• Loučil jsem se se svobodou. Čtyřiadvacetihodinovým během

      12:00
    Na počátku byl nápad sestavit na čtyřiadvacetihodinovku do Františkových Lázní štafetu za tým Rungo.cz. Pak jeho realizaci znemožnila série problémů, nakonec jsem tedy vyrazil jen já. Ovšem s mohutnou motivací v zádech, během jsem se totiž chystal rozloučit se svobodou.

    Nakonec jsem do Františkových Lázní vyrazil sám. A bojoval jsem. | foto: archiv Pavla Duchana

    Původní myšlence se do cesty postavilo hned několik věcí. Například to, že tahle akce je pro lidi mimo "Rungo Core" příliš šílená. A že "Rungo Core" jede do Francie a nikdo z nich se týden před půlmaratonem v Beaujolais nechce zničit, což je rozumný přístup.

    Navíc se ukázalo, že běh mám týden před svatbou. Doma jsem si ho ale prosadil do kalendáře jako svou rozlučku se svobodou. Prošlo to. Vyrazil jsem, byť bez štafety.

    Františkolázeňská čtyřiadvacetihodinovka

    Akci pořádala Běžecká škola, za každý uběhnutý kilometr dávali běžci korunu na charitu: výtěžek šel divadelní dílně Cirkusu Paciento, která má aktivizovat a socializovat lidi se zdravotním postižením z domova Pata u Hazlova. Po oválu kroužily všechny věkové kategorie, od nejmladších v kočárcích po nejstarší o holi. Vítězem se stal Zdeněk Kolman, zdolal 140 kol, celkem tedy 160 kilometrů.

    Běžet čtyřiadvacet hodin – co to asi obnáší? Asi jsem se nad tím měl zamyslet, ale pracovní povinnosti a svatební přípravy mě zaměstnaly natolik, že jsem začal řešit, co si vlastně zabalím, v pátek před půlnocí. Vzal jsem všechno trojmo a šel spát. Ráno nákup – nějaké müsli tyčinky, banány, rohlíky se šunkou a sýrem, jablko a Coca Cola. Nabrat Lenku s Ivou, ještě Vláďu – a frčíme směr Františkovy Lázně.

    Před během jsem si chtěl ještě lehnout, moc jsem toho za celý týden nenaspal, nebylo moc kdy, ale nestihl jsem to ani tady. Namazat se, kde se dá – chodidla, rozkrok, podpaží – zalepit bradavky a hurá na start.

    Ještě pořád mi nedochází, do čeho se pouštím. Nikdy jsem neběžel déle než tři a půl hodiny, nejdelší závod byl půlmaraton a nejdelší běh osmadvacet kilometrů. Startujeme a trenér mě drží zkrátka, sotva se vlečeme, každých pět okruhů je následovaných pauzou. Snažím se toho držet, jakkoliv cítím, že ani nevím, jak si odpočinout. A taky uznávám, že jsem si skutečně měl vyzkoušet stravovat se na delší trati. Zjišťuji, že banán nee. Coca Cola možná, ale raději ji zbavit bublin. Toaleta byla nedaleko, takže žádný větší problém.

    Nakonec přece jen spánek. Dlouhý spánek

    Kroužím jako sup, opravdu pomalu, když bolest stehen a zadku zvítězí nad vůlí. Za mnou je dvaatřicet kilometrů, pět hodin a já jdu na pokoj. Navzdory všem radám sundávám boty a lehám si. Dvacet minut spánku mi pomůže, říkám si, ale do stropu nakonec koukám hodinu a kus. Úleva žádná, odpočinek také ne, tělo je rozjeté.

    Trenér mě jde zkontrolovat a má radost, že slyší "Na trať se vrátím". Sice jsem to řekl, ale důvěru jsem ve svá slova moc neměl. Pak mě někdo vypnul a já se probral v jednu hodinu dvaadvacet minut ráno. Opatrně zkoumám stav těla a zjišťuji, že mě nic nebolí. Podivné, ale tímto darem nepohrdnu, takže hurá do bot a kroužit. Připojím se ke Sváťovi, který má odkrouženo o 30 kol více, takže konečně zpomalil na pro mě přijatelné tempo.

    I tady jsem trpěl.
    Akce podpořila charitu a dobrou věc.

    Po osmnácti kilometrech mě bolí kotníky (změna stylu pomohla, stehna jsou klidná) a jdu si na pokoj něco sníst. A taky se na chvilku natáhnout. Probudím se kolem sedmé ráno a vím, že jsem z prvních osmnácti hodin jedenáct hodin prospal. Týden byl náročný, ale že až tak?

    Bohužel, podruhé jsem se už probudil rozbolavěný. Mám naběháno 50 kilometrů, na zbylých 50, po kterých jsem toužil, mám něco přes šest hodin. Měním strategii, dvě kolečka běžím, jedno kolo jdu. Že 100 kilometrů nedosáhnu, je čím dál tím jasnější, ale proč bych nemohl uběhnout 90? Hodiny ukazují, že před sebou máme už jen čtyři hodiny, tak málo času! Napadá mě perverzní myšlenka.

    Let po okruhu – a pak pád

    Předně jdu na bramboračku a ta mi dodá nových sil. Pak se pokusím zdolat kilometry, co mi do devadesátky ještě zbývají. Dvě hodiny do konce mám solidně rozeběhnuto, zdolat musím něco kolem osmnácti kilometrů. To není nesplnitelné, navíc běžet dvě hodiny není nic velikého, to mám natrénováno. Zrychluji na 6 minut 30 vteřin na kolo a začínám vynechávat kola, kdy jdu – jdu jen tehdy, když potřebuji vydýchat.

    Matematický úkol pro znavený mozek je tento – jedno kolo má 1 150 metrů. Když ho běžím 6 minut a 30 vteřin, jakou rychlostí běžím v minutách na kilometr? Nespočetně. Po okruhu doslova letím a patřím k nejrychlejším.

    Během poslední hodiny potřebuji odkroužit sedm kol, což bych měl zvládnout snadno. Jenže už v prvním kole mi při dopadu projede nártem ostrá bolest a další krok prostě strašlivě bolí. To mě láme. Slíbil jsem, že se týden před svatbou nezničím. Nesmím blbnout. Jsem v předklonu a zoufalý. Takový kousek – poslední dvě hodiny jsem dřel jako kůň a najednou tohle.

    Kolem mě jde Víťa Drtinová, která mě "dopraví" do cíle. Mám za sebou 73 kol. Chci jich 74, to jsou dva maratony. Když už ne 90 kilometrů, tak dva maratony. To znamená ještě jedno kolo. Víťa mi říká, že to bude nejdelší kolo mého života a má pravdu – jdu ho 17 minut.

    Když vracím číslo, dostávám nejtěžší otázku: "Jak se jmenujete?" "Jsem číslo 17, ale jméno?" Nakonec si přece jen vzpomenu.

    Končím o 30 minut dřív, než vyprší limit, já jsem toho svého dosáhl. Odbyl jsem přípravu, nezvládnul strategii, rozbil si žaludek a vůbec – být to závod, neměl bych tam co dělat.

    Naštěstí to byl běžecký happening, který startoval Miloš Škorpil v přestrojení za pštrosa za zvuku vuvuzel s cílem vybrat peníze na charitu, takže to byla příjemná zkušenost.

    Závod mi vzal mnoho sil, prakticky všechny, ale byl mi komunikačním mostem s mým tělem, které si jasně říkalo, kdy už má dost. Příští rok chci zase – předtím ale budu chtít rozmlouvat s tělem na nějaké šestihodinovce na téma odpočinek, stravování, strategie.

    Ale to nejhlavnější: kdo z vás měl na rozlučce se svobodou 450 lidí a Miloše Škorpila převlečeného za pštrosa navrch?

    Autor:
    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Loučil jsem se se svobodou. Čtyřiadvacetihodinovým během

    T53o67m20á71š
    Z12á54m35o21s47t70n70ý
    Sakra, o tom vědět, jdu do toho taky :)) ženit se nehodlám, můžu se zničit 
    J97o17s98e20f
    M71u43ž72á87t55k82o
    No zdravé to moc není, 24 hodin huntovat tělo. Pro společnost by bylo lepší jít raději pomáhat dva, tři dny do charity...
    M68i21c97h61a70l
    H68r25a18b55e39c
    Foto Vzhledem k tomu že na to běhat nás baví, tak proč nespojit zábavu a pomoc. To že si člověk trošku huntuje tělo znamená...
    L54a87d38a
    N80o23v67a43k
    Forreste...?

    V diskusi je 18 příspěvků, poslední příspěvek 20. 11. 2013, 21:12

    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.