Jsem introvert. A to přestože jsem ochotná líčit zde srdceryvný příběh právě o své introvertní povaze. Jsem té povahy, kdy mám problém vejít do místnosti plné lidí a ze všeho nejradši sedím někde v koutě mimo pozornost všech.
A teď si představte, že takový člověk začíná běhat. Je jasné, že mé začátky se odehrávaly v přítmí na co nejméně frekventovaných stezkách, ideálně blízko lesa, do kterého bylo možné se před očima kolemjdoucích schovat. Víc, než na samotný běh, jsem se soustředila na sondování okolí. Pokud nebylo zbytí a já musela proběhnout kolem nějakých lidí, měla jsem rudý obličej, nikoliv vlivem sportovní činnosti, ale studem.
Napište svůj článek i VY!Pište svůj příběh, kde sport hraje svou roli a vkládejte zde. Uveřejněné články odměníme dárkem. |
Zdá se to jako přehánění, ale člověk bez těchto obtíží si neumí představit ten pocit, kdy vyjdete ven na ulici a jste přesvědčení, že úplně všichni na vás zírají. Ano, vím, že je všem úplně ukradené, jestli zrovna okolo někdo pobíhá (kór v dnešní době, kdy se spíše za divného považuje ten, kdo neběhá), ale veškeré racionální uvažování jde stranou v momentě, kdy ve výrazném sportovním oblečení překročíte práh dveří (proč ksakru většina dámských běžeckých oděvů a bot obsahuje svítivé růžové prvky?!).
Měla jsem velké štěstí, že se mnou začal běhat i přítel. Přesvědčila jsem svou hlavu, že když jsme dva, je na mě upřena pouze polovina oné nevyžádané (a z velké části smyšlené) pozornosti a hned se běhalo lépe. Jenže pak přítel navrhl, že bychom mohli zkusit nějaký závod. Jakože půjdu dobrovolně mezi stovky lidí na trať lemovanou dalšími lidmi, jejichž pozornost už však nebude pouze imaginární, ale opravdová?! Ha-ha-ha. Nepředstavitelné. Jenže s přibývajícími kilometry v nohách a zlepšující se kondicí se mé přesvědčení začalo lámat a já nakonec podlehla. V mém prvním závodě (půlmaraton v Ostravě) tak ani nešlo o čas, jako o překonání sama sebe. A světe div se – nejenže jsem přežila bez úhony (fyzické i psychické), ono se mi to dokonce i zalíbilo! Zjistila jsem, že startovní pole je sice středem pozornosti, ale současně se v ní jednotlivci ztratí. Běžci se vzájemně podporují, a lidé kolem trati fandí a vyjadřují obdiv každému nehledě na styl, tempo či oblečení. Výborně, další psychický blok v hlavě odstraněn!
Když už pro mě závody nebyly strašákem, přišel přítel s dalším nápadem – běhání ve skupině. Opět jsem rezolutně odmítla. Spolu se strachem z přílišné pozornosti mám totiž ještě hrůzu z toho, že nebudu stíhat a budu někoho zdržovat. Pomyšlení na to, že se někdo kvůli mně bude muset nějakým způsobem omezovat a poběží pomaleji, než by třeba chtěl, je pro mě noční můra. Abych to zkrátila – trvalo dlouho (přibližně rok a půl), než jsem se dostala na takovou fyzickou a psychickou úroveň, že jsem se nechala dokopat na první společný trénink.
A i poté, co jsem trochu poznala ostatní běžce a věděla, že s nimi dokážu držet krok a hlavně, že nikomu nevadí přizpůsobit se pomalejším, jsem se na společné výběhy musela neskutečně nutit. Momenty, kdy jsem přicházela na místo srazu k hloučku běžců, kteří se všichni otočili a sledovali mě (minimálně v mých představách), byly skutečně nepříjemné a nezáleželo na tom, jestli jsem na trénink šla podruhé nebo podesáté (poprvé to samozřejmě bylo ještě desetkrát horší).
Na rozdíl od závodů jsem hrůzu ze společných tréninků nikdy úplně neodstranila, ale povedlo se mi ji alespoň výrazně omezit. Poměrně úspěšně jsem se začlenila do tréninkové skupiny, s níž chodím běhat průměrně jednou týdně. Složení se obměňuje, takže někdy patřím k těm rychlejším, někdy jsem suverénně nejpomalejší – to nastoupí starý známý hlas v hlavě tvrdící, že všechny zdržuju a omezuju. Ale daří se mi jej zahnat a trénink si vždy užiju. Koneckonců v kraťasech na tartanu při intervalech jsme tak nějak zničení všichni bez rozdílu.
Díky běhu se mi tak krom občasného překonávání osobáků daří překonávat samu sebe a nabyté sebevědomí se snažím přenášet i do života bez běžeckých bot. A pointa? Když vás něco skutečně chytne, vystoupení z komfortní zóny najednou není tak nereálné a složité. V mém případě to byl běh (s vydatnou asistencí přítele). Samozřejmě, že jsem se zázračně z introverta nepřevtělila do extroverta – i dnes, když kolem někoho běžím, automaticky se narovnám, zvýším tempo, snažím se vypadat ladně a dívám se jinam (výsledný efekt je většinou diskutabilní). Ale už mě má povaha neomezuje a nebrání mi dělat to, co mě baví. A to je můj vzkaz pro vás, zdolávejte překážky. Obohatí to život.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
