Všechno začalo tím, že jsem loni před vánocemi potkal kamaráda Lukáše, bavili jsme se spolu, co jsme v tom roce dělali a on se rozbásnil o horském běhu v mých oblíbených Dolomitech. Nakonec říkal, že jestli se chci přihlásit, že nesmím váhat, protože je to součástí nějaké světové série, bude limitovaný počet účastníků a během hodiny budou místa na startu rozebrána. To se stalo posledního listopadu, registrace začínala prvního prosince. Nebyl čas na velké přemýšlení a tak jsem se prostě přihlásil. Cortina trail, délka 47 km, převýšení 2650 m. Cíl jediný: dokončit.
Začal jsem řešit takové praktické věci, jako třeba v jakých botách vůbec poběžím, kde seženu povinnou alu fólii proti prochlazení nebo jak nacpu vše potřebné do malého batohu. Hlavně jsem měl před sebou pořádnou motivaci, zase mě bavilo běhat, přidával jsem si kilometry, hledal jsem trasy u nás ve Skaláku v těch méně přístupných částech a nevadilo mi ani špatné počasí. Občas jsem o víkendu odjel někam vlakem a běžel domů. Nikdy to však nebylo více než 30 kiláků.
Bohužel tři týdny před závodem se všechno trochu zamotalo, natažený lýtkový sval, nachlazení a hodně práce znamenalo prakticky ukončení tréninku. Aklimatizace na místě se také nekonala. Zatímco ostatní přijížděli už ve středu, aby spali na horském sedle a zvykali si na nadmořskou výšku, tak já jsem si ve středu ještě vystřihl autem 700 km služebku, v pátek ráno počkal až mladší synek přinese domů vysvědčení a až potom vyrazil. Do Cortiny jsme dojeli okolo deváté večer a rychle v kempu postavili stany. Druhý den jsem musel vstávat už před šestou, abych si došel pro číslo a vyřídil ostatní formality před startem.
Na náměstí na startu se už mezitím tvořila tlačenice. Poctivě jsem se zařadil do zadní části startovního pole, pozoroval nadšení kolem, občas s někým prohodil pár větiček a čekal na start. V poslední minutě hraje Ennio Morricone, závodníci nadšeně tleskají a posledních deset vteřin všichni společně odpočítávají. Nádhera.
KM0: Start. Probíháme středem města. Po obou stranách silnice nadšené povzbuzování. Závodníci si ještě za běhu dělají selfíčka. Hlavně nepřepálit tempo.
KM3: První kopec. Překvapuje mě, že téměř všichni přecházejí do chůze. Navíc se po chvilce cesta zužuje jen na dva lidi vedle sebe. Vzniká první (a jediný špunt), musíme čekat asi tři minuty. V pohodě dáváme prvních 500 výškových metrů. Nepatrně se posouvám dopředu.
KM8: První klesání. Najednou se kolem mě začínají valit davy. Šíleným tempem to mastí dolů. Pro mě překvapivá taktika, pomalu chůzí do kopce a s kopce pak šílený úprk.
KM14: Jediné místo na celé trati, kde cítím, že mám navrch. Běžíme proti proudu říčky, která se klikatí kamenným polem. Je potřeba se dostat na druhý břeh. Moc se mi nechce skákat do ledové vody a máchat si boty. Postupuju teda dalších 200 metrů a vidím přes vodu spadlý kmen. Jako provazochodci v cirkuse se dostávám na druhý břeh. Suchou nohou.
KM19: Překonání hřebene 2200 m. Dále klesáme klikatící se starou vojenskou silnicí, po které se plazí nádherně barevný had závodníků. Krásný pohled. Asi po kilometru se utvrzuji v pocitu, že ty sestupy fakt nejsou nic pro mě. To, že mě stále někdo předbíhá mi taky moc radosti nedělá. Jak se blížíme k horskému sedlu, počasí se znatelně horší. Od západu se tlačí mraky, klesá teplota, fouká vítr a začíná pršet.
KM23: Občerstvení na Rifugio Col Gallina. Tady na mě čeká manželka s dětmi. Oblékám si suché věci, beru si bundu, snažím se najíst a napít. Nevím, jestli mám hlad nebo jsem přejedený. Co mi asi nejvíc pomáhá, je polévka se sýrem.
KM26: Nejvyšší místo, Rifugio Averau, 2413 m. Naštěstí se cestou sem počasí umoudřilo a mohli jsme se kochat pohledy na okolní dolomitské velikány. Nejprudší stoupání si ale začíná vybírat svou daň, vidím první lidi, jak posedávají a snaží se rozmasírovat křeče. Nahoře nás čeká další občerstvení, ale hned potom nejhorší místo, asi sto metrů klesání po černé sjezdovce, drolící se kamení, hrozný vopruz.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
KM28: Passo Giau. Jeden z posvátných horských průsmyků pro vyznavače cyklistiky. Před pasem fandí skupinka Italů, mají přenosný reproduktor, pouštějí hudbu a vyvolávají závodníky podle jmen na číslech. Trochu jako na pouti, ale funguje to fantasticky, na jejich pokřikování „Republica Checa bravo“ dlouho nezapomenu.
KM31: Italové jsou fajn, ale anglicky s nimi moc nepokecáš. Všechny moje pokusy o nějakou delší konverzaci vždycky skončily po několika větách. Angličanů a Němců na pokec málo a Čecha jsem na trase potkal jediného. Asi deset minut jsme běželi spolu, ale nás naše rozdílné rychlosti zase oddělily. Občas mě předběhl někdo viditelně rychlejší, dostali se přede mě ti nejrychlejší z delšího závodu na 119 km, který odstartoval včera v noci.
KM35: Poslední stoupání, pak nádherný pohled dolů do údolí a do Cortiny. Všechno se zdá tak blízko. Omyl, do cíle je to ještě 12 km. Hrne se do mě optimismus. To dáš!
KM38: Všechno je to v hlavě. K poslední občerstvovačce na Croda da Lago jsem se doslova doplazil. Už nechci žádné energetické srágory, zabírá jen cola, pivo a sýr. Následuje hodně prudký technický sestup. Začínám si nahlas povídat sám se sebou a snažím se sám sebe vyhecovat. „Tady přes ten kořen, skok dolů na kámen, prudká pravá“ Jako navigátor v rally. Funguje to skvěle. Nasadím neuvěřitelné tempo a doslova prolétávám kolem pomalejších závodníků. Tak mi to jde tři kiláčky. Díky za ně.
KM45: Jsme zpátky ve městě. Lidé okolo povzbuzují. Běžím po silnici a vidím před sebou ženskou, jak tlačí kočárek. Po minutě zvednu oči a vidím tu samou ženskou s kočárkem v té samé vzdálenosti! Od naprostého znemožnění mě zachránila jen skutečnost, že kočárek otočila a vyrazila směrem proti mě.
KM47: Cílová rovinka. Ne že bych měl sil na rozdávání, ale najednou se mi běží lehce. Užívám si atmosféru. Lidé po stranách si s Tebou chtějí plácnout, hlasatel v cíli hlásí Tvoje jméno a gratuluje Ti. Hotovo. Povedlo se!
Krásný závod, nádherná trasa mezi dolomitskými velikány, fantastická atmosféra, ale chce to víc trénovat. Nakonec jsem ale více než spokojený. Žádná fatální krize, žádné zranění. Mým tajným snem bylo dostat se do třetí čtvrtiny závodního pole, což mi mé nádherné 699. místo opravdu zajistilo.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
