• Z Nového Zélandu do Evropy na kole: vlakem přes Kazachstán a Rusko

    Cestovat světem na kole je úžasné, zato cestovat světem s kolem je občas docela opruz. Blížíme se do Evropy, tak zatínáme zuby a šlapeme do pedálů, abychom se co nejdříve dostali do Almaty, ale také zažíváme cestování vlakem.

    Přestávka na oběd za kazašsko-kyrgyzskými hranicemi. Kegen, Kazachstán | foto: Jakub Larysz, Rungo.cz

    Je něco kolem poledne a celník se nás ptá, jestli nevezeme alkohol, cigarety nebo něco jiného k proclení. Nebo třeba náhodou drogy. To je poprvé, co se setkáváme s tak důslednou prohlídkou při pozemním vstupu do některé z asijských zemí. Kroutíme hlavou, že nic nevezeme. Celník moc neumí anglicky, tak nás nechává jet. Tady by s naší znalostí ruštiny jen těžko provedl nějakou důkladnější prohlídku. 

    Je znatelně tepleji než nahoře v Ťan-Šanu a bude hůře. Vysoké teploty a pouštní ráz krajiny se odrážejí i ve výrazech a chování místních lidí. Máme pocit, že tady nejsme moc vítáni, proto jsme rádi, že v příhraničním městečku Kegen mají alespoň jeden hotel, kde se můžeme na noc ukrýt.

    Ze Zélandu do Česka

    I když jsme Kazachstán původně neměli v plánu navštívit, vyhledáváme turisticky atraktivní místa a shodou okolností kolem jednoho takového pojedeme. Je horko, teploty se hravě šplhají ke 40°C a my míříme do kaňonu Charyn. Je to taková zmenšenina Grand Canyon v Americe. Posledních 13 kilometrů je po hrbolaté a prašné cestě. Na okraji koryta vymletého vodou a vybroušeného větrem se nám otevírají krásné výhledy. S našimi naloženými koly pomalu sjíždíme na dno kaňonu, abychom si prohlédli rozmanitě tvarované skály. Tady dneska budeme kempovat. Je tady vybudován “eko” hotel. Spíše je to však turistická past, jelikož do eko resortu mělo tohle místo hodně daleko. V restauraci dostanete jídlo na plastových táccích s plastovými příbory a pití do papírových kelímků. Odpadkové koše přetékají nepořádkem, který tady nechávají návštěvníci. O jakékoliv recyklaci a třídění odpadu tady nemůže být řeč.

    Fotogalerie

    Smutek z odpadu a nepořádku kolem nám alespoň trošku zažene ranní projížďka liduprázdným kaňonem. Teploty se opět šplhají ke čtyřicítce a s Daškou nedokážeme pochopit, jak se někdo může dobrovolně rozhodnout pro cestování na kole přes poušť.

    Almaty – začátek vlakového maratonu

    Po třech horkých a dlouhých dnech jsme ve vysněné Almatě, městě evropského střihu. V oáze pro naše zbídačené svaly a rozmlsané žaludky. Vlastně si tady však moc neodpočineme. Musíme zařídit ruská tranzitní víza, koupit jízdenky na vlak a udělat si jasno, kam vlastně jedeme. Původně jsme mysleli, že přejedeme jen do Petrohradu. Nakonec padla volba na Helsinky, když Daška, vrchní plánovač, zjistila, že z Moskvy jede vlak přímo až do Helsinek. Ušetříme tím čas a není potřeba žádat o ruská turistická víza, protože máme jízdenku „do“ a „z“ Ruska pryč. Je to dvojí vítězství.

    Po týdnu si vyzvedáváme pasy z ruské ambasády, abychom druhý den nasedli do vlaku Almaty – Astana a pak Astana – Moskva. Kaváren už máme dost, resty jsme taky dodělali, a přestože je Almata pěkné město, cítíme se tady trošku zaseklí.

    Nezastavujeme máme zpoždění...

    Už dobře známe asijskou organizovanost, a tak s dvou a půl hodinovým předstihem přijíždíme na vlakové nádraží, abychom odbavili naše kola do vlaku a případně si ještě někam zašli na kafe. Přistupuji k okénku, kde má sedět přednosta stanice. „Du jů spík ingliš?“ ptám se paní na druhé straně okénka. Následovala strohá odpověď a zavrtění hlavy: „No.“ Zhluboka se nadechnu, což mi umožní rozmyslet, jak s paní komunikovat a jak z mé znalosti češtiny, slovenštiny a polštiny vytvořit ruštinu. „My mame dva velosipjedy s nami do pojazdu do Astany,“ snažím se vysvětlit paní, načež jí ukazuji v telefonu jízdenku na vlak.

    V ruštině, které moc nerozumím, dostávám instrukce, kde máme kola odbavit, a milý člen ochranky nás doprovází. Pánovi v kargo oddělení se nelíbí naše elektronická jízdenka a vyžaduje papírovou. Vracím se za přednostkou stanice, že potřebuji pomoc. Paní se snaží vytisknout mou jízdenku, načež zjišťuje, že to nejde, dává mi do ruky lísteček, abych šel někam k okénku a zaplatil za naše kola.

    Lítám mezi okénky jako čert. Zatímco čekám na boží smilování a pomoc jedné ochotné zaměstnankyně kazažských drah, Daška zuby nehty hlídá naše kola v kargo oddělení. Máme deset minut do odjezdu vlaku. Kola byla odvedena do kargo vagónu a my naopak k našemu vstupu do vlaku. Ještě jednou děkuji za ochotu a pomoc. Konečně sedíme ve vlaku. Během posledních dvou hodin jsem se zase naučil něco více o sebeovládání.

    Astana

    Po patnácti hodinách ve vlaku jsme docela rozlámaní, i když jsme jeli v moderním vlaku typu IC. Bohužel jsme si nepřiplatili za spací vagón, tak jsme se museli naskládat na nepolohovatelné sedačky. Přežili jsme a naše kola taky, to je nejdůležitější. Je po sedmé hodině ráno a my si užíváme jízdu probouzejícím se velkoměstem, které oproti Almatě více než Evropu připomíná arabskou zemi. V Astaně máme 24 hodin na přestup. Dopoledne prosedíme v kavárně, pak se jdeme ubytovat a odpoledne si pro jistotu jdeme vytisknout naše elektronické jízdenky, abychom se vyhnuli komplikacím s koly. „Na nás si nepřijdou!“ pomyslím si.

    Vyškoleni předešlou vlakovou situací jedeme druhý den ráno na nádraží už tři hodiny předem. Na nádraží se opakuje situace hledání kargo oddělení a domluva mojí rozlámanou neruštinou. Hodinu přešlapuju na místě, zatímco se nic neděje a nebo možná děje, když paní na pokladně nákladního oddělení nejspíše zjišťuje, jestli náš vlak má, nebo nemá nákladní vagón.

    Když už se rozhoduji odejít a kola zkrátka rozložit tak, aby se daly nacpat přímo do našeho kupé, paní pokladní ožije a rázem jde vše jako na drátkách.

    Na pokladně dostávám stvrzenku o zaplacení za přepravu nákladu a tlačím kola na nástupiště. Půl hodiny do odjezdu a já si oddechnu. Marně! Když se na příjezdové ceduli objeví informace o našem vlaku, bereme tašku s našimi brašnami a tlačíme kola na perón. V tom se nás chytne chlapík a jeví se, jakože nám chce pomoct. Souhlasím. Vlak přijíždí, chlápek natáhne ruku a říká: „Dva tisíce tenge.“ Já na to: „Ses pomát, ne? Za tu krátkou procházku po nástupišti?“ V peněžence mi zbyla pouze pětitisícová bankovka, která nám má vyjít jako kapesné na jídlo do vlaku, vykutálenému chlápkovi kontruji, že mu nic nedám. Naneštěstí jsem otevřel peněženku a ukázal, že tam mám jen těch pět tisíc. Když nečinností dávám najevo, že chlápkovi nic nedám, značně znervózní. Ví, že když nastoupíme do vlaku, nebude mít nic. Chce se domluvit. „Tak aspoň litr,“ chlápek vytahuje čtyři tisíce ze své peněženky, že nám vrátí nazpět. Chci se ho co nejdříve zbavit, tak kývnu.

    Přijíždí vlak a vystupuje paní průvodčí. Ukazujeme jí složená kola a nákladní lístek. Paní jen kývne, že se takhle do vlaku nevlezeme, protože vlak nemá nákladní vagón. „Zatraceně!“ proklínám paní na kase v nákladním oddělení a toho chlápka, který právě odešel. Otáčím se na Dašku a rychle prohodím: „Měli jsme z Almaty raději letět rovnou do Helsinek, ušetřili bychom peníze i čas.“ Beru do ruky nářadí a rychlostí týmu formule 1 odmontovávám kola. Paní průvodčí uznale kývne hlavou, že můžeme s koly dovnitř, a společně s druhým průvodčím cpeme kola do úzkého úložného prostoru nad chodbičkou vagónu. Všichni jsme ve vlaku, i naše kola. Šplháme na postele spacího kupé a usínáme jako mimina v houpajícím se kočáru.

    Občas je lepší na kole jezdit, než se s ním vozit. Vlak do Moskvy, Kazachstán

    Občas je lepší na kole jezdit, než se s ním vozit. Vlak do Moskvy, Kazachstán


    Moskva a Finsko za rohem

    V Moskvě jsme si domluvili přespání přes síť Warmshowers, což je něco jako Couchsurfing, akorát pro cyklisty. Na nádraží nás vyzvednul Ivan, čtyřicátník, který se věnuje triatlonu a cyklistice. Cestou z nádraží nám ukazuje Rudé náměstí a taky stadion, kde se konal právě skončený fotbalový šampionát. První dojem je velice pozitivní. Spoj do Helsinek nám jede druhý den večer, tudíž máme dostatek času na potulování se ulicemi Moskvy. Po šesté večer vyrážíme s pětihodinovým předstihem na nádraží.

    Odbavování kol do vlaku už máme v malíku, a tak vyhlížím informační kiosek, kde bych mohl získat další detaily odbavení kol. Skoro dvoumetrový chlapík ve věku kolem padesáti let na mou smělou otázku, zda-li nemluví anglicky, suše odvětil: „No.“

    Kroutím hlavou a znovu sahám do svého vybraného slovníku ruštiny sekce odbavování bicyklů. Chlapík poradí, kam jít, tak se jdu zeptat paní na pokladně prodeje „mezinárodních jízdenek“. Odpovědi na otázku, jestli mluví anglicky, se asi dovtípíte... Obdržel jsem instrukce pro nacpání našich kol do vlaku, poděkoval a s klidným svědomím šel čekat na náš o půl dvanácté jedoucí spoj.

    Přišla půlhodina P, tlačíme kola na perón, cestou musíme znovu projít bezpečnostní prohlídkou, přestože jsme jí už jednou prošli při vstupu do nádražní haly. Počítáme vagóny, až se zastavujeme na čísle 7. „Šťastná sedmička,“ pomyslím si a ono nic. Před vstupem do vagónu stojí průvodčí v sáčku, s čepicí jako policajt a je důležitý jako štětka na záchodovou mísu. Daška začíná přenášet naše věci do vlaku a mezitím se informuje o situaci s koly. Průvodčí s důležitým hlasem a výrazem vrátného, který o všem rozhoduje, zamítá jakoukoliv přepravu kol v jeho vagónu. Zatímco Daška přenesla první várku věcí, já mám sundaná obě přední kola a jsem připraven je přenést do našeho kupé. Vlak je modernější než ten, co jel z Astany. Bohužel mu chybí úložný prostor nad chodbičkou, jako tomu bylo minule.

    Je pozdě večer na klidnou reakci povýšeného hlasu průvodčího. Zvyšuji hlas a říkám, že ty kola jedou s námi! Aby měl průvodčí argument nevzít kola do vlaku, vytahuje trumf z rukávu: „Kola musí být zabalená, jinak nikam nejdou.“ Myslí si, že má bitvu vyhranou, protože ví, že teď nikde žádné krabice či tašky na kola neseženeme. To mě vytáčí do maximálních otáček, což mi nedovoluje myslet racionálně. V tu chvíli Daška vytahuje naše eso: „Vytáhnu tropiko stanu a zabalíme kola do něj!“ To je skvělý nápad! Daška běží do vlaku, za pár vteřin má v ruce tropiko, které přehazujeme přes kola - a už je tlačíme i přes protesty průvodčího do vlaku! Jsme uvnitř i s koly! Hurá! Ani tenhle skvělý moment však nedokáže zahnat hořkou pachuť lidské neochoty a povýšenosti. Vlak se rozjíždí a my jedeme směr Helsinki.

    Vlaková statistika Kazachstánu a Ruska:

    Počet dnů ve vlaku: 4

    Počet nocí ve vlaku: 4

    Celkem najeto: 13 353 km

    Celkem nastoupáno: 104 757 m

    Celkový počet dnů na cestě: 284 dnů

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Z Nového Zélandu do Evropy na kole: Vlakem přes Kazachstán a Rusko

    J34a27k51u62b
    L63a28r96y92s46z
    Foto Sice kola máme, ale na Vánoce chceme být doma. Díky za komentáře a pokud máte nějaké články o vašich dobrodružstvích,...
    T63o31m52á84š
    Š15a25p83o24v19a18l40o13v
    Zase parádní počtení jako vždycky!
    P65a75v37e63l
    S29o62b78o63t93k93a
    Nic moc.S jednou rukou za zády, s nasazeným červeným nosem a po jedné noze by to byl daleko větší výkon.
    T82o70m56á57š
    S80m80o92l37í45k
    Foto Máte kola, k čemu vlak ?

    V diskusi jsou 4 příspěvky, poslední příspěvek 11. 8. 2018, 19:32



    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.