Francina Elsje Koenová se narodila 26. dubna 1918 ve vesnici Hoofddorp nedaleko nizozemského Utrechtu. Její otec Arnold Koen byl farmářem, ale také osvíceným průkopníkem atletiky, a to včetně té ženské. Sám ve volném čase chodil do atletického klubu házet diskem, a když si všiml, jak jeho dcera každý den sprintuje k domovní brance pro poštu, neváhal ani chvíli a vzal ji do klubu s sebou.
Královna „nevhodného“ sportu
Bez jakéhokoli speciálního tréninku začala Fanny brzy vyhrávat krajské přebory a v šestnácti se stala členkou dámského atletického klubu v Amsterdamu. Na tréninky dojížděla na kole a její fyzička začala být vzorem pro všechny. V sedmnácti pokořila národní rekord v běhu na 800 metrů. Soutěžení v její parádní disciplíně ale bylo na dlouhou dobu přerušeno, protože během klání zkolabovalo hned šest závodnic. Kvůli tomu jí ani nebylo dovoleno se na této „pro ženy veskrze nevhodné“ trati kvalifikovat na olympiádu v Berlíně roku 1936.
Díky své všestrannosti se na ni ale nakonec přece jen dostala – jako výškařka a členka štafety sprinterek. V první disciplíně se nakonec umístila šestá, se štafetou dosáhla na místo o příčku vyšší. Na setkání olympioniků navíc získala podpis Jesseho Owense, fenomenálního amerického sprintera a svého velkého vzoru. Tehdy však jistě netušila, že na další olympiádě jeho medailovou bilanci vyrovná.
Rekord jako symbol válečného vzdoru
Roku 1938 zaběhla Koenová světový rekord a získala dvě bronzové medaile na mistrovství Evropy ve Vídni. Sportovní novináři jí předpovídali slavnou budoucnost a nejedno „pódium“ na příští olympiádě. Nebyli vlastně tak daleko od pravdy, až na to, že příští olympiáda se nekonala ani roku 1940 v Helsinkách, ani o čtyři roky později. Olympijský sen Fanny Koenové se proto zdál být ztracen. Mezinárodní sportovní klání byla kvůli druhé světové válce odsunuta na neurčito. Fanny se roku 1940 provdala za svého trenéra a odstěhovala do Amsterdamu, okupovaného nacisty až do pádu Třetí říše v roce 1945.
Sportu se ale „létající hospodyňka“, jak jí přezdívali, nevzdala. Závodila dál na domácích kláních, a to i po porodu prvního syna. Role matky jako by ji vůbec nebrzdila, právě naopak. Během války prolomila hned šest světových rekordů ve skoku do dálky a výšky, ve sprintu a štafetě na sto a v roce 1944 i dvě stě metrů. Opovržlivé pohledy a poznámky o sobecké ženě, která dává přednost kariéře před rodinou, přehlížela.
Právě poslední rekord v kategorii ženské štafety byl však pro Nizozemsko symbolický. Holanďanky s Blankers Koenovou v čele oblékly dresy s národními symboly Nizozemska (které se jinak nosily pouze na mezinárodní klání) a prolomily rekord, který do té doby držel německý tým. Z běžkyň byly rázem národní hrdinky.
Fanny s rodinou ve zdraví přežila i takzvanou hladovou zimu roku 1945, kdy se následkem okupace v holandských městech téměř nedostávalo jídla. Situace byla nejhorší právě v Amsterdamu, kde s rodinou žila. Na pozdějších výkonech slavné atletky se ale hladomor nijak nepodepsal. Roku 1945 porodila dceru Fanneke a o rok později se postavila na start závodů světového atletického šampionátu v Oslu. Při rozběhu na skok do výšky upadla a nepostoupila z kvalifikace. Neúspěch však vyvážila hned další den zlatem, vyhrála závod na 80 metrů překážek a dovedla k vítězství i nizozemský sprinterský tým.
Zlato z příští olympiády až po 12 letech
Velká chvíle létající hospodyňky ale měla teprve přijít. Dočkala se jí ve třiceti letech, tedy ve věku, kdy si většina tehdejších (ale často i dnešních) závodnic užívala důchodu. Bez námahy se kvalifikovala na olympijské hry v Londýně. „Přišla mi spousta ošklivých dopisů,“ svěřila se později novinám, „Lidé mi psali, že mám být doma a starat se o děti a že by mi měli zakázat běhat někde na trati v kraťasech. Jeden novinář dokonce napsal, že jsem na závodění stará a měla bych být doma s rodinou. Když jsem ho potkala v Londýně, ukázala jsem na něj prstem a řekla: ‚Já ti ukážu!‘“. A ukázala mu. Ukázala všem.
Poválečná olympiáda byla specifická. Německo a Japonsko se jí jako poražené mocnosti nesměly účastnit a Sovětský svaz pozvání odmítl. I tak bylo těžké hry organizačně zvládnout. Pro stále přetrvávájící nedostatek jídla si musely všechny týmy zajistit vlastní stravu. Nizozemský tým byl ubytován spolu s dalšími čtyřmi výpravami v budově školy v Norwoodu, odkud slavná atletka jezdila na olympijské závody vlakem.
Nová pravidla nařizovala, že jeden závodník může reprezentovat v maximálně třech individuálních disciplínách. Blankers Koenová se tak musela vzdát skoku do dálky i výšky, v nichž držela světové rekordy. I tak ale na hrách zazářila, jak mohla. Poprvé ve sprintu na sto metrů, kde s přehledem vyhrála kvalifikaci. Poté stejně suverénně ovládla i finálový závod, druhé Britce Dorothy Manleyové nadělila skoro sekundu a doběhla si pro zlato v olympijském rekordu.
Sledujte osudy olympioniků |
„Už nikdy nechci běhat!“
„Svůj cíl jsem splnila, jsem olympijská vítězka a už nikdy nechci běhat,“ svěřila se prý po závodu manželovi. Jan Blankers ji ale znal moc dobře na to, aby uvěřil, že opravdu končí. Druhý den se jí ve finále na 80 metrů překážek neběželo nejlépe. Zakopla, ztratila rytmus a později přiznala, že to byl snad její nejtěžší závod. Nakonec ale přece jen vyhrála – v na desetinu stejném čase s Britkou Maureen Gardnerovou. „Vidíš, nejsi ještě tak stará,“ zavtipkoval její manžel při gratulaci. Našince možná potěší, že sedm desetin za Blankers Koenovou skončila na šestém míste československá atletka Libuše Lomská.
Královna s mužskýma nohamaV roce 1999 se Fanny Blankers Koenové dostalo pocty od Mezinárodní asociace atletických federací, která ji vyhlásila atletkou století. Rok před její smrtí v roce 2004 o ní pak novinář Kees Kooman napsal životopisnou knihu Een koningin met mannenbenen (Královna s mužskýma nohama). |
I po tomhle závodě chtěla Fanny odjet domů. A manžel ji opět přesvědčil a dopomohl jí tak k dalšímu zlatu, tentokrát ze sprintu na 200 metrů. Na štafetový sprint se už těšila. Večer před závodem popila víno na party s ostatními vítězi a druhý den se cítila plná energie. Štafetový kolík přebírala jako třetí, několik metrů za vedoucí Australankou Kingovou. „Tohle nemůžu nikdy vyhrát,“ pomyslela si prý. Na trati ale nakonec běžela, jak sama řekla, rychleji než kdykoliv předtím. Kingovou nakonec dotáhla a v cíli o desetinu vteřiny předstihla .
Domů do Amsterdamu se vracela se čtyřmi zlatými „plackami“. Přivítala ji samotná královna Juliana, od které se jí dostalo kromě pochvaly i rytířského řádu. Od města Amsterdamu dostala nový bicykl se slovy, že teď už se nemusí tolik hnát. Stovky dalších dárků a květin na ni „přiletělo“ z jásajícího davu během spanilé jízdy městem. Především si ale získala úctu všech, kteří na ni jako na závodící „starou matku“ koukali skrz prsty.
Královské pocty a konečně i světové uznání
Svými olympijskými úspěchy vyrovnala Jesseho Owense a stala se zatím jedinou atletkou, která doházala na jedné olympiádě posbírat čtyři zlata. Zároveň je sportovcem s nejvíce národními tituly, ten poslední získala roku 1955 překvapivě za vrh koulí. Ani po olympiádě v Londýně tedy závodit nepřestala. V roce 1950 se stala trojnásobnou evropskou šampionkou a ve 34 letech se podívala i na další olympiádu do Helsinek. Kvalifikovala se do semifinále závodu na 100 metrů, ze kterého ovšem odstoupila kvůli své parádní disciplíně – běhu 80 metrů překážek, ten se jí ovšem nevydařil, jak si představovala. Na druhé překážce klopýtla a ze závodu odstoupila. V národním olympijském týmu ale zůstala až do roku 1968 jako předsedkyně pro organizační záležitosti.
