Jelikožz důvodů mého zaměstnání neustále cestuji, moje běžecké tréningy absoslvujikaždý týden v jiné zemi. A tak o pestré zážitky není nouze.

Například jeden který se stal nedávno při mém výběhu v rumunské Slatině.

Je krásné odpoledne, čerstvý vzduch po dešti. Užívám si 10 kilometr mého běhu szcela novými Niky. Ulice jsou plné lidí, to mě nijak nerozhazuje, ale přecijenom se snažím volit trasu s menší frekvencí rumunských obyvatel. Před seboumám krásný nový rovný chodník absolutně bez živáčka. Konečně trochu volnéhoprostoru! A ejhle, při vběhnutí na chodník cítím, že není něco v pořádku.Ocitám se zabořen téměr po kolena v čerstvém betonu a následujících desíteksekund bojuji s tím jak se z této betonové bažiny dostat. Dělníci si prostěnedělali starosti nějak označit čerstvě vybetonovaný povrch. Uf, jsem venku a jsem štastný,že jsem to přežil a stihl tonež beton stihl zatuhnout. Ale při pohledu na mé nové Niky mě humor přechází.Změnily modrou barvu za šedou. Následujících 10 km cesty zpět do hoteluprobíhám všemi kalužinami abych zamezil zaschnutí betonu. Všímám si nechápavýchpohledů kolemjdoucích, ale to mě nevadí. Soustředim se pouze na záchranu mýchnových botiček! Na pokoji dávám Niky odmočit na několik hodin. Nakonec pohodině čištění botky vypadají opět jako skoro nové.

Tento zážitek jsem vzal jako ponaučení a příště volím raději trasu s většífrekvencí obyvatel a vyhýbámse podezřele prázdných ulic.

Při hodině tělocviku na učňáku jsme běžely terénem. Já běžel při levém kraji polní cesty. Můj kamarád mě chtěl nepochopitelně předběhnout vlevo, kde už ale nebylo místo. Došlo ke kontaktu remenem. On ztratil rovnováhu a spadl do příkopu, kde tekla močuvka. Bha ha. Dodnes ho vidím, jak mlátí rukama aby se vyhrabal ven a kope nožičkama jak brouček, kterého položíte na záda. Začal jsem se tlemit tak, že jsem nebyl schopen dál utíkat. Ještě, že jsem měl na sobě jen trenýrky, tak že jsem stihnul vyndat famfulína a čůral a čůral... Mít na sobě kalhoty, tak jsem se to nestihnul. Zbytek cesty do cíle jsme už neběželi. V cíli nás vítal huronský řev škodolibých mamlasů, kteří situaci taky viděli. Ten den už bylo po tělocviku.

Můj " úžasný" běžecký zážitek se mi podařil, když jsem chtěla být před svým novým přítelem akční a rozhodli jsme se jít běhat. To, že jsem nebyla příliš trénovaná a asi po 10 metrech jsem si málem vyplivla plíce popisovat nemusím, zatla jsem zuby a děj se co chce já to nevzdám. Bohužel problém s dechem způsobil, že jsem začala dýchat otevřenou pusou a moucha nenechala tento otvor dlouho bez povšimnutí. Přilípla se někde u mandlí a to tak, že se mi z ní začalo nadavovat a nemohlo to dopadnout jinak než že to šlo .....  a nešlo to zastavit. Styděla jsem se tenkrát a stydím se i teď, naštěstí to tenkrát  přítele neodradilo, trénujeme mě dodnes , ale teď už jako manžel.

Jsme parta 5 manželských dvojic a pravidelně každý rok v tuto dobu opékáme kýtu. Tento sraz nazýváme  příznačně KEJTA KAP v jehož rámci pořádáme různé sportovní soutěže. Letos jsme se inspirovali vynikajícími  výkony našich biatlonistů na OH v Soči a tak jsme si zasoutěžili mimo jiné i v této disciplíně. Vůbec nám nevadilo, že v době hlavního závodu o medaile bylo krásných 30 ve stínu. Louku za chaloupkou jsme si krásně vytyčili, střelnice na položku ve stoje i vleže stlučená z dřevěných tyčí  a terčů z pivních tácků splnila svoje očekávání. Na trať jsme vyráželi samozřejmě na běžkách a v zimním oblečení. Největší favorit Fráňa měl namazáno na jetel, ale k jeho smůle byla na trati zaseta vojtěška. V předposlední zatáčce  špatně odpíchl, dvakrát spadnul a přesto dokázal vybojovat bronz. V cíli nám zkolaboval, ale naštěstí kolem trati tekl potok, a tak se nám ho podařilo oživit, aniž bychom volali záchranku. Dnes jsme ho byli všichni navštívit, neboť závěr byl takový, že má naštípnutý kotník a nohu na tři týdny v zinkoklihu. Vše máme natočeno na domácím videu, a tak jsme se tomu všichni zasmáli, jen náš nemocný kamarád při pohledu na video trpěl bolestí, ale je odhodlán při příští akci jít do toho znova.

Rozkošnýýýý, zvlášť ta zmínka o mazání na jetel a vojtěšku!

To jsem jednou takhle běžel, běžel, běžel, myslel jsem, že vyplivnu plíce, fakt to rychleji nešlo a v tom chňap - a konec. Ten policajt byl prostě rychlejší!

Pes šel, přidřepl. Odešel. Běžec běžel, šlápnul, uklouznul, letěl. Ležel, trpěl. Pes znovu šel, potkal běžce, běžec kopl, pes letěl. Páníček kopl běžce, běžec letěl, ležel trpěl. Sportem ku zdraví...

V loni v prosinci jsme byli nasoustředění na vysočině v dědině jménem Sklené. V sobotu dopolednenás čekal výběh po nejkrásnějších místech na vysočině. Po krásném pátku se v sobotuochladilo, ale stále bylo jeden dva stupně nad nulou. Skoro ideální teplota naběhání. Naše skupinka nabuzená, jak budeme dvě hodiny točit po zamlženévysočině. Těším se, jak oběhneme všechny kopce v okolí. Určitě nikohonepotkáme, takže ideální výběh. Rozklusáváme se deset minut, pořádná rozcvičkaa vyrážíme. Prvně jdeme na Tři Studně směrem k Horníku. Krásný les a místykřupeme po zamrzlých kalužích...

Běžím celkem vzadu, bavíme se, nedávám mocpozor na cestu. Před Třemi studněmi teče malý potůček. Už jsme u potoku a někdojde přes lávku, kámoš přede mnou ho jde přeskočit, měřím skoro dva metry, takžeho také přeskočím v klidu. Jenže on šlape doprostřed potoku (má neoprénovépoinožky, takže vodu řešit vážně nemusí). Ale mě to velmi vyvedlo z míry.Je to tam z kopce, takže neběžíme nějak pomalu. Mám tak vteřinku narozhodnutí. Nějak mi nevychází kroky, takže se rozhodnu, že zastavím a půjdu polávce. Jenže ouha, na kraji potoka byl led... takže i když jsme přestal běžet,tak jsem už doklouzal do potoka po zadku.

Hodně příjemné, oblečení na mě začalo okamžitězamrzat... Tak jsem borcům popřál krásné vyběhnutí a šel zpátky. Ještě dnesobčas zaslechnu, co vše neudělám, abych nemusel jít běhat.