• Na horském maratonu Beskydská sedmička je nejdrsnější osmá hora

      13:00
    Šplhali po ostrých kamenech nad srázy jako kamzíci, sunuli se rozbahněnými cestami po čtyřech. Propocení a promrzlí, v křečích či apatičtí z totálního vyčerpání. Maraton Beskydská sedmička, byl pro tři tisícovky účastníků extrémní výzvou. Museli zvládnout 94 kilometrů a 5 430 metrů převýšení.

    Seběh do Ráztoky | foto: Miroslav Čepický

    "Ten poslední kopec mě málem zabil," napsal mi z cíle kolega z práce. Stejně to cítil asi každý, kdo Beskydskou sedmičku absolvoval poprvé, včetně mě. I na mapě závodu se Velký Javorník proti ostatním tváří jako prcek. Může se pochlubit jen 918 metry, takže se do názvu 89 kilometrů dlouhého extrémního horského maratonu dvojic ani nedostal. Tam se nekompromisně kvalifikovalo jen sedm hor, které mají přes tisícovku. To ale nebyla jediná ťafka na trase, které nám ukázala, že Beskydská sedmička je mnohem drsnější, než jsme si mysleli.

    Peklo začalo na Lysé hoře

    Do první občerstvovačky přitom působí docela pohodově. V deset večer jsme se po startu z třineckého náměstí vydali v davu tří tisíc nadšenců krokem pod první horu Velký Javorový. Už když jsme se k němu blížili, viděli jsme pruh bílých světýlek z čelovek, který se táhl přes celý kopec. Byla to předzvěst průběhu celého závodu. Čekali jsme, že za pár desítek kilometrů půjdeme sami, ale jako na Václaváku to nakonec bylo až do půlky trasy, teprve pak se začal had postupně roztrhávat. Pořád jsme ale měli někoho v dohledu.

    Fotogalerie

    První kopec byl jen něco jako černá sjezdovka, na které se sem tam povalovaly kameny. Na druhý vrchol, na Ropici, jsme se dostali hravě mírným stoupáním. Na rozdíl od registrovaných sportovců, kteří měli trasu ještě o pár kilometrů delší, jsme totiž nemuseli do údolí. Trochu náročnější byl místy dost prudký sestup. Pořád to ale ještě byla spíš pohodička s hvězdami nad hlavou.

    I ostatní týmy, které v půl druhé ráno nabíraly síly u prvního občerstvení na Morávce, vypadaly poměrně svěží. Třetí kopec, Travný, jsme zvládli taky relativně hladce, i když nám už začínalo docházet, že nás organizátoři hodlají potrápit těmi nejnáročnějšími trasami. Na plné pecky se to ukázalo při nekonečném výstupu na královnu Moravskoslezských Beskyd, na Lysou horu. Na její špici jsme se nad ránem drápali do prudkého kopce po nepříjemně velkých a ostrých balvanech.

    Odhalil se nám odtamtud sice jeden z nejhezčích výhledů na hory ozářené vycházejícím sluncem, ale na kochání nebyl čas ani nálada. Zimou jsem se totiž klepal jak ratlík. Mohlo být tak sedm stupňů, což v totálně propoceném oblečení nebylo nic moc. Zachránila mě tenká hliníková folie, kterou jsem si vsunul pod studené mokré triko na hrudník a na záda. Za pár minut jsem tomu, kdo tuhle třpytivou věc zařadil do povinné výbavy závodu, blahořečil. Mohl jsem se pak totiž v klidu začít soustředit na dračí zuby, jak můj parťák Martin z našeho dvoučlenného týmu "Peklo v hlavě" překřtil různě velké špičaté šutry, po kterých jsme Lysou horu sbíhali. Jedno špatné šlápnutí by poslalo celý závod do kopru.

    Jako kamzíci

    Dole na Ostravici nás po sedmé ranní čekala záchrana ukrytá v útrobách místní základní školy. Teplý čaj, polévka a párek s hořčicí nám tam připadaly jako nejluxusnější hostina. Děti budovu navíc vyzdobily motivačními běžeckými obrázky a hesly jako "Nikdy to nevzdávej" a "Jste borci". Snad si to budou myslet i po závodě, protože po nás ve škole musela zůstat pořádná spoušť. Hodovalo se a odpočívalo všude, na chodbách si pár závodníků i schruplo. Byl to jednoznačně nejlepší azyl na celé cestě.

    Beskydská sedmička čítá sedm vrcholů, zabrat dá ale i ten osmý.

    Beskydská sedmička čítá sedm vrcholů, zabrat dá ale i ten osmý.

    Na odchodu ho zhoršil jen výhled na horu Smrk. Při výstupu na jeho nejvyšší bod nám už bylo úplně jasné, proč má závod přívlastek extrémní. Převýšení 4 800 metrů a dlouhá vzdálenost navíc organizátorům asi přišly málo, a proto se z nás pokusili udělat kamzíky. Právě tak jsme si totiž připadali, když jsme se škrábali do krpálu v horní části Smrku po kamenech, v blátě a skoro po čtyřech, ale ještě víc na úzké cestě z divoce uspořádaných kamenů nad strmým srázem. Tuhle lahůdku pořadatelé vymysleli asi proto, abychom si snad nemysleli, že vzdálenost ukousnutá po vrstevnici bude zadarmo.

    Na vrcholu Smrku jsme měli v nohách 57 kilometrů a něco přes 3 700 výškových metrů. Hodinky ukazovaly teprve čtvrt na deset, tedy přes jedenáct hodin od startu. Tou dobou už bylo naštěstí skoro jisté, že se nám nevymstila moje bláznovina. V předstartovní horečce jsem si totiž koupil nové boty.

    Samo sebou vím, že je to ta největší hloupost před jakýmkoli závodem, natož před extrémním horským maratonem. Přesto jsem to udělal a pořídil si pár, který byl nejen širší, ale i o číslo větší než moje normální běžecké boty. Chtěl jsem, aby nohy byly co nejvolnější. Při prudkých sebězích se totiž může zejména na prstech u nohou nepříjemně podepsat jakýkoli tlak. Byl to velký risk, který mohl cely závod zhatit, ale vyplatil se. Rizik je při takovém podniku stejně nespočet, od vymknutého kotníku přes křeče a natržený sval až po omdlení z totálního vyčerpání.

    Původně jsme měli za cíl dát celou štreku pod čtyřiadvacet hodin. Pod vlivem endorfinů nás při aktuální bilanci napadlo, že by to šlo stáhnout i pod dvacet, tak jsme zkusili ještě přidat. Když jsme se ale doštrachali na vrchol s oficiálním číslem šest, Čertův mlýn, byl jsem čertovsky na prach.

    Nadupaný závěr

    Martin na mě musel čekat a nakonec mě vyhecoval, abych si šlehnul energetický gel. Těm jsme se chtěli původně vyhnout a dát to jen na normální stravě. V tu chvíli mi ale bylo všechno šumák. Hodil jsem do sebe navíc čtyřstovku ibalginu a za pár kilometrů mě zázračně přestaly bolet i svaly.

    Třetina nedokončila

    Letošní Beskydskou sedmičku vyhráli Pavel Štryncl a Jaroslav Balatka, kteří trasu zdolali za neuvěřitelných 11 hodin a 49 minut, čímž o více než hodinu a čtvrt překonali loňský nejlepší čas.

    Závodu o délce 94 kilometrů a s převýšením 5 430 metrů se účastnilo 1 468 dvoučlenných týmů, ale do cíle nedošlo plných 458, tedy každý třetí. Poslední došel do cíle tým "Pomalu, ale jistě" za 29:17:22 hodin.

    Nejstarší ženou v závodu byla Věra Hejkrlíková (ročník 1954), nejstarším mužem Ivo Pospíšil (1940).

    Zrychlil jsem tempo, že dotahovat musel naopak Martin. Jeli jsme jak mašiny a za dvě hodiny jsme za sebou nechali asi třicet párů. Nemůžu napsat, že jsme je předběhli, protože tenhle závod běhají jen ti největší borci. Většina závodníků jen občas popobíhá z kopce, jinak v drsném terénu svižně jde. Někteří se šinou ještě pomaleji a do cíle dorazí těsně před oficiálním třicetihodinovým limitem.

    Na Radhošti, kde v místní kapli probíhala mše a restaurace s úžasným výhledem vyzývala k aspoň krátkému posezení, jsme neudělali ani fotku. Valili jsme to, co to šlo. Vrchol posledního ze sedmi oficiálních kopců Beskydské sedmičky jsme opouštěli 18 hodin a 20 minut po startu. Dolů z Radhoště jsme běželi i po hodně nebezpečných úsecích a do krpálů jsme se vyhecovali k nejrychlejším výstupům z celého závodu.

    To nejhorší na úplný konec

    Na poslední občerstvovačce nás ale málem kleplo, když jsme viděli, že Velký Javorník vypadá zespoda stejně hrozivě jako předchozí hory. Rozhodně to nebylo žádné škvrně, které bychom jen tak mimochodem přeběhli cestou do cíle. Když jsme se z posledních sil a skoro bez dechu po klouzající hlíně doplahočili na domnělý vrchol a těšili se na seběh, vykoukla na nás největší jobovka celého závodu. Rozhledna na skutečném vrcholu hory byla minimálně o stovku výš a nejmíň o tisícovku metrů dál!

    Ještě jednou se nám ale podařilo zatnout zuby a v úplné apatii poslední horu dobýt. Z ní už nás čekal pohled na další prudký sešup vytuněný propletenci kořenů a tradičním kamením. Tady jsme se konečně odvážili zkontrolovat čas. Bylo jasné, že pod dvacet hodin to tentokrát nedáme, ale už nám to bylo fuk.

    Samospádem jsme zamířili dolů, bolest svalů nám dovolila jen chůzi ve stylu Charlieho Chaplina. Do cíle ve Frenštátu pod Radhoštěm jsme docupitali na 206. místě z více než tisícovky dvojic v kategorii hobby. Světelná tabule ukazovala čas 20:30. Aspoň máme motivaci stáhnout to pod dvacet někdy v budoucnu.

    S myšlenkou na účast v některém z příštích ročníků jsme začali mírně laškovat už druhý den. Protože to sice bylo peklo, ale taky nirvána.

    Běželi jste Beskydskou sedmičku také? Podělte se v diskuzi o svoje zážitky.

    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Na horském maratonu Beskydská sedmička je nejdrsnější osmá hora

    K38a78t23e47ř50i55n59a
    M24a70c10o50u49n54o85v89á
    Poprvé jsem se o B7 dozvěděla v roce 2011. Loni už se postavila na start a letos zopakovala účast a dokonce i se...
    A45l63e95n27a
    N32o89s84k68o24v16á
    muzete nekdo srovnat s K100? Zasvecene? Na B7 stale sbiram odvahu, prijde mi ponekud drsnejsi :)
    K33a52r40e35l
    D54o69h32n57a97l
    Vsechny vystupy jsou relativne napohodu - sestupy to je smrt (pozorovani nasi dvojice). Takze rozhodne doporucuju jedny...
    J43a33n
    Š56e47v49č10í35k
    Foto Děcka, asi tak. Letos to byl můj první ročník a vím, že nebude poslední. Nevím jestli autor absolvoval i Ráztoku, ale...

    V diskusi je 25 příspěvků, poslední příspěvek 13. 9. 2013, 17:00

    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.