Běh se stal součástí mých dní. I přes nějakou tu zdravotní peripetii jsem se závodu dočkala a odběhla v čase 00:35:59. Ano, čas není z těch nejlepších, ale závod jsem si užila – ta hudba, lidi, atmosféra. Pohltilo mě to a byla jsem spokojená.
Vyhrát chci vždy v první řadě sama nad sebou, překonat chci hlavně sama sebe. Cíle si kladu postupné a těmi, kteří jsou lepší se inspiruji a jejich výkony obdivuji.
Nicméně jak tak všichni pořád honí čas, předbíhají se kdo uběhne větší vzdálenost v kratším čase i já včera podlehla a vyběhla. A vyběhla jsem rychle. Snad abych věděla jestli můžu zlepšit svůj čas, snad abych překonala lepší výsledky ostatních.
Inu uběhla jsem pár metrů a radost se vytratila. Zadýchaná, otrávená, s tuhýma nohama jsem se po chvíli zastavila a chtěla jít domů. Dál se mi běžet nechtělo. Byla jsem naštvaná a bez nálady. Ale nedalo mi to (vrátit se domů s takovou náladou, z toho by jistě nic dobrého nekoukalo). Oddychla jsem a vyběhla ve svém tempu. Bez sluchátek a s hlavou plnou myšlenek. Z počátku jsem přemýšlela, co jsem si chtěla asi tak dokázat a byla naštvaná. Přemýšlela jsem proč to nešlo a jestli někde nedělám chybu. Myšlenky mi hlavou létaly jedna přes druhou, ale postupně jsem si začala všímat i okolí – řeka, stromy, dálnice. Při cestě jsem potkala další běžce. Usmáli jsem se na sebe, pozdravili se. Běžela jsem a … a bylo mi dobře.
Z mého původně zoufalého výběhu se stal příjemný běh na 10km. Při té hodince a čtvrt jsem si uvědomila, že před půl rokem jsem uběhla sotva kilometr. Indián mě doprovázel každých pár metrů. A teď? Ano běžím pomalu, funím jak lokomotiva a rudnu po prvním kilometru, ale běžím. Na začátku mě ani nenapadlo, že se vydám na 10km trasu. Prostě jsem běhala a každý kilometr si užívala. Došlo mi, že jsem odvedla kus práce a že jednou těch svých 5 nebo 10 uběhnu zase o něco rychleji. Jen se netrápit a cestu k lepšímu času si užít. Protože jak se říká: I cesta je cíl.
Jo a navíc, ať běháme maratony nebo „jen“ tří kilometrové trasy, má to v každém případě i jiné výhody. Např. můj zadek má běhání viditelně rád. Oproti tomu celulitida se s během jaksi nesnesla a rozhodla se mě opustit. A v neposlední řadě jsem ještě spokojenější a šťastnější. Když mě něco nebo někdo naštve při běhu mě to opustí. Mé běhání je vlastně tak trochu prospěšné i mému okolí. A tak udělejme radost sobě, svému tělu, mysli i svému okolí: Běhejme s radostí!
