Na začátku toho článku bych velice rád poděkoval všem, kteří napsali svou zkušenost s ponorkou a nebo vyjádřili svou podporu. Velice si toho vážím, byl jsem opravdu ohromen z počtu lidí, kteří nám napsali. Tento článek bude veselejší právě díky vám.
Ze Zélandu do Česka
|
Změny naší trasy
Původně jsme chtěli z Vietnamu přejet rovnou do Kambodži, ale jak to bývá, člověk míní a osud mění. Kvůli podmínkám v našich elektronických vízech jsme si mohli vybrat ze dvou možností. Buď si zaplatit autobus a přejet asi 500 kilometrů na jih k nejbližšímu povolenému hraničnímu přechodu s Kambodžou, nebo se vrátit 80 kilometrů na sever, přejet přes jižní část Laosu a napojit se na naši plánovanou trasu v Kambodži ze severu.
Varianta B pro nás byla docela příjemná, i když jsme museli opět zaplatit víza do Laosu. Výhodou bylo, že jsme mohli kempovat poblíž vodopádů, vidět kávové plantáže na Bolavenském platu, ochutnat kvalitu místní kávové produkce a hlavně jsme se mohli potkat s našimi holandskými kamarády Wilchardem a Wendy, které jsme potkali již dříve na severu Laosu.
Zpátky do pohody
Po ne zcela příjemných pocitech, které jsem zažíval ve Vietnamu, se opět dostávám do pohody. Pomohly tomu komentáře vás čtenářů, kteří mi dali vědět, že v takových situacích byli taky. Pak přišly na řadu společné rozhovory s Daškou, kdy jsme se bavili o všem bez jakéhokoliv zastírání. Dalším bodem bylo rozhodnutí opět začít meditovat. Pokud někomu vadí tohle slovo, může ho nahradit třeba souslovím práce na svém duševním rozvoji. A v neposlední řadě pomohly rozhovory s přáteli, cizinci a místními, které na našich cestách potkáváme.
Wendy a Wilchard nám jednou řekli: „Každý den na kole si musíte užívat. Jinak nemá smysl na kole jezdit.” A já jim teď dávám za pravdu. Tahle rada se dá aplikovat vůbec na cokoliv, co děláme, a je jenom na nás, jak se s tím popereme. Buď změníme to, co děláme, nebo začneme hledat to, co nás na oné aktivitě baví. Já si vybral tu druhou možnost.
Častěji zastavuji, sem tam něco vyfotím. Více se bavíme s cizími lidmi a s Daškou spřádáme sny a vedeme nekonečnou diskuzi o tom, co bude, až budeme doma.
Kambodžané, skromní a usměvaví
Po přejezdu jižního Laosu jsme 8. února konečně přejeli do Kambodži. Přesun z chudé do ještě chudší země byl znatelný. Silnice, která byla v naší mapové aplikaci značená jako dálnice, byla jen hodně rozbitá prašná a široká cesta.
První pocity z pohledu na Kambodžu jsou velice smutné. Polední slunce, kouř ze všudepřítomných spálenišť trávy a křoví, jejichž příčinu zjistíme později, a prach ze silnice všechny pocity umocňuje. Až když dorazíme do prvního města, kde hodláme přespat, se mi trošku uleví. Město je rušné, majitel hotelu mluví plynně anglicky a obsluha restaurace, kam jsme si zašli na jídlo, taky. Khmérové, což jsou příslušníci kambodžské etnické většiny, jsou dalším dílkem do skládačky rozmanitosti jihovýchodní Asie. Jsou pilní a skromní.
Krásným příkladem by mohl být pan Mao, kterého jsme poznali vlastně náhodou. Kolem poledne, jak to obvykle děláme, jsme si chtěli udělat pauzu, a tak jsme zastavili u jednoho z mnoha obchůdků lemujících silnici. Paní domácí neuměla anglicky a objednat si u ní ledovou kávu byl docela problém. Vzápětí se v obchůdku objevil hubený chlapík s širokým a zářivým úsměvem a velice obstojnou angličtinou. Byl to pan Mao, její manžel.
Vysvětluje nám, jak je to se všudepřítomnými spáleništi. Farmáři po sklizni rýže svá pole vypalují, ale už nekontrolují, že vítr roznese uhlíky do okolí a podpálí vše, co je suché. Nikdo tyhle malé požáry nehasí - není dost vody ani peněz. Vše se uhasí a zazelená, až když přijde období dešťů.
Vypravuje také o tom, že když jeden den něco prodá, má radost, a když ne, musí se uskromnit a třeba i den nejíst. Navíc má syna na škole a musí mu platit dva americké dolary denně. V zemi, jako je Kambodža, je takový výdaj zásadní. Anglicky se pan Mao naučil sám pouze z kontaktu s cizinci, když občas pracoval jako taxikář.
Je velká škoda, že většina lidí, kteří jedou do Kambodži na dovolenou, nezabrousí do jiných než turisticky profláknutých míst jako například Siem Reap a Phnom Penh a nepodpoří i kambodžský venkov. Tím, že jsme projížděli mimo vyježděné koridory turistických autobusů, jsme měli možnost poznat opravdovou tvář této země. Též jsem měl dostatek příležitostí najít to, co mě na této cestě rozveseluje a vlévá novou krev do žil. Nejsou to místa samotná, ale lidé, kteří v nich žijí.
Naše statistika Laosu a Kambodži:Najeto: 1065,7 km Nastoupáno: 4929 m Nejvyšší projetý bod Kambodži 277 m n. m. Počet dnů v zemi: 23,5 dnů na kolech včetně 7 odpočinkových dnů 3 noci ve stanu na území Laosu 0 deštivých dnů 0 závad a oprav Pády beze změn, stále 2:2 (Jakub:Daška) Celkem najeto: 5534 km Celkem nastoupáno: 51492 m Celkový počet dnů na cestě: 130 dnů |
