• Nejtěžší rozhodnutí v mém dosavadním běžeckém životě

    V dlouhých závodech většinou bývá rozhodující hlava. Co však dělat, když hlava chce, ale tělo říká ne? Příběh z pera čtenáře o rozhodnutí, které bývá těžké pro všechny běžce.

    Ilustrační fotografie | foto: Rungo.cz

    Běhám rád. Běhával jsem jako jinoch po jižních stráních Jizerských hor, a ne, nebyl jsem podoben srně či jelínku. Běh byl těžkopádný, pomalý, ale radostný. Pak ale přišel pracovní život, časem žena, děti a na sport času ubylo. A vlastně i chuť. Nicméně jsem v tomto období dokázal alespoň trochu jezdit na kole a v roce 2008 jsem znovu obul běžecké kecky. Zase s postupným rozbíháním a pobíháním Jizerkami, přišly půlmaratony, maratony. Stále mě to táhlo do lesa a raději než na dráze jsem běhal v lese. Tak jsem objevil extrémní závody Beskydská sedmička a Jizerský ultratrail. Žádný závodník nejsem, časy byly na pohodu a opravdovým běžcům by zřejmě přišly k smíchu. Ale mě to baví!

    A tak letos již po čtvrté míříme s parťákem a rodinami do Beskyd na B7. Těším se, třikrát jsem tenhle závod už absolvoval, pro mě byl vždy neskutečně těžký, ale ten pocit v cíli stál za to. Letos jsme měli nastoupit jako trojice, nicméně se vyloupl ještě jeden zájemce a tak se dělíme na dvě dvojice. Vybíráme kratší trasu, dle propozic má 86 kilometrů a 5 000 výškových metrů. Rodiny s námi jedou poprvé, tak se těšíme, že třeba letos budeme mít na občerstvovačkách také fandící tým, který jsme v minulosti spoluběžcům občas lehce záviděli. Jen nám nepřeje počasí, pátek je zatažený, deštivý, start ve 22:30. Při posledním koukání do radaru to vypadá, že okolo jedné v noci přestane pršet. Rozhoduji se nebrat dlouhé kalhoty, vyhazuji z batohu silnou šusťačku a beru jen slabou. V Třinci na startu je nálada výborná. Hostem je Alena Zárybnická a její předpověď počasí. Přijde nám, jako by nechtěla věci říct naplno, aby nám nesebrala odvahu. Svědčí o tom třeba věta “Na Lysé hoře vás čeká 8°C,“ která mě docela uklidňuje, než ovšem slyším její pokračování “a to přes den a maximálně!“

    Neprší a startujeme!

    Dlouhý had závodníků vyráží Třincem, lidé okolo fandí, ale je znát, že jich je míň než jindy. Je prostě zima. Stoupání sjezdovkou na Javorový nás zahřívá. Snažíme se o nějaké vtípky, lidé kolem ještě spolupracují, je to dobré. Je teplo! Na Velký Javorový vede mírné stoupání, zahřívá nás. Při seběhu k řece začíná pršet. Ne moc, zato vytrvale. Cesta se už dávno stala bahnem, nohy jsou promočené. Musíme běžet, jinak je nám šílená zima. Na občerstvovačce v údolí rychle napít, něco do pusy a vzhůru další sjezdovkou. Pak krátký travers a dolů do Morávky. Zima je už neskutečná. V Morávce beru na sebe vše, co mám, moc toho není - jedno teplé triko. Vše už je komplet promočené, v botách rybník a začíná pršet ještě víc. Vystoupáme na traverz pod Travným a míříme do Krásné, tam je občerstvovačka v budově obecního úřadu. Začíná lejt. Jsme tam a v budově je jedna místnost, velká asi 30 metrů čtverečních, namačkaná lidma. Strašný smrad, ale teplo. Dáváme si pauzu na 15 minut, něco do sebe soukáme a jsme svědky psychických bitev spoluzávodníků. Hlášky typu „Já už ven nejdu!“, „Nechci!“ a „Libore, Libore!!“ prosakují znavenými lidmi.

    My se zatím držíme, nálada je dobrá, a tak vyrážíme stoupat na Lysou horu. Stoupáme vzhůru, prší a začíná foukat vítr. Potím se pod šusťačkou jako dveře od chlíva a zároveň mi začínají zimou cvakat zuby. No tak to jsem ještě nezažil. Lysá v mracích, valíme dolů do Ostravice. Chvíli běh, chvíli chůze. Blíží se osmá hodina ranní a jsme v areálu na pile. Zhruba půlka cesty je za námi. Snažíme se posčítat škody. S obavou stahuji mokré ponožky a ono nic. Z jedné B7 jsem si odnesl devět puchýřů, loni čtyři a teď nemám ani jeden? Přes špatné počasí se mě zmocnila radost. Pravda je, že prsty jsou varhánkovité, ale to nevadí. Vytahuji suché ponožky, šetřil jsem si je na půlku trasy. Aspoň pro ten chvilkový pocit, než opět nasáknou vodou.

    Autobusy odvážejí závodníky, co vzdali. Nedivím se jim, psychika dostává strašně zabrat. Po teplém vývaru stoupáme na Smrk. Začíná mě pobolívat levé tříslo, ale jen trochu. Mokré kraťasy tomu asi moc nepomohou, pomyslím si. Ale už aspoň neprší. Na Smrku mají náš obdiv „čipaři“, lidé z kontroly. My se aspoň zahřejeme pohybem, ale oni tu stojí v té slotě téměř bez hnutí. Borci! Sbíháme na Čeladnou, kde nás čekají drahé polovičky a děti. Radostné přivítání, nabíráme opět trochu zásob, rozloučení a valíme dál. Nálada je dobrá, únava se hlásí ke slovu, ale zatím to jde, občas ještě padne i nějaký fórek.

    Asfaltka stoupá k Čertovu mlýnu a mě začíná levé tříslo tahat a pálit o trochu víc. No co, to dám, říkám si, zatnu zuby a klukům stačím. Přichází odbočka po žluté, kolmo na vrstevnice. Kdo z vás tam někdy byl (a nemá závodní čas pod 16 hodin), dá mi zapravdu, že ta strmost bere dech. No, nedá se nic dělat, jdeme. A já zjišťuji, že to nejde! Nemůžu zvednou levou nohu. Vždy při kroku mě v třísle píchne a následuje silná bolest. Přece to nevzdám, říkám si, a jdu. Kluci mi utíkají, na nějakých pětistech metrech mi utekli o sto metrů. Čekají na cestě a když se tam doplazím, ptají se, jestli je to dobrý. „Moc ne,“ přiznám po pravdě. „Běžte napřed, dojdu vás,“ posílám je dopředu s cílem bojovat.

    Další prudké stoupání po žluté a já zjišťuji, že to opravdu nejde. Ale přeci to tady nevzdám, slyším, jak uvnitř hlava vzdoruje tělu. Po rovině to jde, z kopce taky a tohle je vlastně poslední velký kopec. Radhošť a Velký Javorník už nějak dám. Hlava se brání - vždyť je vše v pořádku, žádná krize, klouby, kolena, jen to tříslo. Beskydy se přeci nevzdávají! Tělo říká ne, ale hlava se brání. Zkouším to dál, ale co pár metrů se musím zastavit, bolest je silná. Uvažuji o elasťáku a brufenech, nechci skončit! Co parťák, co děti - chtěly mě vidět v cíli. A pak, jako bych to ani nebyl já, jako bych se pozoroval zvenčí, zvedám telefon a volám parťákovi: “Jířo, končím, nejde to, nemůžu dál.“ Sedám si na promočenou zem, už je mi to jedno. Stále tomu nevěřím, že jsem právě ukončil závod. Přichází Jirka, byl jsem už asi jen tři sta metrů od konce stoupání. Ptá se, co a jak a pak říká: “Jasně, končíme, jdem dolů!“ Scházíme zpět, cestou potkáváme lidi stoupající vzhůru. Závidím jim a stále přemýšlím, nešlo-li pokračovat. Na hlavní silnici čeká Hanka, má žena. Sedáme do auta a jedeme do penzionu. Teplá sprcha a před večeří je čas se chvíli natáhnout. Únava se rozlévá do všech koutů těla a mně se vrací jasný rozum. „Co bys tam asi tak blbečku dělal, na hřebeni Tanečnice nebo Radhoště, s rozbitou nohou? Zdržel bys kluky, kteří by určitě jednu nebo dvě občerstvovačky čekali, jak to vypadá. A co Jirka, parťák, ten by vymrznul, než by se tě dočkal! A kdyby sis urval šlachu, tak se nehneš a co tam? Než se pro by se pro tebe někdo dostal, zmrznul bys!“

    Promítám si poslední chvíle na Čertově mlýně, kdy jsem se rozhodl vzdát. Byla to má jasná mysl, nebo to byl instiknt, či snad šestý smysl běžce? Intuice? Radegast snad? Každopádně to bylo nejtěžší rozhodnutí v mém běžeckém životě, nakonec, vždyť je to první závod, který jsem vzdal. Ale bylo to správné, teď už to vím.

    P.S. Gratulace všem, kdo našli odvahu postavit se v tom počasí na start. Díky pořadatelům, spoluběžcům a parťákům. Letošní ročník B7 byl krásný, ale obrovsky náročný závod. Alespoň pro mne.

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.