„Když to mohl udělat Forrest Gump, můžu taky,“ řekl si začátkem letošního roku. Tak začala jeho anabáze s názvem „Projekt Gump“. Nešlo ale o nějaký klukovský hec, Barclay už měl za sebou Iron Mana a několik uběhnutých maratonů i ultramaratonů. Sám se ale nikdy za čistokrevného sportovce nepovažoval. „Hodně jsem běhal na univerzitě a zkusil hodně různých sportů… ale nic moc vzrušujícího,“ tvrdí hoch, který vystudoval jadernou fyziku a chystá se na práva.
Vzrušující nápad ale dostal začátkem letošního roku. „Chtěl jsem prostě přijít s něčím velkým,“ ohlíží se zpět, když se ho lidé ptají na jeho pravou motivaci. Ne každý fanoušek Forresta Gumpa se totiž rozhodne stát mistrem světa v ping pongu nebo pěstitelem krevet. Spolu s nadací Hall Steps Foundation tak vymyslel Projekt Gump, jehož cílem bylo vydělat 10 tisíc dolarů na stavbu studen s pitnou vodou v Mozambiku.
11 států, 100 dní a 5000 kilometrů
Devátého května 2015 tak vyběhl z přístavu Santa Monica v Kalifornii s plánem uběhnout každý den o něco delší trať než maraton. Po celou dobu ho doprovázel kamarád v dodávce s kompletním zázemím. Vezl spousty plechovek s jídlem, tyčinek, vody, oblečení a hlavně moře navlhčených ubrousků, díky nimž se Barclay některé dny obešel bez sprchy. „Stal se ze mě přeborník ve sprchování pomocí vlhčených ubrousků,“ poznamenal v jednom z mnohých rozhovorů, které během svého stodenního běhu poskytnul.
Co jí běžec, který denně uběhne maratonBarclay Oudersluys musel každý den doplnit opravdu nadměrný energetický výdej. V dodávce si vezl oříšky, sušené ovoce, ale také jídlo z plechovek nebo burákové máslo. Každý den pak spotřeboval spoustu sladkých tyčinek, zastavoval se ve fast foodech a jedl skoro všechno, na co přišel. |
Právě internet a síla sociálních sítí stála za tím, že se peníze na studny v Mozambiku podařilo vybrat ještě dřív, než Barclay doběhnul do cíle, k majáku Marshall Point ve státě Maine. Obrovská komunita fanoušků sledovala celý Barclayho běh díky jeho profilu na Instagramu a Twitteru a skoro v každém městečku, jímž mladý Američan probíhal, se našlo několik nadšenců, kteří běželi kousek s ním.
„Zjistil jsem, že fakt nemám rád hory“
Ne vždycky byla ale denní dávka kilometrů příjemná. Barclay běžel za každého počasí, takže se musel potýkat se sněhem, bouřkou, silným větrem, zaplavenými ulicemi i velkým horkem. Navíc mu na trase ze západního na východní pobřeží v cestě stálo nejedno pohoří, které musel překonat. „Zjistil jsem, že fakt nemám rád hory,“ komentoval to lakonicky. I přesto se ale na začátku nejvíc obával spíš organizačních problémů. „Kde seženu vodu? Kde budu spát?“ přemýšlel, zatímco si na Google Maps chystal trasy jednotlivých dní. Pro každý den si vytiskl jednu mapu s celou trasou a tu se pak těsně před závodem naučil.
Škráblo ho projíždějící auto, ale běžel dál
Důkladná příprava se vyplatila. Barclay doběhl do cíle o den dříve, tedy za 99 dnů. „Běžel jsem zhruba 50 kilometrů každý den, vyběhl jsem kolem půl sedmé ráno a denní trasu si rozdělil do tří nebo čtyř úseků. Ten poslední jsem obvykle dobíhal brzy odpoledne, takže celý podvečer jsem mohl věnovat odpočinku a doplňování zásob. A samozřejmě také hledání místa na spaní,“ líčil. Barclay běžel průměrně rychlostí asi 5,5 minut na kilometr, podle jeho slov „odpočinkovým tempem“.
Přes IslandBarclay Oudersluys není jediný, kdo přebíhá státy na podporu dobré věci. Pojmu „cross country“ dal nový význam taky Čech René Kujan: přeběhl křížem krážem Island. Přečtěte si o něm víc, je to borec. |
Ze všeho nejtěžší prý bylo každý den začít. Donutit se ráno rozběhnout, rozhýbat ztuhlé nohy. „Jakmile už běžíte, je to dobré. Musíte se koneckonců nějak dostat ke své dodávce,“ říká Barclay. Zároveň přiznává, že během své pouti po Americe neměl žádné vážnější zdravotní problémy, jen puchýře a natažené a namožené svaly. Pro většinu z běžných smrtelníků by i to byla minimálně skvělá výmluva, proč dneska nejít běhat. Barclay jen suše konstatuje, že nešlo o nic, co by nešlo rozběhat. Dokonce do něj v průběhu 100denní výzvy jednou vrazilo auto – ale ani pohmožděné zápěstí Barclaye nezastavilo.
A stálo to za to. Když běžel přes Colorado, viděl volně žijící stádo zeber, jednou po cestě potkal běžce, který také přebíhal Ameriku, ale druhým směrem. Spoustu zážitků pak prožil při kontaktech s místními lidmi, kteří ho třeba nechali přespat u sebe doma. „Těch pět tisíc kilometrů se zdá jako šílená vzdálenost, ve skutečnosti se toho ale po cestě tolik nemění – v každém malém městečku je benzínka, pár obchodů a bar. Rozdíly jsou jenom v lidech,“ shrnuje.
