Před každým závodem jsem přesvědčená, že ho neuběhnu, nezvládnu, maximálně se připlazím s ostudou! Také mě vždy před závodem něco rozbolí...Ať je to koleno,pata, břicho (to skoro vždycky) a letos pravé rameno. Dnes po ránu jsem pravou ruku zvedala tak, že jsem ji nadzvedávala levou! Řekla jsem si: to bude dneska průšvih!
ALE! První nakopnutí bylo, když jsem sprintem doběhla tramvaj. Vždyť kdo by chtěl čekat v sobotu ráno půl hodiny na další tramvaj, ne? Druhé nakopnutí bylo, když jsem u stánku s novinami slyšela poznámku nějakého mladého kluka: to bude dneska děs - celá Praha zavřená kvůli nějakému běhu! Řekla jsem mu: tak poběžte s námi, je to krásné! A on na to: vám se to mluví, vy jste ještě mladá holka! (Ehm...bez komentáře...!) Třetí nakopnutí bylo, když jsem v prostoru startu potkala pana Carla Capalba a on se se mnou nechal vyfotografovat! Rameno, břicho, pata - všechno přestalo rázem bolet! A poslední nakopnutí bylo setkání s kamarádkami z adidas Women’s Challenge. My nejsme soupeřky, jsme kamarádky - normální kámošky, my spolu nesoutěžíme, my se navzájem podporujeme, fandíme si!
Pak začal závod a tóny Vltavy mě jako vždy dojaly a v tu chvilku mi byl ukradený výsledný čas! Jen jsem měla radost z běhu, z nadšených lidí okolo sebe i okolo trati, z celkové atmosféry i ze sebe, že jsem toho všeho součástí! První kilometry šly skvěle. Užívala jsem si to. Tak do patnáctého kilometru. Pak už začaly nohy trochu protestovat. Na občerstvovačce jsem si dala banán a ionťák, pomohlo to tak do sedmnáctého kilometru. Přesto jsem se snažila si to užívat, i když tělo říkalo něco jiného. Snažila jsem se odpoutat pozornost k něčemu jinému. Moc se mi třeba líbilo, když po cestě byly tak v rozmezí sedmi metrů cedule: Karle - to dáš - vydrž - do cíle - už jen kousek! Dosadila jsem si místo Karla “Irčo” a hned se mi běželo líp! Vedle mě běžela nějaká paní, asi tak v mém věku a říkala mi: je to dřina, ale kdybychom to daly pod dvě hodiny, bylo by to skvělé! Já na to: to teda nevím! A ona: vezmi si, že jiné v našem věku se nezvednou dobrovolně z křesla od televize!
Celý závod bylo ideální počasí, běželo se velmi dobře. Moc se mi líbily hudební skupiny podél trati, hrály do kroků běhu a hezky se poslouchaly. Pozorovala jsem i diváky, kteří nás povzbuzovali, tleskali, mávali. Někteří vyhlíželi svoje běhající přátele nebo rodinné příslušníky, drželi nad hlavou cedule, kde byla slova povzbuzení. Měla jsem dojem, že celá Praha žila jen během
Ty poslední tři kilometry byly pro mě velmi tvrdé. Když už jsem nemohla, snažila jsem se soustředit na něco jiného než na své bolavé svaly a docházející dech. Tak jsem zatnula zuby a běžela! Když jsem doběhla a viděla čas a věděla, že můj real time je pod dvě hodiny, ta radost stála za to. Čas 1:56:11 předčil všechna má tajná přání. Měla jsem obrovskou radost. Hned v zázemí jsem se objala s kamarádkou Radkou. Skákaly jsme spolu radostí, bylo to úžasné!
Ten pocit, když jsem dostala na krk medaili byl krásný! Procházela jsem pomalu koridorem spoluběžců, jedla jablko a říkala jsem si, že musím vzkázat všem ženám, dívkám, holkám, které váhají a říkají si, že by to možná zkusily, ať neváhají a přidají se! Pojďte to zkusit! Přidejte se! Nemusíte hned běžet nějaký závod. Stačí když oběhnete park, třeba s pejskem a ono se vám to zalíbí a za rok.... možná...
Už se na vás moc těším!
