Půlmaraton je obrovský sdílený zážitek, který spolu prožívá v případě těch menších desítky nebo stovky a v případě těch velkých městských 1/2maratonů až tisíce běžeckých bláznů a nadšenců. Některé z těchto běhů jsou naprosto tuctové, ale pak jsou takové, na které nezapomenete a potkáte na nich lidi hodné zapamatování.
Ačkoliv jsem si to výslovně zakázal a jsem proti tomu, i já občas bilancuji uplynulé roky a snažím se sám sebe přemluvit, že těch úspěchů jsem měl přeci jenom víc než neúspěchů. Někdy se to podaří, někdy ne.
Pro někoho to může být neuvěřitelné - jak se může někdo trápit 21 kilometrů a pak to brát za skvělou zkušenost nebo dokonce považovat za úspěch, řekne si většina běžeckých ateistů, ale za jeden ze svých nejlepších loňských zážitků a úspěchů považuji absolvovaný půlmaraton v Drážďanech.
Půlmaraton je totiž obrovský sdílený zážitek, který spolu prožívá v případě těch menších desítky nebo stovky a v případě těch velkých městských 1/2maratonů až tisíce běžeckých bláznů a nadšenců. Na trati pak potkáte různorodé společenství lidí s rozdílnými motivacemi, lidi různých ras, náboženství, věku, ale i pohlaví. Ano, věřte nebo ne - i ženy běhají a většina z nich mě na podobných akcích pravidelně předbíhá (dobře, pardón, už končím s trapným nekorektním „humorem“). Běh zkrátka spojuje a někdo ho dokonce považuje za určitý druh meditace.
Jsou závody, běžecké akce nebo chcete-li běžecké happeningy (mluvit o závodech je v mém případě totiž hodně přepálené), na které zapomenete pár dní po jejich absolvování. A pak jsou takové, které zanechají hlubokou a hlavně pozitivní paměťovou stopu. Co se týče samotných běžců - při běžném tréninku ve městě nebo v přírodě, ale především na běžeckých akcích necháte za sebou nebo vám záda ukážou běžci, které okamžitě vypustíte z hlavy, ale také běžci, na které si občas později vzpomenete a o kterých je možné dokonce i někdy vyprávět.
V mém případě efekt předchozího odstavce působí tak, že vzpomínka na Drážďany ve mně vzbuzuje lepší náladu a takovým běžcem je Pán, kterého jsem tam kousek před cílem potkal na trati. Na Pána jsem si nedávno vzpomněl, když jsem v lednu začal s přípravami na dubnový půlmaraton v Praze a podzimní návrat do Drážďan, protentokrát na celý maraton.
Kousek před cílem jsem dobíhal Pána, vyšší věk, něco mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Z dálky mi byl nějakým způsobem běžecky podezřelý a z blízka jsem pak zjistil proč – byl na pokraji svých sil a každý krok vysílením vypadal, jako by svůj běh chtěl zabrzdit hlavou o chodník. Zároveň ho musela podpírat jeho mladší spoluběžkyně, za což si i ona zaslouží gratulace. Bylo na něm ale vidět, že to nehodlá vzdát a že ho nadcházející stovky metrů v jeho úsilí nezlomí a že se prostě přes těch několik posledních desítek metrů do cíle nějak dostane.
U běžců je běžné, že se vzájemně podporují, běh je takový přátelský a neuvěřitelně pohodový sport. Chtěl jsem tedy pánovi alespoň nějak pomoct a snažil jsem se ho společně s publikem „dotleskat“ až za cílovou čáru. Chvíli jsem o něj začínal mít celkem starost, ale Erste Hilfe byla naštěstí všudypřítomná.
Když pán viděl podporu publika i okolních běžců, nahnalo mu to novou sílu do žil a s vypětím posledních sil se kýžené vzdálenosti 21,0975 km s dopomocí své běžecké kolegyně dočkal. Asi metr za cílem se sice vysílený svalil na zem, ale bylo na něm vidět neuvěřitelné štěstí. Nemohl jsem jinak a šel jsem mu alespoň podat ruku a popřát, ať si ten cílový pocit náležitě užije. Pánovi to očividně udělalo radost a rukou mi za soustavného „danke šén“ třásl poměrně dlouho.
Ač se to nezdá, běžci jsou neuvěřitelní bojovníci a na dlouhých tratích většina z nich nebojuje s ostatními, ale spíše sami se sebou. Číslo 21,0975 sice není takové, že by se ho kdokoliv měl bát a odkopávat se z něj v noci. S trochou vůle a motivace půlmaraton uběhne každý, a to obzvlášť, když jsem se do cíle dokoulel i já. Na druhou stranu je však 21,0975 km už vzdálenost poměrně hodná respektu. Pán mi tak umocnil můj již tak obrovský zážitek z půlmaratonu a občas si na něj vzpomenu ve chvílích, kdy mi v tréninku dochází síly, když mi ke konci tréninků zbývá urvat posledních pár set metrů, nebo se mi prostě vyběhnout vůbec nechce.
Jsem si jistý, že každý potřebuje ve spouště věcí nějakou alespoň vnitřní motivaci, někdo více a někdo méně. Stejně tak jsem si jistý, že obdobných běžců, jako je Pán, je spousty a podobnou bojovnost muselo tuny běžců prokázat. A to hlavně v mnohem horších běžeckých situacích, než je konec půlmaratonu. Na druhou stranu každý má výkonnost posunutou jinde a i nynějším ultramarotoncům se i půlmaraton mohl v jejich běžeckém dětství jevit nepřekonatelně. A navíc, zrovna tohoto běžce jsem potkal já a občas je pro mě inspirací a pomáhá mi, ač o tom nemá ponětí. Takže i já danke šén!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
