• Opravdový trénink

      9:18
    Krátký příběh o dlouhých chvílích, kdy pouhá fyzická síla nestačí (…ale může se hodit).

    | foto: Romana Červinkovápro iDNES.cz

    Najednou je všude bílo. A ticho. Tohle ticho už za chvilku protne salva nadávek, když sbírám svůj obličej ze sněhu a po něm i zbytek těla. Zvednu se na stále více chatrnější nohy a se zbytky odhodlání přeskakuji další padlý strom, který je svalený přes místo, kde alespoň vzdáleně tuším cestu. Každý provedený krok skrývá malé tajemství, které má hned po dopadu nohy být odhaleno. Jak hluboko se probořím tentokrát? Přistihnu se, jak se s téměř zatajeným dechem snažím našlapovat co možná nejněžněji, aby byla sněhová pokrývka shovívavá a nechtěla s každý krokem pojmout příliš velkou část mé končetiny…

    Plánování příjemného dvouhodinového velikonočního výběhu na konci března v 600 metrech nad mořem, kde leží už jen několik zbytků sněhu, je věc jedna. Samotné provedení plánu je pak… doslova nad očekávání. Asi bych měla zatajit, že v daném krásném období, kdy zima přechází v jaro, se mi podobné příhody dějí pravidelně… protože to zkrátka nikdy nečekám. Je to takové to období mezi psem a vlkem, kdy z horských lesů zmizí poslední běžkaři, ale pěší turisté sem ještě nepřišli. Není tu zkrátka nikdo.

    Vybíhám z Horního Maršova na Krausovy Boudy. Těsně po vyběhnutí volám na již jiným směrem vzdalujícího se kamaráda Míru: „Poběžím pořád!“, slibuji a vůbec v tu chvíli netuším, co si tím způsobuji. Už po několika metrech se ocitám sama a v botách mám hotový příboj. Louky i cesty jsou z roztátého sněhu maximálně podmáčené. Nevadí mi to, je docela teplo a kopec mě navíc štědře zahřívá. Přímo úměrně s přibývajícími vertikálními metry se zvyšuje vrstva mokrého sněhu na cestě. Začínám se pěkně bořit, nohy mi ujíždějí šejdrem. Když už mi stoupání začíná připadat nekonečné, tupě si opakuji, že už se to někde zlomit musí. Na konec prvního stoupání to mají být čtyři kilometry, zhruba v půlce mám míjet rozcestník. Ten pořád ne a ne se objevit a já začínám věřit, že běžím špatně. Že jsem to vzala třeba na startu z opačného směru. Protože to přeci není možné!

    Ha, tak běžím dobře. Rozcestník mi výsměšně prozradí, co jsem zatím urazila a co mám ještě před sebou. S vervou se cupitavě sunu dále. „Je to dobré, stále to jde“, říkám si s uspokojením, byť funíc za tři. Zatáčka, za ní ještě prudší stoupání, a další a další… Stejný obrázek se opakuje příliš mnohokrát, užírá mi systematicky energii, až mě v jednu chvíli dostane docela. Prohrávám tenhle malý boj a zastavuji. V předklonu popadám dech a v hlavě mi zní ta moje věta „poběžím pořád“. Dobře, vydechnu a rozběhnu se. Nesmím přejít do chůze.

    Zakyselené nohy zoufale touží neběžet. Je těžké je přimět k pohybu alespoň vzdáleně připomínajícímu běh. Když se dostanu konečně ke Krausovým Boudám, říkám si, že by mi takto trénink bohatě stačil… je mi trochu nevolno z představy, že mám za sebou teprve čtyři kilometry z patnácti. No, přece se nevrátím...

    Od Krausovek je cesta ještě vyrolbovaná a poměrně tvrdá. Krásný kilometr a půl se mi běží pěkně. Pak to ale přijde. Seběh k Modrým kamenům. Vidím, že po cestě vedoucí pěkně kolmo po spádnici snad celou zimu nikdo nešel. Sníh má na povrchu tvrdou krustu, ale pod ní je rozměklý. Nohy se do toho bílého svinstva boří co dva kroky a díky tvrdé krustě v něm zůstávají uvězněny. Tělo samozřejmě letí setrvačností dál, a tak co chvíli ryju obličejem po zemi. Napadá mě, jaká je to pěkná paralela se životem. Člověk se dobrovolně vrhne do nějakých hoven, pak se v nich máchá hubou, vždycky znovu vstane a pokračuje krkolomně v započaté cestě dál, protože zpátky už to prostě nejde a tak mu nic jiného nezbývá. A když se doplazí do cíle, je pak hrozně rád za tu zkušenost, za zážitek, za to, že to zvládl.

    Nasněžená halda sněhu v botách pěkně studí, ale poslední zbytky tepla produkované mými chodidly ještě stačí na to, aby sníh proměnily na vodu. „To je aspoň pořádný trénink“, masochisticky si libuji. Ale taky vím, že nejsem ještě ani v půlce trasy a energie je stále méně a méně…

    Od Modrých kamenů sbíhám do Svobody nad Úpou. Cesta je tu místy dost nečitelná, běžím spíš podle intuice. Ve Svobodě se mi vůbec nelíbí, připadá mi, že se tu motám strašně dlouho. Navíc se mi podaří zabloudit a nastoupat díky tomu pěkných pár výškových metrů navíc.

    Běh k Medvědí jeskyni a Slunečnou stráň už je taková trochu znouzectnost, v nižších polohách není sice tolik sněhu, ale už není pořádně z čeho brát, abych kopec vyběhla s nějakou běžeckou grácií. Studánku nebo potůček se mi za celou dobu potkat nepodařilo a začínám vzpomínat na Mirovu větu: „Vodu na tuhle vzdálenost nepotřebuješ!“ Mimochodem – taky to ve vás evokuje hlášku „Nepotřebuješ kyslík! Kyslík je pro sraby!“ Listerova sebevědomí z Červeného trpaslíka?

    Na zelené stezce směrem k Hornímu Maršovu se střídá ledovka, natátá čvachtavá ledovka a bláto. Moje „umyté“ kalhoty častým válením ve sněhu vzaly za své a už jsem zase pokrytá hnědou vrstvou od hlavy k patě. Poslední seběh do obce je opět značně sněhový, nohy mi směšně brnkají a ujíždí do všech stran.

    Vyčerpání a celkový čas běhu odpovídá vzdálenosti 30 kilometrů. Ve skutečnosti to bylo jen 16… No, tak zítra přeci jen asi raději vyrazím na ty lyže…

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.