Jak jsem začala: Běhat jsem začínala na třikrát. Poprvé někdy před osmi lety, na podzim. Bavilo mě to pár měsíců, ale pak na Vánoce bylo několik běhů utrpením, musela jsem to vzdát. O měsíc později jsem zjistila, proč to nejde – byla jsem těhotná! Takže závidím všem ženám, které v těhotenství běhat zvládnou.
Podruhé jsem se k běhu dostala před rokem a půl: kolegyně hledala náhradu za běžkyni na pět kilometrů do štafetového maratonu. Samozřejmě jsem to chtěla zaběhnout rychleji než moje předchůdkyně, ale to se při prvním tréninku neukázalo jako jednoduché – 33. Místo, 35 minut. To mi bohužel snížilo motivaci k dalšímu trénování, takže jsem toho před závodem moc nenaběhala. Nakonec to nevadilo – na konci října, noc před startem, napadlo i ve městě 20 centimetrů sněhu, závod byl zrušen a já na pět měsíců vyměnila běžecké boty za běžky.
Jenže ani v Alpách sníh nevydrží celý rok a žádná výzva pro mě není dost bláznivá, tak mě v březnu kolega ukecal na půlmaraton, termín na začátku dubna. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tolik jsem toho v životě neuběhla, aspoň uvidím, zda to zvládnu. Zvládla jsem to, sníh roztál a mě to běhání začalo bavit.
Proč běhám: Především proto, že mě to baví. Baví mě víc sportů, ale běh je rychlý (i když běžím pomalu), což je pro pracující matku asi zásadní kritérium. Dá se provozovat kdekoli a běžecké boty se do kufru vždycky vejdou – nikdy nezapomenu na ranní výběhy na poslední služební cestě v Japonsku nebo běhání na ostrovech Maddalena na severu Sardinie při dovolené na plachetnici.
Běh je taky relativně rychlý dopravní prostředek na cestu do práce – trvá o půl hodiny déle než na kole, ale když není čas, je to také ušetřená půlhodina na běžecký trénink. Pokud nemám schůze, můžu vyběhnout i v polední přestávce, většinou s některým z mých bývalých či současných kolegů, takže běh je pro mě také společenskou aktivitou. A protože jsem docela upovídaná, mám jistotu, že takové tréninky běhám v aerobním pásmu.
Běh nabízí i spoustu dalších výhod: sice jsem neshodila ani kilo, ale zbavila jsem se celulitidy. A můžu beztrestně v jedenáct večer sníst cokoli, na co narazím v ledničce. Když mě někdo naštve, při běhu se dokážu uklidnit. Někdy úplně vypnu a někdy naopak přemýšlím - to mě pak napadne něco, na co bych jindy určitě nepřišla.
Blanka Detlefs
věk: 37 let
výška: 168 cm
váha: okolo 63 kg
město: Grenoble (Francie)
|
Běžecký sen: Neustále se posouvá. Loni na jaře to byl půlmaraton, na podzim maraton a na letošek jsou to krátké ultratraily. Co potom, jestli zdraví vydrží? Ještě nevím, buď delší ultratraily (že by domácí UT4M?), nebo se naučím pořádně plavat a zkusím triatlon. Mou nejbližší výzvou je maraton v Edinburghu, ráda bych ho zaběhla pod čtyři hodiny. Mám ráda výzvy, ale nerada se vzdávám, takže musejí být aspoň trochu reálné.
Oblíbená trasa: Jakákoli oblíbená trasa se časem okouká a už mou oblíbenou není. Takže oblíbenými jsou především ty nově objevované. Někdy to sice znamená o něco delší běh, než jsem měla v plánu (odbočka doprava prostě ne a ne přijít), ale zároveň mi to trénuje orientační smysl. Jednu trasu bych přeci jen vyzdvihla: výběh z práce na starou pevnost a vojenský památník nad městem. Podle nálady můžu těch 500 metrů převýšení zvládnout po kamenité cestě nebo po schodech pevnosti. Co na tom, že turisti na nás běžce koukají z lanovky jako na blázny?
