• Pád z kola mě uvěznil v nicnedělání. Naučím se být trpělivý

    Ani nevím, co se přesně stalo. Jedeme po krásné cyklostezce kolem Trentina směrem na Veronu. Silniční kolo hučí, protože se úplně neloudáme. A pak už jenom cítím ruku kamaráda Máry, který mě zvedá ze země.

    Zavázaný loket a koleno nevypadají na první pohled nijak tragicky. Pravda je taková, že sotva chodím a berle nemohu použít kvůli sedřeným a obraženým loktům | foto: Marek Odstrčilík, Rungo.cz

    Koukám na sebe a zdá se mi, že zase tak dotlučený nejsem. Z ruky sice teče krev a koleno lehce bolí, ale to se určitě vstřebá. Nasedáme, prý jedeme ještě dalších patnáct kilometrů k nejbližsí vlakové stanici a vracíme se. To si ale s odstupem času nepamatuji. 

    Dnes od nehody utekl více než týden, nesmím nic dělat, jsem oteklý a obražený skoro všude a sportovní aktivita je zapovězená.  

    Fotogalerie

    Ale zpět do Itálie. Druhý den ráno na pokoji zjišťuji, že moje levé koleno je třikrát větší než to druhé. Kouknu na pravou nohu, ta vypadá, jako bych měl pod kůží několik podřimujících vetřelců. Z ruky pořád teče krev, a jelikož beru celoživotně warfarin na její ředění, lehce znejistím. Druhou rukou se ani nemůžu podrbat na nose, ani vložit něco do pusy, ani... Prostě nic.

    I tak se s úsměvem hráče pokeru domlouvám s Márou, že dnes si dám asi klídek, zajedeme koupit chladící pytlík a mast, a ať se koukne, zda by se dalo někam odpoledne jet pouze na výlet, tedy žádné kolo, ani proběhnutí. „To dáme až zítra, to už bude lepší,“ říkám odhodlaně. Asi jsem stále otřesený a nevidím věci střízlivě.

    Když druhý den na výlet nikam nejdeme a v už třetí lékárně vykoupíme jednorázové chladící pytlíky, začíná mi být jasné, že jsme na dlouho vysněné italské dovolené se silničním kolem dojezdili. V lékárně nám radí, že by asi bylo dobré jet do nemocnice. I v tuto chvíli ležérně, zhruba v rozmezí deseti centimetrů - co mi končetiny dovolí, vehementně mávám, že to nestojí za řeč.

    V půl třetí odpoledne, kdy mě koleno stále natéká, bolest lokte se stupňuje a tělo je unavené, sedíme v čekárně nemocnice v Trentu. Popisovat systém italského zdravotnictví, kdy je na vše dost času, nemá smysl, ale buďme rádi za to, jak to pořád ještě funguje u nás. V půl osmé večer mám po vyšetření. Nejsem zlomený a usedám zpět do čekárny s tím, že si mě nechají přes noc, protože mám špatné výsledky ohledně ředění krve, což by při mých kardio obtížích mohl být problém. Těsně před půlnocí, když už v čekárně skoro spím, si mě vyzvedávají a odvážejí na pokoj.

    Strašidelné noční momenty s bláznivou a stále křičící pacientkou nebudu popisovat, vše shrnu stručně: Vyšetření jsou pečlivá, nikdo nikam nepospíchá, podává se na nemocnici nadstandardní jídlo. Když neumíte italsky, orientujete se v procedurách čistě odhadem. Druhý den se proto přetahuji s ortopedem. Až později mi dojde, že mě informoval „Tady si lehněte a já vám vytáhnu krev z kolene, pokud tam nějaká je“. Já na něj koukal, plaše se usmíval, ale dával jasně najevo, že nerozumím. Rukama mi naznačuje, že něco chce odněkud tahat. Tomuhle začínám rozumět okamžitě a říkám: „No.“ Následuje krátká přestřelka Si-No mezi mnou a doktorem. Tým ve složení doktor, sestřička, obří stříkačka a jehla v podstatě bleskově vyhrává a můj tým opuchlého a rozbitého skoro dvoumetrového muže podléhá. Naštěstí v koleni krev není a já budu propuštěný. Italsky to znamená: bude to ale trvat ještě zhruba tři hodiny, protože jediný doktor, který může vaše papíry podepsat, je někde jinde.

    Dnes už je oteklý sportovec doma a po deseti dnech je mu jasné, že to OK nebude ani za pár dnů, ale že si pěkně v klidu poleží. A tak kouká na fotbalové mistrovství, cyklistiku Okolo Slovinska (uaaaa) a strašně ho to táhne, světe div se, na kolo. Tak rád bych šel klusat, ale nejde to. Pořád leduji, moje Majda se o mě skvěle stará a pořád vaří polévky, žongluje s obvazy a mastmi. 

    Pro někoho, kdo v životě nesportoval a nemá pohyb úplně v lásce, se asi tyhle řádky zdají jako zpověď magora a stojí mu jen za komentář, že kdyby seděl doma, tak by se měl líp, nezatěžoval by naše zdravotnictví a nemusel si foukat bolístky. 

    Jenže neměl. Věřte mi. Pády k životu patří, stejně tak jako trpělivost, kterou musíte během rekonvalescence budovat. Vše má svůj čas, a tak chladím raději i lýtka, protože se začínají pomalu zapalovat. Netěším se však na to, jak půjde ze začátku vše pomalu. Takže trénink trpělivosti se bude hodit.

    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Pád z kola mě uvěznil v nicnedělání. Naučím se být trpělivý

    I77v97a83n63a
    P31r64o76v90a56z17n10í77k97o47v55á
    Na chození zkuste podpažní berle, dají se koupit ve zdravotnických potřebách, je nutno koupit podle výšky.Ač...
    J54a41n
    K56e60f17u29r74t
    Tak hlavne se nezapomenout desetkrat nafotit jakej jsem hrdina ze jsem spadl z kola.
    Brzké uzdravení. Ja poprvé zlomenou ruku letos v 63 letech při obycejném výletu. Nohy ujely na posledních zmrazcích a...
    P92e19t97r
    M10á14l50e65k
    Marku trpělivost. Jsem na tom podobně, taky kolo. Ale patří to k tomu. Aspoň bude to běhání potom intenzivnější.

    V diskusi je 10 příspěvků, poslední příspěvek 18. 6. 2018, 21:17



    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.