Ona
Už v závodě: Po občerstvovací stanici na Ostravici, čeká nás Smrk. Kopec za námi

Už v závodě: Po občerstvovací stanici na Ostravici, čeká nás Smrk. Kopec za námi | foto: Jakub Larysz

Jen tři minuty spánku, v hlavě a nohách masakr, taková byla B7

  • 2
Mám za sebou víkend, o kterém se v běžeckých kruzích diskutovalo zatraceně dlouho. Řeč je o Beskydské sedmičce, proklínaném a milovaném závodě všech hobíků a sporťáků. Nevynesl mě sice na bednu, ale dal mi kopec zkušeností.

Ticho před bouří

Poprvé jsem se na sedmičku vydal se svým kamarádem Petrem dva roky zpět, byl to první ročník, který se běžel z Třince. Kvůli nezkušenosti a nerozvážnosti jsem musel předčasně ukončit na Lysé hoře, respektive se dokulhat s unaveným kolenem na Ostravici. Vloni na podzim jsem se dostal do super party Beskydských nomádů a začal intenzivně běhat, později organizovat Ostravské konverzační výběhy a čas nějak rychle utíkal.

Ke koupi registrace na Beskydskou sedmičku jsem se po dlouhém rozvažování a hodnocení nakonec odhodlal a uvrtal do toho i týmovou parťačku Háňu - Beskydskou nomádku, která mi většinou dává na závodech na prdel, ale jenom trošku. Takže jsme měli vyrovnaný tým, registraci a místo ve sportovní kategorii mixů do 40 let.

Den D

Kromě mě a Háni se na sedmu chystalo i několik výběhářů a kamarádů z Ostravy. Domlouvám se tedy s Jarčou, která pravidelně chodí na naše výběhy, že mě sveze do Frenštátu pod Radhoštěm, kde se akredituji - jako press i jako závodník. Do Frenštátu přijíždíme před čtvrtou hodinou odpoledne. Škola, kde se akreditujeme, je jako obří mraveniště, perfektně zorganizované a vše odsýpá, jak má.

Zatímco Jarča s Gabkou odjíždějí zpátky do Ostravy, zůstávám na místě, pořizuji fotky na kompakt a krátím čas povídáním se známými běžci. Háňa nakonec přijíždí až kolem půl osmé. Jakmile ji vidím v tělocvičně, radostně ji objímám, že je v pořádku tady a už už se můžeme také zapsat do řad závodníků. Vyřídíme veškeré formality, nasedáme do auta a s jejími kamarády Katkou a Petrem jedeme vstříc novým dobrodružstvím do Třince.

Lovecká sezóna

Na třineckém náměstí potkáváme druhou dvojku Beskydských nomádů Michala a Jirku. Krátíme čas klábosením, občasným odskočením do toitoiky a čekáme na start. Mezitím se na pódiu střídají zastupitelé jednotlivých orgánů, které převzaly záštitu nad závodem. Také proběhne svatba s nejvíce hosty, kterou jsem kdy viděl. Pak už jenom malé posichrování skrze kněze a svěcené vody u toho nahoře. Státní hymna v krojovaném podání, která mě rozplakala, a už tu houkají sirény a střílí ohňostroj. Lov začal, smečka chrtů vystřelila jako z praku.

Cestou pod Velký Javorový jsem chytil povídavou a Háňu jsem nejednou přivedl do rozpaků, ačkoliv jsem normálně tichý, a chtěla mě vyměnit! Místním lesoparkem a přilehlými okreskami se ženeme vysokou rychlostí. To víme, protože cestou dvakrát zavadíme o Vojtěcha Krále, se kterým si vyměníme pár slov. Tento průběh Hanu značně znervózňuje, chce zpomalit. Uklidním ji, že do kopce určitě kvaltovat nebudeme.

Beskydské zuby

Cesta se napřímila a domorodci pod Velkým Javorovým hecují se stejnou vervou jako před dvěma roky. Přecházíme do kroku, hlídáme se a nevzdalujeme se více jak na pět metrů. Pomalu srůstáme do jednoho celku, který bude pohromadě dalších 18 hodin. I když jsme tempo zvolnili, jsme na prvním kontrolním bodě o 14 minut dříve než podle rozpisu na patnáct hodin, který jsem připravil. Nevadí! Cítíme se dobře, nic netuhne, v hodinových intervalech něco zobneme. Sbíháme do Řeky na další kontrolu…

Ztracení

Libor Uher ještě před startem avizoval změnu tratě při seběhu do Řeky. Trať je změněna z důvodu zabránění přeznačování cizími lidmi, kteří závodu nepřejí. Co je v mapě, neplatí a musíme běžet čistě podle značení na trati. Bohužel při seběhu jsme natrefili na značení loňské trasy, které nebylo odstraněno, a tak jsme z cesty seběhli do lesa a bylo zaděláno.

Adidas - Continental Beskydská sedmička

Ztratili jsme dobrou půl hodinu a s námi i nespočet dalších, včetně sportovního čela před námi. Nicméně jsme se na kontrolu dostali, čemuž předcházelo kvantum nepěkných slov, které jsem vypustil z pusy. No, občas se mi to stává. V Řece se s Haňou napojíme ionťákem, vodou a už hrkáme zase do kopce. Je fajn, že se nejde po sjezdovce, trať nabírá na rychlosti. Máme za sebou první z osmi kopců.

Ochranáři, lesáci a příroda

Stoupáme na Ropici, druhý vrchol. Opět mě napadají sprostá slova na adresu lesáků a ochranářů přírody, kteří pro mě nesmyslným způsobem ovlivňují tratě závodů. Na jednu stranu jim vadí proběhnutí lidí po lesních cestách nebo turistických chodnících a na druhou stranu se ti samí lidé můžou pozabíjet o zbytky větví a rozryté podloží po těžbě dřeva. Nakonec se bahnitou lázní probíjíme až na vrchol Ropice. Ztrátu jsme dohnali a něco málo přidali k dobru. Z Ropice sbíháme na průběžném druhém místě ve své kategorii. Cestou ještě zdravíme boha Peruna na dřevořezbě pod vrcholem Ropice a hrkáme si to dolů na Morávku, kde je první občerstvovačka.

Jste tady moc dlouho!

Dobíháme na občerstvovačku na Morávce, pípáme čipem a pobíháme jako včelky z květu na květ mezi hromadami banánů, jablek, melounů a všech dobrot. Do toho nás diriguje Pavel, kamarád z týmu NVPP, o kterém jste již mohli číst v reportáži o Goralu nebo o Slezském Maratonu.

Tentokrát má na sobě teplé oblečení a na krku pověšený fotoaparát. Je to zkušený běžec a ví co a jak. My se zatím cítíme dobře, šetříme se a z občerstvovačky vybíháme asi trošku později, než bychom měli. Hrneme se na Travný. Oproti první zkušenosti je tato část trasy absolutně klidná. Sjezdovkou Sviňorky stoupá jenom pár běžců, hobíci navíc musejí traverzovat pod vrcholem travný, kdežto sporťáci jdou přes vrchol Velkého Travného. Na třetím vrcholu trasy jsme po necelých pěti hodinách, ve 3:20 ráno. Opět přichází rutina s jídlem, kontrola parťačky a pomalé sbíhání na Krásnou. Háňa vypráví veselé tréninkové zážitky s mladším, osmnáctiletým bráchou Jenysem, takže nám trasa dobře ubíhá.

Na kontrole v Krásné jsme za 37 minut a v nohách máme asi pět a půl hodiny cesty. Kilometry se tady nepočítají, pouze kopce a čas. Opět je tady Pavel a opět slyšíme jeho: "Jste tady moc dlouho!" Bereme nějaké jídlo do ruky, kopeme ionťák, vodu, meloun se solí a šlapeme po žluté značce na Lysou horu, čtvrtý zub na naší trase.

Se tady někdo...

Nohy už začínají tuhnout a naše tempo se zpomaluje, i tak se zatím držíme na druhém místě. S Haňou vzpomínáme na naše lysacupové začátky. Právě z Krásné se vybíhala první etapa loňského ročníku. Po žluté, přes Malchor a severní sjezdovku. Ani kousek rovinky, krpál až nahoru na Malchor, pak kousek pod bývalou severní sjezdovku se člověk proběhne. Přesně víme, co nás čeká. Šlapeme. V tom mě začne bolet něco jiného než svaly nohou.

Haně hlásím problém a odskakuju do lesa. Asi si dokážete domyslet, co se ve vás děje, když do sebe ládujete jedno přes druhé a prokládáte to energetickými gely a ionťáky. Po menší technické pauze, kterou Háňa přečkala zalykající se smíchem nad hláškami procházejících, opět vyrážíme vstříc vrcholu matičky Lysé hory.

Jsme nahoře, pípáme, odbíháme pohladit obelisk a zase pádíme dolů na Ostravici, kde nás už čeká nervózní Daška, má spřízněná duše.

Měníme plány

Na Ostravici dorážíme s téměř hodinovým zpožděním oproti mému plánu. Sluníčko začíná rozehřívat krajinu. Prohodíme s Daškou a kamarádem Lukášem pár slov, občerstvíme se. Haně připomene doplnění vody do batohu, jsem na suchu. Hlava mi přestává racionálně pracovat a začíná se ze mě stávat zvířátko, střeva se taky dožadují pozornosti. Po chvíli odpočinku vyrážíme dále.

Nad námi se honosí mohutný Smrk, to nejtěžší, na co se můžete v Moravskoslezských Beskydech vydat. Haně při pomalejší chůzi neudrží oči otevřené a vyžaduje tři minuty spánku. Dřepneme vedle stezky a odpočíváme, přidávám jí další čtyři k dobru. Zase to břicho! Předchází nás hodně týmů, začínáme ztrácet přehled, jak na tom jsme, kdo je hobby a kdo sport.

Jsme zpátky na trati a zase řežeme jednu dvojku za druhou. Hlavně v proseku přímo pod vrcholem Smrku. Pod vrcholkem potkáváme dvojku s číslem 198 - Sport, mix, 40-50 let, Bergerová Laura/Beneš Jan. Ze Smrku, kde zase odpočíváme, vybíhají před námi a já zvoním na poplach. Začínáme honit duchy!

Honění duchů

Vzdálenost se do našich nohou definitivně promítla, a i když sbíháme, nesbíháme tak rychle, jako když si jdeme vyběhnout na jeden kopec. Tým číslo 198 je v tahu a přes nás se jako záplavová vlna prožene tým číslo 82. S Hanou jsme jako opaření, nevíme, která bije. "Kde se tu sakra vzali?!" Ptám se sám sebe a i Hany. "Jsme v háji," pomyslím si.

Vyburcuji Hanu a své nohy k mobilizaci a hrneme se dolů nejdelším seběhem na Čeladnou. V tom se Haně začnou ozývat nohy, přemáhá se a bojuje, ale kvůli bolesti musí přecházet do chůze. Po hodině sbíhání jsme na kontrole a občerstvovačce, kde překvapivě potkáváme oba týmy. Snažím se kvaltovat, nechal jsem se strhnout soutěživostí, bohužel pro nás. Potkávám Juraje, kamaráda z Goralu a Slezského maratonu, má rozbité koleno.

S Haňou vybíháme z občerstvovačky směrem na Kněhyni a Čertův Mlýn, máme v nohách více jak polovinu cesty, čas na hodinkách ukazuje kolem deset a půl hodiny. Sotva vběhneme do lesa, zase mě začne kroutit břicho, jsem na začátku krize a nevím, jestli se vrátit a sednout si na záchod, nebo pokračovat. Hana s rozhodnutím pomáhá. Pokračuju dále, a kde to na mě přijde, tam si prostě zajdu. Šlapeme asfalt a slunce pálí do zad, byť je asi půl desáté dopoledne.

Je to dál, zato horší cestou

Cesta má sklon, který bychom měli běžet, já ale nemůžu, vydýchávám, snažím se dát dokupy. Dal jsem do seběhu na Čeladnou více, než jsem měl, a nepohlídal si příjem energie. Cestou potkáváme jednoho z organizátorů, navádí nás na zkratku, kterou můžeme využít jako jedni z prvních 50 sporťáků. Strategicky se rozhodujeme pro. Hana šlape přede mnou, já hypnotizuji její paty.

Zkratka vede korytem potoka rovnou na traverz pod Kněhyni. Po chvíli se chodník a stopy ostatních předchozích sporťáků vytrácejí. Jsme zase ztraceni. S Hanou rezignujeme, posedáváme a postupně se prodíráme houštím na cestu. V tom se vynořujeme před týmem, za kterým jsme byli asi 150 metrů, než jsme uhnuli na zkratku. Teď jsme před nimi 50 metrů. "To jsme si teda pomohli!" říkám si.

Alespoň jsme však zpět na trati a jdeme dále. Na Čertův mlýn se dostáváme po úmorné jedné hodině a pětačtyřiceti minutách. Čeká nás mírný sestup a zase malý výšvih na Tanečnici, kde je další kontrola. A pak občerstvovačka na Pustevnách. Cestou nám ještě napsala Daška, že nás čeká na Ráztoce u lanovky. To mi ale zhatilo ústupný manévr v podobě zkratky Pustevny -Radhošť, díkybohu. Nacpu do sebe suchý rohlík z občerstvovačky, spravuju se, krize končí. Střeva se už neozývají, chytám druhou mízu. To se ale nedá říct o Háni. Bojuje s bolestí nohou, prožívá to o to hůř, že je fyzioterapeutka.

Dokončit!

Po sestupu na Ráztoku máme jasno. I když zprávy, které jsme poslali Dašce, vypadaly jakože končíme úplně, s Haňou jsme chtěli dokončit. Daška zkouší zatejpovat Hánino koleno, ale marně, na osolené kůži páska nedrží. Vyrážíme zpátky na trať. Už jenom dva kopce. Radhošť, sestup na Pindulu, výstup přes Malý Javorník a Velký Javorník a "frrr" do Frenštátu pod Radhoštěm. Z Ráztoky vycházíme asi deset minut po poledni. Nad svou bolestí svalů jsem zvítězil, pokaždé stačí, abych se rozešel a už mechanicky pokračoval. Haně to šlape jenom do kopců, rovinky a sestupy jsou očistcem.

Snažím se jí oplácet to, co na trati udělala ona pro mě. Držím s ní krok. Zpíváme písně, které nás napadnou. Kolem nás se prohánějí dvojice, kterým jde o čas a umístění. Nám to z Ráztoky trvalo do cíle přes sedlo Pindula a Javorníky další čtyři a půl hodiny. Cestou se bavíme s dalšími, kteří nám pak utíkají.

Pomyslná K2

Beskydská sedmička vznikla jako memoriál výstupu Libora Uhra na druhou nejvyšší horu světa K2.

Převýšení, které účastník v závodě nastoupá se rovná převýšení výstupu ze základního tábora na vrchol zmiňované "Kádvojky."

V cíli Beskydské sedmičky je umístěna konstrukce s potiskem této hory, na kterou musejí závodníci vyjít, čímž pomyslně zdolají vrchol K2 a tím ukončí závod.

Posledních 200 metrů tratě beru Hanu pevně za ruku a hecuji ji do běhu: "Pojď, tohle musíš uběhnout!" Prosila, ale nakonec bolest přemohla a do cíle s úsměvem doběhla. Pak ještě čekal výstup na pomyslnou horu K2 a její sestup. Je to za námi! Trasu jsme zvládli v čase 18:02:47. Oba si říkáme, že už nikdy více. I když já teď můžu říct, že možná zase někdy.

Můj druhý pokus na Beskydské sedmičce neskončil bednou, ale něčím lepším. Pocitem dokončeného závodu s rancem nabytých zkušeností, které v budoucnu určitě budu potřebovat. A Rungo.cz nezůstalo na Adidas-Continental Beskydské sedmičce bez zářezu! Holky Jarmila Dudková a Gabriela Konečná, pravidelné účastnice ostravských společných výběhů, si doběhly pro bronzové medaile v kategorii hobby ženy s časem 18:58:31! Mám z nich obrovskou radost a je mi ctí, že takovéto běžkyně chodí na naše výběhy. Ještě jednou vám, holky, gratuluji!