jit do svého !prvniho! maratonu pod cas 2:50 je vice nez ambiciozni a s tim asi souvisela ta bolestiva anabaze

jen chci rici, ze pro tuto a delsi vzdalenosti je treba pristupovat s rozvahou, dlouhodobym treninkem a hlavne pokorou, za kterou byl autor nalezite potrestan

jen doufam, ze si z toho veme pro dalsi behy jen to lepsi

Ano, presne jak pisete. Dlouhodoby trenink, jarni pulmaraton pod hodinu dvacet a bezmala tritisice treninkovych kilometru od zacatku roku. Za to vse jsem byl potrestan unavovym zranenim. Ovsem to uz je prave to riziko s kterym do maratonske pripravy na urovni casu pod tri hodiny clovek jit musi.

Skvěle napsáno, s obrovskou hrdostí na sebe i nesmírnou pokorou před ostatními i samotnými více jak 42 km. Věta: "Nedokázal jsem si představit, že přijedu domů a na otázku „Běžel jsi někdy maraton?“ odpovím: „Běžel, ale jen kousek.“"  je silně motivující pro ty, kteří se chystají nebo jednou budou chystat maraton běžet.

Pěkný článek o vůli, bolesti a konečném vítězství sám nad sebou. Maraton  je vždy o bolesti a kdo tvrdí že ne, tak krapet lže. Otázkou jsou ty zdravotní následky. Každý běžec-maratonec-by měl znát svoje tělo a poslouchat ho. Pokud to jde, tak se maraton prostě běží.

Michale, čtu to až teď, ale co je to za nesmysl, že je maraton vždy o bolesti? Mám za sebou dost maratonů a dokonce i dvě stovky, přitom v na hobíky slušných časech (2:54:22 a 9:23:15), ale o nějakých bolestech nemůže být řeč - pokud přijde jakýkoliv sebemenší problém, tak zpomalím, změním techniku apod., takže i po závodech jsem naprosto v pohodě a mimo jiné zcela běhuschopný. Samozřejmě vím, že kdybych chtěl jít na hranu svých možností, tak by to o bolesti bylo,  ale hobík přece NEMUSÍ, pokud tedy nechce. :-) Obsahem mého sdělení tedy je, že se dá maraton i 100 km uběhnout zcela v pohodě a ve zdraví.

Klobouk dolů před Vaší silnou vůlí. Ale není bolest právě tím, čím nám tělo říká, že takhle tedy ne? Není vítězství vůle nad bolestí pyrrhovým vítězstvím? S rizikem vážných zdravotních následků?

Ano, máte pravdu, jde o míru toho, co ještě je a co není dobré. Člověk který vloží do tréninku dostatek času a úsilí, by tuto hranici měl poznat. Když se rozběhnete s tím, že uběhnete maraton, už není cesty zpět a každé další rozhodnutí je fatální. Já v danou chvíli věděl, že jde o únavový problém a tedy nic kritického a že pokud zpomalím bolest se postupně utlumí. Větší problém byla psychika a hledání nového cíle. Neuvážené by bylo, podle mne, běžet tvrdohlavě dál, bez ohledu na bolest. Toto bylo to nejtěžší rozhodnutí v celém závodě - dám ho, ale pomalu. 

Každému kdo se rozhodne běžet jakoukoliv delší trasu přeji, aby v sobě našel trochu pokory a dokázal zhodnotit, co ještě je v pořádku.