Řecký běžec Feidippidés, po jehož výkonu je maratonská trať pojmenována, měl údajně po bitvě u Marathónu před více než dvěma a půl tisíci let přinést zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany z Marathónu do Athén, kde pak hned vyčerpáním zemřel. To jsem já nehodlal, proto jsem měl na zádech šestikilový běžecký batoh, jehož většinu zabralo téměř pět litrů vody. K tomu dvě jablka, sušenky, pár energetických gelů, hroznový cukr a telefon s běžeckou aplikací, která mi po každém kilometru hlásila průběžnou bilanci.
Vedro mělo být jako v Řecku, takže jsem si přivstal a vyrazil z východočeského Barchůvku už v půl šesté ráno, abych se aspoň částečně vyhnul nejhoršímu žáru. Začátek byl ideální, slunce mírně vykukovalo nad stromy a hřálo na příjemných patnáct stupňů. Po pár kilometrech jsem si zvykl i na batoh. Běžel jsem pomalu, nejdřív tři kilometry po silnici, pak jsem přešel na měkký povrch. V lese jsem málem šlápl na žábu, o kousek dál mi jeden zajíc provokativně demonstroval, že se šinu jako šnek, když přede mnou chvíli svištěl asi pětkrát rychlejším tempem. V lese kolem Budína jsem si střihnul desetikilometrové kolečko, aby mi celková trasa vycházela na kýžených 42 kilometrů.
Ve Zvíkově jsem si naordinoval na pár minut pauzu. Bylo krátce před osmou, půlmaraton jsem dal pod dvě a půl hodiny a bylo mi jasné, že rozhodující část trasy mám teprve před sebou. Už teď slunce zahřívalo stín na pětadvacet stupňů. Vyžahnul jsem od startu dva litry vody, potil se jako v sauně a cítil velký úbytek energie. Zatím jsem si dával jen každých pět kilometrů jeden hroznový cukr, proto jsem do sebe v půlce zkusil nasoukat i jeden energetický gel. Žaludek se mi z něj v tom vedru trochu kroutil, jablko mu udělalo mnohem líp.
Na občerstvovačky u trasy jsem se nemohl spoléhat, vše jsem si proto nesl v batohu.
Když jsem zase vyrazil, měl jsem nohy několik set metrů hodně ztuhlé. Sednout si uprostřed závodu není dobrý nápad, ale té lavičce jsem prostě nemohl odolat. Za chvíli mi místo nohou myšlenky utíkaly spíš ke sluníčku. Běžel jsem po prašné cestě mezi poli, voda v batohu se od rána přeměnila na teplou břečku. Už mě skoro ani neosvěžovala, ale poctivě jsem ji do sebe lil i tak. A nedobrovolně jsem zpomaloval tempo.
Běh za vodou
Kolem dvacátého pátého kilometru jsem si připadal tak trochu jako auto testované na extrémní teploty v americkém Údolí smrti. Přestože jsem byl jen kousek před vesnicí Radostov, cítil jsem se dost bídně, celý rozpálený jsem přemýšlel, že přejdu do chůze. Zachránil mě chlapík kropící zahradu. Vychrlil jsem na něj prosbu, ať mě postříká. Nejdřív mi vysvětloval, že to je voda z jezírka, kde plavou ryby, pak ale pochopil, že beru cokoli studeného, a namířil proud za plot tak, abych si v něm mohl zchladit hlavu. Ani jsem si nesundal kšiltovku. Další kilometr, přestože byl do kopce, byl jeden z nejbáječnějších na celé trase. Studená voda mi stekla i na záda, cítil jsem, že si běh zase užívám.
Jenže za tři kilometry jsem byl znovu vyprahlý jako sušenka. Měl jsem ale víc štěstí než rozumu. V půlce nejprudšího kopce celé trasy, v Hrádku, jsem narazil na veřejnou studnu. Sice jen s užitkovou vodou, ale i tak to byl zase ráj. Pumpnul jsem ji asi o deset silných proudů na hlavu. Pak jsem hravě doběhl do kousek vzdáleného zámku Hrádek u Nechanic, kde jsem si po třiceti kilometrech dopřál pár minut odpočinku na lavičce, jablko, tatranku a před vyběhnutím ještě jeden hroznový cukr. Těch jsem za celou trasu spolykal nejmíň deset.
Cestou zpátky jsem poposkočil nadšením, když jsem viděl, že majitelka malého občerstvení u vchodu do zámeckého parku už roztahuje slunečníky. Měla otvírat až za dvacet minut, ale půl litru vody přímo z ledničky mi prodala. Trochu jsem ji zředil svojí břečkou a byla tak osvěžující, až jsem o pár kilometrů později litoval, že jsem nekoupil aspoň litr.
Další blaho mi na jednatřicátém kilometru podruhé poskytla pumpa v Hrádku, kolem které jsem se vracel. Zdržela mě asi pět minut, ale stálo to za to. Bez vnějšího chlazení, i kdybych vypil o litr vody víc, bych byl přehřátý a mnohem slabší. Na čas jsem stejně už dávno nehrál. Šlo spíš o to, abych vůbec dorazil do cíle. Mokrá čepice a částečně i triko mě vydržely chladit tak dvacet minut, pak už mě čekalo převážně jen peklo. Nejdřív ho představovala prašná polní cesta a přes čtyřicet stupňů na sluníčku.
Záchrana. Vedro bylo k nesnesení.
Kolem pětatřicátého kilometru jsem proti svým běžeckým zvykům přešel do indiánského běhu. Každé rozběhnutí znamenalo velké přemáhání. Měl jsem toho plné kecky a mobil ukazoval čas, kdy už bych při městském maratonu slastně odpočíval v cíli. Na chvilku mě dokonce napadlo, že si zavolám odvoz. Podobné myšlenky jsem naštěstí rychle zahnal, to jsem ale ještě netušil, že mě na dalších čtyřech kilometrech čeká nejotravnější překážka celého osamělého běžeckého dobrodružství.
Rukojmím hmyzu
Když jsem vběhl do lesa, radoval jsem se ze stínu a subjektivního ochlazení o několik stupňů. Vydrželo mi to ale jen do té doby, než mi u hlavy začali bzučet komáři a malé otravné mušky. Postupně jich přibývalo, jako by volali kamarádům a příbuzným, že jim do rajónu vběhl oběd. V tomhle vedru asi jediný bláznivý kus.
V kombinaci s potem na celém těle byl hmyz tak otravný, že se nedalo myslet na nic jiného. Utéct mu nešlo, ani když jsem ze sebe vytáhl krátkodobé maximum, což se v té době rovnalo nějakým osmi kilometrům za hodinu. Trochu pomáhalo jen máchání rukama kolem hlavy, které bzučení aspoň na krátkou chvilku zastavilo. Jedinou nadějí na definitivní zbavení se hmyzu však bylo vyběhnout z lesa. Toho jsem se dočkal až na devětatřicátém kilometru, v klidu jsem se napil a zbytek vody jsem vylil na sebe, abych se aspoň tolik nelepil. Stejně to moc nepomohlo. Hodně pozvolným tempem jsem potom ukrajoval poslední kousek po silnici.
V poslední vesnici na trase s příhodným názvem Zdechovice jsem u jednoho domu uviděl ceduli "meruňky za 25 korun". Čas byl už stejně mizerný a meruňky jsem letos ještě neměl. Koupil jsem dvě kila. Batoh se najednou citelně pronesl. Na začátku štreky přitom vážil ještě mnohem víc, to se na výkonu muselo projevit. Když se na displeji mobilu po pěti a půl hodinách od startu objevilo 42,2 km, zastavil jsem a zbylých pár set metrů pomalu došel. Cítil jsem se hodně vyčerpaný, těšil jsem se na studenou vodu a sladký meloun. Pak jsem se naložil na dvě hodiny do bazénu, což se ukázalo jako skvělá regenerace. Zatím jsem po dlouhých štrekách vždycky jen zkusil druhý den kousek běžet, což taky dobře odbourá bolest svalů. Plavání nebo i jen cachtání se má ale stejný efekt dokonce už v den běhu. Večer jsem už žádnou bolest nohou necítil, ale možná to bylo jen tím, že jsem ten maraton dal tak pomalu.
Bylo to ještě o kus hustší, než jsem si představoval. Hlavně v tom vedru, které jsem na startu trochu podcenil. Kdybych se totiž celý párkrát nezchladil studenou vodou z hadice a studny a nesehnal studenou balenou vodu, měl bych co dělat, abych to vůbec zvládl. Na druhou stranu je maraton v přírodě mnohem zábavnější a pocit po doběhnutí jsem měl navzdory času ještě parádnější než u toho městského. Nejlepší na tom je, že můžete vyběhnout kdykoli, sami nebo s parťákem a zvolit si libovolnou trasu i tempo. Jen předchozí trénink a zásobování na trati radši předimenzujte, aby to dobrodružství dobře dopadlo.
