Nemám rád vodu, tu studenou vyloženě nesnáším. Když lidé kolem mě lezou v létě do rybníka nebo dokonce do řeky s komentáři „ach, tak příjemně osvěžující“ a „to je kafíčko“, kroutím hlavou. Jasně, litují, že tam vlezli, a teď mě chtějí nachytat, aby v tom nebyli sami. Na to jim neskočím.
Jenže když něco nemám rád, a přesto to musím podstupovat (dětem to prostě nemůžu udělat, abych s nimi v létě do toho ledového bazénu nešel), vždycky se mi vyplatilo s tím nějakým způsobem bojovat, čelit tomu. A tak jsem se na podzim rozhodl, že se začnu otužovat. Vždyť otužilci, když lezou v zimě do Vltavy, vypadají, že si to užívají, že se jim to snad dokonce i líbí! V tom musí být trik, magie a já ji chci objevit.
Od otužování jsem si navíc sliboval posílení zdraví, především imunity. Pokud si tělo zvykne na náročnější podmínky, třeba mi pak pomůže odolat každoročním rýmičkám (jimiž pravidelně procházím každou zimu dvakrát) a chřipkovým epidemiím. A třeba mi ani nebude taková zima, až budu zase v tenkém běžeckém oblečení čekat na sněhu před domem, než se mi v garminech fixne GPS.
Otužování |
Bylo jasné, že mé teplem zhýčkané tělo nemůžu hned poslat nahé pobíhat na sněhu. A tak jsem začal postupně každodenní sprchování zakončovat ledovou vodou. A tím myslím opravdu ledovou, ne studenou nebo dokonce vlažnou. Prostě páka na baterii doprava a jde se na to!
Více než souboj se zimou a ledovou vodou to byl pokaždé především souboj silné vůle. Měl jsem pocit, že mé tělo založilo odbory a ruka držící sprchu je odborový předák, který mi právě oznamuje stávkovou pohotovost. Sváděl jsem virtuální mentální souboje odvracející konec světa či útoky mysl žeroucích mimozemšťanů. Můj život, který se mi pod kapkami ledové vody znovu a znovu promítal před očima, už začínal být nuda. Byla to dřina.
Přesto jsem to vydržel. Je to už půl roku, co jsem se studenou sprchou začal, a pokračuji dál. Pořád nesnáším studenou vodu a pořád se musím přemlouvat, abych na sebe ledovou pustil. Trochu už jsem si ale přeci jen zvyknul a připravuji se na posun dál. Může mít například podobu koupání v ledovém rybníce (až rozmrznou) nebo v horských potocích z tajícího sněhu. Sám jsem zvědavý, zda tam někdy vlezu. Každopádně mě zatím letos minula všechna infekční onemocnění, která tak jako každý rok nosí děti ze školy, a postupně se zlepšily i moje problémy se spánkem. Jasně, půl rok je nejspíš krátká doba na hluboké závěry a po tomto „rouhání se“ nejspíš onemocním tou nejtěžší zmutovanou rýmičkou na světě přesně v ten den, kdy vyjde tento článek.
Přesto ale cítím, že mi otužování cosi dává. Ať už je to lepší snášení venkovních mrazů, kdy neprochladnu tak snadno jako dříve, nebo silnější vůle, se kterou se snáze pouštím do věcí, do kterých se mi opravdu nechce. Stačí si představit onu ledovou vodu. Rozhodně se nepovažuji za otužilce a opravdoví otužilci se mému počínání pravděpodobně vysmějí v diskusi pod článkem. Je to ale pro mě výzva, pomocí které mohu překonávat sám sebe stejným způsobem, jako když běžím ultratrail nebo když na řetězech v horách překonávám strach z výšek. Čím více je to nepříjemné a náročné, tím lepší z toho má pak člověk pocit. Výzva v pojídání koblih by takový efekt prostě neměla. Zkuste to také, najděte si svoji výzvu, ať už je jakákoliv, a překonejte sami sebe.
