Po nějaké době jsem se zase rozhodl na základě našich výsledků vypotit nějaký ten elaborát. Pro závod Horská výzva Šumava jsem změnil parťáka, obvyklou sestru Moniku nahradil kamarád, protože jsem choval naději na lepší výsledek. Monika se toho ale nezalekla a přihlásila se do závodu Dogtrekkingu žen, i když ji čekala trasa dlouhá 75 kilometrů, stejně jako nás. Domluvili jsme se a já jí půjčil svého hafana Zoui, která si tím odbyla závodní premiéru. Do té doby se mnou pouze trénovala.
Zoui, nalezenec se zoufalým výrazem
Zoui jsem si loni vyhlédl jako tuláka na našem sídlišti. Bylo mi jí líto, kulhala, měla ránu na nose, odrostlé chlupy a zoufalý výraz. Přesto byla neodolatelná. Bohužel, než jsem se rozhoupal, tak zmizela. Zjišťoval jsem, co a jak, a dostal jsem informaci, že byla odchycena. Bude to znít, jako z nějakého akčňáku, ale neváhal jsem ani minutu, zavolal do útulku a na Zoui, tehdy ještě beze jména, jsem se jel okamžitě podívat.
Po domluvě a náležitém ošetření jsem si ji odvezl a převzal do péče, začal ji vykrmovat a cvičit. Ke konci roku po nákupu vybavení a po tom, co se Zoui zvedla fyzicky i psychicky, jsme spolu začali běhat, ale závodit ne. Proto si odbude premiéru se sestrou.
Rock Point - Horská výzva
|
Zpátky k závodnímu víkendu. V pátek po práci jsme nasedli do auta a s Monikou a Zoui vyrazili za kamarádem do Plzně. Ten byl se mnou například už na Zugspitz Trailrunu. Spolu jsme vyrazili směr Železná Ruda. Cestou nám počasí jasně dalo najevo, že to nebude nic příjemného. Kousek před Rudou i pršelo, zkrátka dlouhoběžecké počasí a postrach nohou. Rychle jsme vyzvedli startovní balíčky a ubytovali se v kempu. Nastavili budíky a zdřímli si.
Probuzení do ledové noci nebylo nic příjemného, takže jsme se rychle navlékli do sportovního a hurá směr start. Tam vyvstala další obtíž, jelikož je Zoui na mě fixovaná, tak jsme už předem byli domluveni, že já s parťákem zmizíme do startovního pole a Monika se přidá až těsně před startem. Start už byl na spadnutí a najednou koukám, Monika stojí kousek od nás... a sakra...
Prchám před svým psem
Zazněl startovní výstřel a Zoui byla jako šílená, štěkala, vyla a zoufala si. Bylo mi jí šíleně líto, tak jsme s parťákem šlápli do asfaltu a pokusili se zmizet. Slyšel jsem ji až k Čertovu jezeru, kde jsem se i ohlídl a viděl, že je těsně za námi. Poprvé jsem si řekl, jestli to Monika vydrží až do cíle v tomhle tempu. Zažila jaké to je, když táhne pes na plné pecky, a Zoui to vzala zřejmě jako hon na mě.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Za jezerem se nám podařilo zmizet a i zoufání Zoui ustalo. S parťákem jsme pelášili nocí (start byl v 23:55). Kilometry parádně ubývaly. Převážně rovinatá trať mi, na rozdíl od parťáka, sedla výborně. Utíkalo to jako fík, na první občerstvovačce jsme byli zhruba po dvou a půl hodinách. První potíže vyvstaly zhruba na třicátém kilometru, parťák zažíval první bolístku (asi se projevila B7, náročný závod, který už měl v nohách, čert ví), bolest ho sice přešla, ale ozval se žaludek... Bavíme se o tom, že to odpískáme a na jednačtyřicátém kilometru nasedneme na svozové auto, pojedeme domů. Parťák do sebe nasypal nějaký ibalgin a kofein a kupodivu se „vyléčil‘, proto po ztrátě tempa a zhruba půlhodině pokračujeme v původním tempu.
Druhá občerstvovačka za námi, blížíme se ke třetí. Máme za sebou už přes třicet kilometrů a je stále tma, navíc mlha. Při výstupu na Prenet zapomínáme odbočit a pokračujeme po špatné trase. Až po zhruba dvou kilometrech zapínáme navigaci a skrz les pádíme zpět na trasu. Sbohem suché nohy, díky borůvčí...
Začínáme předbíhat lidi, kteří trefili v mlze správný směr, trochu nám to zvedá náladu, aby vzápětí klesla na bod mrazu. Při jednom klesání před stoupáním k třetí občerstvovačce hlásím další lidi před námi, předbíháme je a vtom vidím ségru. „Ty kráso, to je Monika se Zoui, to je pěkně v p....“
Tak jenom rychle zdravím a snažím se utéct. Pes šílí... Je slyšet asi ještě tak čtyři kilometry. Nedovedu si představit co zažívá Monika (fyzicky), ale mě to rve na kusy (psychicky). Podařilo se nám utéct, a nářek utichá. Pokračujeme dál.
Začíná svítat, potkáváme pejskaře s huskym, všem nám to zvedá náladu, kecáme, běháme, hecujeme se až do cíle. Parťák hlásí další peripetie, zhruba od šedesátého kilometru začínají bebíčka... Koleno, nárt, druhý nárt, druhé koleno, zadek, kulhá a chce si promazat nohy, tak zastavujeme, no pohled nic moc.
Hecuju ho až do cíle: „Je to pár kilometrů, pojď! Mažem, pak si lehneš!“ Čekala ho operace nosu, takže měl v neděli nástup do nemocnice. Do cíle se chudák dokulhal, popobíhal. Má mou poklonu. V cíli nám pořadatel hlásí, že jsme 26. celkově s časem 10:51:05, říkám si, že to je super. Bez peripetií na trati věřím v o hodinu lepší čas... Takže ahoj za rok!
Za cca dvacet minut po nás dobíhá první dogtrekkařka, možná lžu, přesný čas nevím. Hned ji odchytávám, protože jsem zaslechl, jak říká, že ji nahání nějaká další a měla by za ní být asi deset minut. Vyptávám se, jestli ji viděla. Prý ne, ale má takovýho divnýho vlčáka (já osobně jí říkám „Parodie na vlčáka“). Hned je mi jasný, že to je Monika se Zoui. Mám dojem, že Zoui je jediný „nerasa“ pes ve startovním poli.
Šestinohé objetí v cíli
Monika dobíhá za chvilku v čase 11:35:10, čipuje se a já už se válím se Zoui na zemi. Gratulace, fanfáry, sváča a hurá do kempu s myšlenkou, že Monča bude na bedně a z pejska mi udělala skoro šampionku. Ve čtyři bylo vyhodnocení. Neskutečné! Když říkali její jméno..., fakt super, má můj obdiv!
Mimo záznam: V závodě SHORT na sedmnáct kilometrů se naši přátelé umístili na krásném třetím místě, takže to znamená, že všichni, který jsem vytáhl si zaběhat, mají medaili, jenom já ne. Fotky ze závodu bohužel nemám žádné, v průběhu jsem nefotil (poprvé, neměl jsem s sebou ani GOPRO, jak bývá mým zvykem), takže jsme odkázáni na pořadatele a naše fotky z cíle.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
