Okno do nebe v národním parku Huai Nam Dang

Okno do nebe v národním parku Huai Nam Dang | foto: Jakub Larysz, Rungo.cz

Projet Thajsko na kole znamená spoustu kopců a objíždění míst s mafií

  • 2
Po více než třech letech opouštíme Nový Zéland. Povětšinou na kole. Další zemí na naší cestě domů do Beskyd je Thajsko. Z Aucklandu letíme do města Chiang Mai na jeho severu a pokračujeme v našem bikepackingovém dobrodružství.

Po příletu nás čekal menší kulturní a klimatický šok, nezvykle teplé zimní období sucha. A též chaotická thajská doprava, kdy se respektuje jedině červená barva semaforu a policista. Řidiči aut a motocyklů jezdí, jak chtějí, ale překvapivě jsme neviděli žádnou dopravní nehodu.

Ze Zélandu do Česka

Začátek putování se nesl metodou pokus/omyl. Seznamovali jsme se s jídlem, s nám nevalně páchnoucí thajskou bazalkou v thajském zeleném kari, pochopili jsme, že vegetariánské jídlo tady není moc v oblibě. To nás zbavilo většiny thajského menu a zbyly nám čtyři základní jídla: Pad Thai (nudle se zeleninou), smažená rýže se zeleninou, lepivá rýže a její varianty (v bambusu, s mangem anebo jen tak) a čínské polévky. 

Občas jsme měli štěstí a v turistických městech jako Pai nebo Chiang Rai jsme narazili na restauraci s jinou než thajskou kuchyní, nebo jídla s vegetariánskou variantou, nicméně porce jsou pro nás, co celý den šlapeme na kolech, všude žalostně malé. Thajská vegetariánská kuchyně nás moc nenadchla.

Trasu severním Thajskem jsem plánoval rok zpátky, a protože máme horská kola, nebál jsem se nakreslit čáru i přes džungli. Chyba lávky, Jakube! Na jednom přejezdu jsme například nejprve minuli začátek pěšiny, kterou jsme měli jet, protože se jevila jenom jako díra v křoví. S navrhováním cest se v Thajsku navíc nepárají. To, co by v Evropě inženýři vedli v mírném sklonu podél vrstevnic, Thajci napálí rovnou čarou přímo do kopce. Tak si nejeden cyklista může užít sklony silnic ve škále od zelené po červenou. Odměnou za šlapání a tlačení kol do kopce je pak však vysněný sjezd a nebo rozhled do krajiny.

Thajsko nejsou jenom pláže, jsou to i nádherné národní parky

Od thajských národních parků jsme si neslibovali moc, zejména proto, že se o nich na internetu nic moc anglicky nepíše, a tak jsme byli mile překvapeni. Ve všech, které jsme navštívili, bylo kempoviště a možnost se najíst. Asi nemusím zmiňovat, že za dobrého počasí jsou všude dech beroucí výhledy. 

A jsou zaslouženou odměnou. Například tři hodiny tlačíte kolo po něčem, co připomíná vybetonovanou červenou sjezdovku, ovšem pak se konečně dostanete na hřeben, který lemuje hranici Thajska s Myanmarem. Patnáct set metrů níže vpravo vidíte rovinu severního Thajska a cestu, se kterou jste bojovali. Vlevo jsou kopce jako obrovské a strmé krtince na území Myanmaru, to vše je zalité odpoledním sluncem, které za hodinu zapadne. 

Možná by ten výhled nebyl tak speciální, pokud bychom vyjeli autem jako všichni ostatní, ale pro mě a Dašku napumpované adrenalinem a endorfinem to byla úžasná podívaná. 

Překvapilo nás, že Thajci mají rádi kempování. V národním parku si můžete zaplatit půjčení kempovacího vybavení čili stanu, karimatky, polštáře a deky, a pokud jste opravdu leví, můžete si vybrat některý z již postavených stanů. Stravování v kempu se dá řešit dvěma způsoby. Zaprvé stylem „uvař si sám“.  Thajci si vozí ve svých pickupech grily, chladící boxy a vše, co potřebují. Druhou verzí je návštěva restaurace, to znamená přístřešku s kuchyní. I když většina Thajců anglicky nemluví, vždycky jsme se nějak dorozuměli a dostali alespoň smaženou rýži s vejcem.

Myslíš, že už všechno víš? Vždy tě něco překvapí

Nakonec jsme se dostali do rytmu. Noclehy jsme si plánovali podle Google map, věděli jsme, jaké cesty si vybírat a jak strmé kopce čekat. Vždycky nás ale něco překvapilo. Například že čtvrtek může být něco jako malá neděle, kdy polovina vesnice zeje prázdnotou a možnosti stravování jsou značně omezené. (Ovšem proč se tak dělo, jsme se nikdy od nikoho nedozvěděli.)

Zkrátka, nic tady nemá řád a zajeté koleje jako doma v Evropě. Museli jsme se naučit improvizovat a přijímat rady místních. Tak jako při naší poslední jízdě den před opuštěním Thajska a přejezdu do Laosu:

Měli jsme našlápnuto na 50 kilometrů dlouhou jízdu přes menší kopce a lesy poblíž hranice s Laosem do pohraničního města Chiang Kong. V půli dne jsme se kvůli nepřesné navigaci rozhodli vjet do malé vesničky s převážně čínským obyvatelstvem. V jejím centru jsem se dal do řeči s místním, který nás pozval na čínský čaj. Když se dozvěděl kudy chceme jet, doporučil nám jet oklikou po hlavní silnici. Důvodem naší objížďky se stala hrozba nepříjemností s komunistickými partyzány a drogovými dealery. Bylo to asi o 60 kilometrů dál, zato bezpečnější cestou.

Ani jsme se nenadáli a naše dobrodružství severem Thajska po necelých 25 dnech skončilo. Bylo to super, i když nám místní kopce daly zabrat a velikosti porcí jídla zkrátka nebyly dostatečné pro žaludky dvou cyklistů. Až někdy budete přemýšlet nad návštěvou Thajska, zkuste se zamyslet nad jeho severní částí. Sice tam není moře, ale je tam toho hodně k vidění.

Naše statistika severního Thajska:

Najeto v Thajsku: 808 km

Nastoupáno v Thajsku: 12085 m

Projetý nejvyšší bod 1787 m n. m.

Počet dnů v Thajsku: 24,5 dne na kolech včetně 8 odpočinkových dnů

5 nocí ve stanu

0 deštivých dnů

0 závad a oprav

Pády beze změn, stále 2:2 (Jakub:Daška)

Najeto celkem: 2271 km

Nastoupáno celkem: 28055 m

Celkový počet dnů na cestě: 53,5 dne