Nevidím, neslyším, už jen pár metrů a pípne cílová brána.

Nevidím, neslyším, už jen pár metrů a pípne cílová brána. | foto: Marek Odstrčilík, Rungo.cz

Pro bramboru do Brna aneb jak jsem začala zase závodit

  • 4
Tak je to tady, konečně jsem se směla postavit na start závodu a zjistit, co si tělo zvládlo zapamatovat z dob před pauzou a co budu muset nadřít zpět. A to, že jsem v tom nebyla sama dokazuje velká fotogalerie, ve které se můžete najít třeba i vy.

Podupávám nervózně v koridoru a doufám, že stojím mezi svými. Start Brněnské desítky a Brněnského půlmaratonu není společný jako loni na prvním ročníku a my „desítkáři“ se rozbíháme až deset minut po půlmaratoncích. Koridor je však jeden a nijak rozdělený páskou, ze své pozice 154 centimetrů zažívám pocity dítěte, které se ztratilo v ZOO. Cedule  nevidím, možná by se i při dvou metrech nepoštěstilo.

VELKOU FOTOGALERII NAJDETE ZDE

Připadám si jako šmírák, protože se orientuji podle čísel na hrudnících kolem se tísnících zmatených běžců, kteří však řeší tu samou otázku. Některým se test o jedné (ale zásadní) neznámé nezadařilo rozluštit a vyráží skutečně s půlmaratonci. Opakuje se start. Vše se natahuje, nervozita stoupá. Ještě dalších pět minut a rozryjeme kopýtkama dlažbu.

Konečně. S výstřelem vyrážím tleskajícím náměstím Svobody. Takový je i můj pocit, svobodný, po měsících závodní pauzy se moje zranění umoudřilo a pouští mě vstříc dřině. Pádím ulicí dolů a cítím se plná energie, běží to neskutečně. Kontrolka v hlavě a hodinky říkají, že přepaluju a tak krotím své jindy líné kýty. 

Výsledky závodu

Na trati deset a půl kilometru vyhráli Ondřej PajerLenka Jančaříková.

Půlmaraton vyhráli Elisha Kiprotich Sawe a Elena-Daniela Cirlan.

Podrobné výsledky najdete ZDE.

Na druhý kilák dobíhám lehkostí chrta, který se na třetím transformuje v buldočka. Někdo mi zkrátil nohy, vrazil chrochtadlo do krku. Safra, kde že jsou ty občerstvovačky? Ještě chvíli a jsem na Velodromu, kde si dávám jeden řádný hlt vody. Slunce pálí a protivítr mi bere sílu, ale mám chuť bojovat. 

Provoz na trati houstne a začínám přemýšlet, co tady dělám a proč to dělám. Jenže mám povahu urputnou a 180 tepů udržím i kdybych měla pojít. Ukrajuju kilometry a prokousávám se druhou půlkou závodu a chvostem skomírajících půlmaratonců. V tu chvíli mi desítka připadá vlastně jako super sobotní program.

Poslední dva kilometry závodu si jako vždy užívám po svém. Pere se ve mně vyčerpání a zároveň pitbul, jak mi někteří běžci říkají. Vím, že přede mnou mnoho žen není. I když nemůžu, z posledních sil volím správné tempo a načasování, snažím se kousnout a nepustit. Nechci v cíli prostě litovat, že jsem měla něco udělat jinak. Letím Masarykovou ulicí k cíli a myslím na Marka, který mě tam někde čeká s foťákem, nesmím udělat ostudu a přidávám. To způsobuje, že po pěti stech metrech se mi chce zvracet a je mi totálně jedno, kde Marek je, hlavně že už to píplo a já se můžu zastavit. 

Jsem šťastná, mám to za sebou a porvala jsem se tak, jak jsem plánovala. Cítím, že jsem zpátky, i když ještě ne tak silná a rychlá jako dřív. Nakonec je z toho sice neoblíbená bramborová medaile, ale já se jednou dočkám.