují si téměř bez dechu, jaké to bylo šílené v tom kopci. No nic, jdu se převléci, na výsledky čekat nebudu, vždyť desetimíloví běží ještě své druhé kolečko a mezi prvními třemi určitě nebudu. Tak pojedu domů. Sedám do vlaku, pípne mi SMS s časem. Není to tak špatné, poznamenám a probírám se zbytkem startovní tašky. Narazím na leták s Brněnským půlmaratónem v dubnu a hned volám své guru: „Tak, mám co dělat přes zimu, na jaře poběžím půlmaratón.“
„To je super, poběžím s Tebou.“
Doma ještě nakouknu na stránky půlmaratónu, do kdy jsou nutné registrace a zjišťuji, že času je opravdu spousta. Dám si horkou sprchu, medaili položím dceři na stůl a spokojeně usínám.
