Blížíme se do Aucklandu

Blížíme se do Aucklandu | foto: Jakub Larysz, Rungo.cz

Sledujte zážitky redaktora: ze Zélandu do Evropy na kole

  • 0
Po dvouletém pobytu v Novém Zélandu jsme se rozhodli vrátit domů do Beskyd. Naplánovali jsme si však, že většinu cesty zdoláme na kolech. První trasa nás vedla do Aucklandu.

Je týden do našeho odjezdu směr domov. Všude po našem bytě se válejí hromady věci. Do toho se někteří kamarádi chodí znovu loučit, přestože jsme dělali oficiální rozlučku v jednom z wanackých barů. Hotový blázinec.

Ze Zélandu do Česka:

S prvním dnem v Marlborough Sounds, kdy jsme vyrazili na Queen Charlotte Track, ze mě všechno opadlo. S partou kamarádů, kteří se k nám přidali, jsme projeli první dva dny naší cesty. Queen Charlotte Track byl sám o sobě hodně velkou zkouškou, která prověřila naše fyzické a psychické síly a taky bajkové dovednosti. Hned druhý den jsem se poroučel do křovin při jednom ze sjezdů a vysloužil si cestovní lišej na pravé paži. Jenže: Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti!

Po projetí našeho prvního trailu „natěžko“ se vydáváme trajektem z města Picton do hlavního města Wellington, odkud to máme přes dvacet kilometrů k dalšímu z našich přátel. Ron je postarší pán, který má rád jízdu na kole. Když zjistil, že kolem jeho chaty budeme projíždět, zeptal se nás, jestli by se k nám nemohl přidat. S radostí jsme kývli. Cesta na chatu trvala dva dny a Ron byl na naší společné cestě dobrým průvodcem. Zejména pokud se jednalo o kavárny a geografii okolí. Rozloučili jsme se s ním po dvou dnech a dvou nocích v sedlech.

Soukromá Tour Aotearoa

Cesta dál vedla z jihu Severního ostrova na sever do města Auckland a náš plán byl následovat Tour Aotearoa čili sérii bajkových trailů a spojovacích cest. Háček byl v tom, že Tour Aotearoa je vedena ze severu na jih a spojuje nejsevernější místo Severního ostrova Cape Reinga s nejjižnějším městem Jižního ostrova jménem Bluff. Bratři Kennettové, autoři cyklistických průvodců Novým Zélandem a tvůrci Tour Aotearoa, věděli, proč je lepší jet ze severu na jih. Hlavním důvodem podle mě je vítr. 

Nový Zéland je konstantně bičován západními a severo-západními větry, což v našem případě znamenalo... ano, jízdu proti větru. Prostě jsme museli zatnout zuby, sklopit hlavu a kopec nekopec šlapat. Rozdíl mezi českým a novozélandským větrem je ten, že zatímco v Česku vítr fouká většinou v nárazech, na Novém Zélandu je to konstantní vítr, který v nárazech zesiluje. A jaká je typická rychlost novozélandského větru? Od 20 do 30 kilometrů za hodinu. A to není pro cyklisty pohybující se stejnou rychlostí v opačném nebo příčném směru moc příznivé.

Když jsme si zvykli na naši rutinu vstát, šlapat, jíst a spát, vznikl prostor na to se zabývat okolím, lidmi, tím, jaký je svět a jak ho lidi mění. Po opuštění Jižního ostrova jsme si dělali mylné představy o tom, jak bude Severní ostrov jiný: jak bude vypadat tropicky, jak bude bohatší na maorskou kulturu a jak bude ekonomicky rozvinutý. Asi ve všem jsme se mýlili.

Jen co jsme opustili oblast měst Wellington a Martinborough, vjeli jsme do oblasti poznamenané zejména mléčným průmyslem, motorem novozélandské ekonomiky. Nejprve jsme si výhledy na pastviny plné krav a ovcí užívali, pak zavládla apatie. 

Projížděli jsme místy, která by se nedala nazvat ani vesnicemi. Rozloha farem byla obrovská a počet ohradníků několikanásobně převyšoval počet domů v osadách. Počet dobytka na Novém Zélandu pak několikanásobně převyšuje počet celkové novozélandské populace. 

Ta se však honosí neobvyklou pohostinností. Anglicky se tomu říká Kiwi hospitality a je to věc, kterou bys měl zažít. Pokud nás někdy někdo oslovil, vždy měl zájem o to, kdo a odkud jsme a kam cestujeme. Nezapírám, že s našimi naloženými žlutými koly nejsme nenápadní, ale přiznejme si, kolik lidí v Česku by oslovilo cykloturistu před supermarketem a nabídlo mu, že si může postavit stan na jeho zahradě? A kolik lidí by se zastavilo u vašeho stanu a zeptalo se, jak se vám vede a co máte v plánu? Otevřenost Novozélanďanů je veliká.

Podobné je to s Maory. Neměli jsme žádnou špatnou zkušenost, ale někdy jsme se necítili úplně příjemně. Třeba když jsme z bajkového trailu vjeli přímo do maorského městečka. Přece jen si vybavte začátek rugby zápasu, kdy All Blacks předvádějí své haka (tradiční maorský tanec), aby soupeře zastrašili. Maory je potřeba respektovat. Pokud jim ukážete úsměv, mávnete rukou a nebo je jen pozdravíte, většinou dostanete odpověď „Hi Bro!“ (Ahoj, brácho). Trasa vedla většinou po klidných cestách a pěšinách a vyhýbala se velkým městům. 

Čím více jsme se blížili k městu Auckland, tím více vše rapidně měnilo svou podobu. Ze „scenic route“ (vyhlídkové trasy) se najednou stala příjezdová silnice do městské čtvrti, doprava zhoustla a obchody s potravinami byly na každém rohu. Všechno bylo v pohybu. Poslední bajkový den naší cesty k našim kamarádům byl asi ten nejtěžší. Projet přes třicet kilometrů v husté dopravě na silnicích, kde je pouze minimální krajnice, bylo vyčerpávající. Byli jsme unavení, uhučení (výraz pro to být v hlučném a rušném prostředí) a šťastní zároveň. 

Dny v Aucklandu jsme věnovali údržbě kol, balení a odpočinku. Vždyť po 1 463 kilometrech je odpočinek potřeba. A představovali jsme si, jaké bude Thajsko. Přiletěli jsme tam 15. listopadu.

Naše statistika Severního ostrova Nového Zélandu:

  • najeto 1463km
  • projetý nejvyšší bod 980m n. m.
  • 29 dnů na kolech včetně 5 odpočinkových dnů
  • 14 dnů bez deště
  • 2 vyměněné řetězy
  • pády 2:2 (Jakub:Daška)