Je tři ráno a my zlehounka dosedáme na runway dušanbeského letiště. Pod očima máme pytle na hady, protože jsme místo spánku v letadle sledovali filmy. Letiště je malinké a po všech formalitách a troše nervů kvůli opožděné krabici s Daščiným kolem se ocitáme v příletové hale a spolu s dalšími šesti cyklisty skládáme naše kola. Venku prší, proto nikam nespěcháme.
Během montáže a strojení kol do brašen přichází několikrát pár Tádžijců, aby se zeptali, jestli si po montáži mohou nechat naše krabice od kol. Moc netušíme, proč je takový zájem o dva kusy kartónu, ale jednomu milému staříkovi přitakáme a s radostí mu krabice věnujeme. Na letišti nás nikdo neoslovuje, neokřikuje a navíc, zvědaví Tádžijci udržují úctyhodnou vzdálenost a tiše debatují o rozdílech našich a ostatních kol.
Kola jsou smontovaná, venku přestává pršet, oči se nám zavírají a Daška naviguje do našeho penzionu. Ulice jsou jako ze sna o rodné Ostravě. Široké ulice, málo aut, klidná doprava a domy jako vystřižené z Leninky, tedy vlastně Národní třídy, v Porubě. Jediné, co se liší, jsou cedule psané azbukou.
Ze Zélandu do Česka
|
Celé Dušanbe a jeho obyvatelé mi připomínají dobu, když jsem byl v předškolním věku, nějakých 25 let zpět. Až mě z toho mrazí, jak je všechno podobné. I lidé vypadají evropsky a styl oblékání připomíná to, co jsem už kdysi viděl.
Jsme si podobní
Jen co vypadneme z našeho provizorního hnízda v Dušanbe a vyrazíme na cestu zvanou Pamir Highway, začínám se učit číst nápisy v tádžitštině a dorozumívat se naší „ruštinou“. Ruština je v Tádžikistánu braná jako jazyk vzdělaných, a kdo jím vládne, je ve společnosti více vážen. Se statusem společnosti souvisí i manifestace majetkového vlastnictví. Čím více zlata v puse, tím bohatší člověk je. Přijde nám to srandovní, ale je to fakt.
Během pár dnů si zamilováváme klid a uvolněnou atmosféru městeček a vesnic, kdy nás místní zdraví a vítají bez jakéhokoliv přehnaného kontaktu, kterého jsme se přesytili v Nepálu a jihovýchodní Asii.
Když vypadáme nejistě, vždy někdo přiskočí a zeptá se, jestli nepotřebujeme pomoc, nebo nám na trhu dá jenom tak pár kousků ovoce nebo zeleniny. Každý si může říkat, co chce, ale v nás všechny muslimské země, které jsme navštívili, a jejich pohostinnost, nechaly jenom dobrý pocit.
Krása pohraničí s Afgánistánem
Naše cesta do srdce Pamíru vede částečně podél řeky Panj, která dělí Tádžikistán od Afghánistánu. První den podél řeky jsme napjatí a zároveň v úžasu. V napětí jsme kvůli našemu z médií zkreslenému pohledu na Afghánistán a v úžasu díky scenérii, která nám probíhá před očima.
Afgánská vesnice
Afghánské vesničky z hliněných domečků zalité v zeleni vzrostlých topolů a kultivovaného okolí nám učarovaly. A co lidé, co v nich žijí? Ano, jsou zahaleni do dlouhých šatů, jak známe z obrazovek, ale kdykoliv o nás na druhé straně řeky někdo jevil zájem, setkali jsme se s přátelským voláním a máváním rukou na pozdrav. Brzy z nás opadl nepříjemný pocit nepřátelskosti a strachu, který nám byl vnucen. Po pěti dnech a třech nocích ve stanu na břehu řeky Panj odbočujeme do vnitrozemí a pozvolna stoupáme do hor.
Lidé na území Tádžikistánu
Na cestě přes Pamír jsem opravdu vděčný za to, že je náš jazyk velice podobný ruštině. Po pár hodinách jízdy zastavujeme u malebné pekárny, ze které na nás mává Zafar a nadšeně nás zve do jeho domu. Tady, ve výšce nad dva tisíce metrů nad mořem, žijí Pamířané. Zafar nás královsky hostí černým a pamírským čajem, který je podobný tibetskému čaji (mléčný čaj se solí a máslem), chlebem, máslem, malinovým džemem a sladkostmi. Do toho se se mnou horlivě pouští do výkladu o rozdílech mezi lidmi v různých částech Tádžikistánu, jejich vyznání a historii. Mám radost, že si rozumíme, ale snad ještě větší radost z povídání má sám Zafar!
Ještě před tím, než se rozloučíme, nás Zafar zve do jeho domu vystavěného v typickém pamírském stylu. „Tady je letní místnost, tady přebýváme přes zimu,“ ukazuje nám velkou místnost, v jejíž středu jsou ocelová kamna, ve stropě je okénko ve tvaru mandal znázorňující pětici elementů světa. Strop podepírá pětice dřevěných trámů, každý z nich představuje jednoho ze svatých islámu.
Pak nám Zafar ukazuje trámek nad dveřmi, na kterém je vytesána trojice mandal. Když se ho zeptám, jestli ví, co znamenají, s ostychem odpovídá, že přesně neví. Dodává, že nejspíše něco o vesmíru a že celá řezbářská práce je dílem mistra tesaře.
Po tomto zážitku s Daškou máme jasno v tom, že se do hor Pamíru chceme znovu vrátit. Příroda je krásná, ale místo dělají neodolatelným místní lidé.
Zpátky ve vysoké nadmořské výšce
Po měsíci v dolinách opět stoupáme do výšin. První a vlastně jedinou aklimatizační zastávkou je vesnička Jelondy, kde si dopřáváme termálních koupelí a společně s dalšími třemi cyklisty nabíráme síly na první přejezd čtyřtisícového sedla. S aklimatizací také spočívá dodržování pitného režimu a přijímání kalorií. S vodou nemáme moc problém, horší to je s jídlem. I když se dokážeme dorozumět, naše vegetariánství zkrátka dostává na prdel. Tádžická kuchyně je založená na mase stejně jako ta česká, takže polévka bez masa znamená, že to je masový vývar, jen v něm nemáme masové kousky. No, samozřejmě, že to sníme, protože jinak můžeme být hladoví.
Prašná cesta ze sedla. Pamír, Tádžikistán
Výše na horském platu, kde žijí nomádští Kyrgyzové, se nedá nic pěstovat, takže potkáváme pouze pasoucí se jaky, kozy a krávy. Když jsme zastavili u jediného domu v okolí a požádali o nocleh, byli jsme pozváni dovnitř. Sice to nebylo tak vřelé pozvání jako u Zafara, ale měli jsme jistotu, že nebudeme muset stavět stany v silném větru.
Na večeři jsme dostali pamírský čaj, do kterého se namáčí místní placatý chléb. Vysoká energetická hodnota z tuku, trocha soli a trocha karbohydrátů z chleba nám stačila. A jaká byla snídaně? Čerstvě nadojené mléko, ohřívané na kamnech, vytápěných sušeným dobytčím trusem, obohacené hrudkou másla a chléb. Dopíjím svou půllitrovou misku mléka a v tom se teta natahuje s hrncem teplého mléka, aby mi dolila. „Uff,“ pomyslel jsem si, vykulil oči na Dašku, která byla ve stejné situaci, a urychleně se snažím dopít i druhou misku, abychom mohli vyrazit na cestu.
Po horském platu nás žene vítr v zádech, ale musíme zastavovat. Daška chytá křeče v břiše z dnešní snídaně. Cítím, že i uvnitř mě se něco začíná probouzet. K večeru je jasné, že máme stejný problém. Ve střevech nám rachotí jako v zavzdušněném radiátoru a občas si musíme odskočit.
Jsme ve městečku Murghab, kde si dáváme den odpočinku, snažíme se stabilizovat a připravit se na přejezd 4 600 metrů vysokého sedla, které nás dělí od hranice s Kyrgystánem, odkud se vám ozvu za měsíc.
S pozdravem Salam alejkum, Mír s vámi.
Naše statistika Tádžikistánu:Najeto: 956 km Nastoupáno: 11843 m Nejvyšší projetý bod: 4295 m n. m. Počet dnů Dushanbe-Murghab: 21 dnů vč. 5 odpočinkových dnů Deštivých dnů: 3 Počet dnů ve stanu: 4 Údržba a opravy: Prasklé popruhy na Jakubově podsedlové brašně Pády: 3:2 (Jakub:Daška) Celkem najeto: 8646 km Celkem nastoupáno: 87319 m Celkový počet dnů na cestě: 236 dnů |
